VBBII: Bojovat s křesťanským Bohem...

23. říjen 2011 | 20.28 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

             Vladyka Křenda netrpělivě shlíží do údolí...

Místo, na kterém teď stojí, si vybral velmi pečlivě. Na nečekený útok ze zálohy nezná lepší. Zde může totiž svou nevelkou družinu rozpůlit a přepad vést ze dvou stran. A tak aspoň o trochu snížit předpokládanou nevýhodu menšího počtu mužů. Zvlášť, když budou mít na své straně moment překvapení.

Zatím se však nic neděje. Čekají. Mrznou. Přeci jenom, listopad se pomalu přetáčí do prosince, v tomto nečase se boje většinou nevedou. Ale co, boje. Tohle však ani není válka, ale msta. A možná ani né msta, jako dokazaní si vlastní mužnosti, získání zpět sebedůvěry, či pýchy.

Lehká porážka charvátského Vlkana totiž Křendou dost zamávala. Zvlášť, když i on za ní cítí zodpovědnost. Před onou bitvou nebitvou totiž ucítil něco, co nepoznal nikdy v životě. Děs. Bezdůvodný, obrovský strach. Který nevydržel a utekl. Zbaběle. Jako malý kluk. Vzal své muže a opustil Vlkana v čase zkoušky. Vzdal se své chrabrosti, své pověsto, své cti. Teď to věechno chce nazpět.

Má přesné inofrmace. Ví, že Václav většinu elity svého vojska nechává na Libici, aby podpořil vladyku Ctirada. Vrací se hlavně s opěšalými družiníky druhého řádu. Z tohoto důvodu si také sebou odváží část bývalé družiny knížete Hořibora a Vlkana. Těch se však Křenda nebojí, někteří z nich možná přejdou na jeho stranu. Ví velice přesně, kdy Václav, při aspoň trošku zlepšeném počasí, opustil hradiště nad Cidlinou, ví i, kudy jeho cesta směrem na Prahu povede. Zná i přibližný čas. Avšak ten již uběhl přibližně před hodinou.

A Václav stále nikde.

Avšak teď ho jeho pobočník upozorní na pohyb ptáků na východní obloze. To mohou být oni! Vzrušeně se vyšvihne na svého koně, dá znamení k bojové pohotovosti. Za pár desítek minut bude jasno. Jestliže se blíží jeho nepřítel, nebo nikoliv.

Ano, potvrzeno. Je to on. Teď jenom v trpělivosti vyčkat na správný okamžik. Teď ještě ne. Ani teď ne. Trpělivost, trpělivost, ta přináší růže, hlavně trpělivost.

Avšak zanedlouho se zděsí. Jeho druhý voj samovolně, bez jeho rozkazu, zaútočí. Předčasně! To jsou oslové hloupí, uleví si. Ještě deset, patnáct minut a mohli jsme je sevřít do kleští. Proč jen vyjeli tak strašně brzo?

Bohužel. Musí zaútočit i on. Předčasný útok sice nebude tak účiný, ale přece nenechá půlku své družiny napospas nepříteli. Ten se stačí zformovat. Útok postrádá i překvapení. Ale což, jízdních má proivník, nepočítá - li charváty, snad jen půl tuctu, pěší by odolat nemuseli. Snad není nic ztraceno.

První útok smetl nepřátelské čelo, tři nebo čtyři jezdci padli, pátý ztratil koně. Střední voj pěších bojovníků však udržel formaci, což pro průběh potyčky může být osudové. Nestali se tak snadným terčem, jak se při přípravě mohlo zdát. Většina Charvátů, kteří tvořili zadní voj vojska Čechů, uteče, ale část se, překvapivě, postaví proti Útočníkům. A Křenda docela rychle ztrácí své muže. Po pár hektických okamžicích jich zbývají sotva dvě třetiny.

Teď se ocitá tváří tvář jedinému zbylému českému jezdci (opět nepočítaje v tom Charváty v českém vojsku) - knížeti Václavovi. Ten již zneškodnil jeho čtyři ozbrojence. Avšak přeci jenom, tyto srážky se již projevují na vojvodově únavě. Křenda zkušeně vycítí, že Václavovy rány nejsou vedeny plnou silou, možná je dokonce kníže raněn. To Křendu povzbuzuje ke stále novým a novým úderům, ví, že na něj má. Jeho muži zatím trochu zatlačili zbývající Čechy, nikdo z nich nemá možnost několik důležitých minut svému panovníkovi pomoci.

Avšak v této chvíli Češi onen kruh Chravátů rozbíjejí. Vladyka Podiven, to je ten jezdec, který na počátku boje přišel o svého koně, si vyhléhnul nového, volného, a již z tohoto vypůjčeného sedla opět formuje knížecí muže do protiútoku. Křendova družina se začíná rozpadat, drolit, první z nich se již obracejí na útěk. Ale zrovna tento okamžik si charvátský žrec vybere ke svému klíčovému ataku. Silou medvěda směřuje ránu svého meče přímo na Václavovu hlavu. Přemyslovec ji tentokrát již nevybere, neodrazí, jenom svou chabou obranou trochu zmírní a usměrní jeho let. Křendův meč dopadá na helmu, která sice ztlumí mocný úder, avšak nevydrží jej a praskne.

Vojvoda Čechů se zastaví, pouští svůj štít i zbraň držící v pravé ruce. A padá. Zpomaleně, ale padá. Křenda se na něj fascinovaně dívá. Ano, tak přeci jenom nejsem baba, bleskne mu hlavou myšlenka, nejsem baba, bojoval jsem s tím, koho údajně chrání křesťanský bůh, bojoval jsem se křesťanským bohem, nepoděsil jsem se a nakonec i zvítězil. Ano, zvítězil. Nad křesťanským bohem. Avšak tato chvíle nepozornosti se Křendovi nevyplací. I jemu se posléze zatmí před očíma. Umírá totiž, zabit vladykou Podivenem...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář