VBBII: Tak co s Vámi, Pánové?

17. říjen 2011 | 20.10 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Nervózní mlčení se rozprostírá místností na Libickém hradišti.

Třicítka mužů, předních předáků Charvátských, vytipovaných vladykou Ctiradem, se zde shromáždila, aby si vyslechla, co se bude dít dále. Mnozí z nich byli zajati v té prohrané bitvě nebitvě, další přišli na Václavovu naléhavou výzvu.

Čekají, co přijde. Bezbranní. Zbraně u sebe nemají, jedněm je zabavili ve chvíli, kdy se vzdali Václavovi na milost, druzí je odevzdali při vstupu na hradiště. A teď, obklopení ozbrojenými družiníky, se obávají nejhoršího. Vojvodu Čechů sice předcházela zajímavá pověst, avšak ta mohla klamat. V desátém století se nikdo nemohl na milosrdenství vítězných mocných moc spoléhat.

Konečně vchází do místnosti sám kníže, doprovázen Ctiradem a Podivenem. Přichází jako kat? Jako trestající mstitel? Anebo jako všeodpouštějící zástupce Ježíše Krista zde na zemi? Kdo ví.

Kníže Václav se postaví zástupu čelem. Pomalým pohledem si prohlídne všechny přítomné. Kdyby v té chvíli zpadnul pověstný špendlík, polekal by jeho hluk snad polovinu osazenstva. Konečně vojvoda promlouví:

"Vážení otcové, slavní rekové. Svolal jsem Vás v tento nehostinný, pozdně podzimní čas, jako Váš lenní Pán, uznaný Vaším milovaným knížetem, udatným vojvodou Hořiborem, který byl před několika měsíci hanebně zavražděn na tomto hradě. Svolal jsem Vás právem dobyvatele, který přišel svrhnout vládu vrahů a nastolit řád podle Boží vůle.

.."

V této pasáži svého projevu volí Václav dramatickou pausu. Po ní pokračuje těmito slovy: "Avšak nestojím před Vámi, jako ten nejchytřejší z nejchytřejších. Vždyť já, věkem nejmladší, nedosahuji svými zkušenostmi, ani životními moudrostí, žádnému z Vás, ani po kotníky. Někteří přítomní v této místnosti si mohou pamatovat mého děda, knížete Bořivoje. Jiní bojovali udatně a čestně s mým strýcem a s mým otcem v mnoha bitvách, ať už jako spojenci, nebo jako protivníci. Stojí před námi těžká situace. A proto se táži, já Vás, jak tuto naši záležitost vyřešíme?"

Odpovědí se v první chvíli nedočká. Proto ještě dodá: "Nechci nic zde vykonat proti vaši vůli. Ale k tomu, vážení pánové, ji potřebuji znát. Čekám na Vaše návrhy..."

Ozývá se první, nesmělý hlas: "Propusť Vlkana!"

Odvážlivec zůstává ve svém přání zjevně osamocen. Dokonce, mnozí z jeho sousedů si raději od něj odstoupí, aby snad případný Václavův hněv nedopadl také na ně. Kníže v klidu reaguje: "Nestojím zde pouze ve svém vlastním jménu, ale také z pověření převzácného a milostivého vévody Arnulfa, knížete Bavorů. Kterému zde zavraždili vlastní dceru, pánové. Soud nad Vlkanem mi, z tohoto důvodu, nepřísluší. Ale bude odeslán do Řezna, aby sám Arnulf posoudil jeho vinu. Přísáhám vám, že jej bude doprovázet můj přimlouvačný dopis. Ale i kdyby jej vévoda omilostnil před oprátkou, vlády by se zde ujmout nemohl..."

Teď předstoupí nejstarší z předáků: "Pak, milostivý pane, zbývá pouze kněžic Slavník..."

"Jenže potrvá nejméně deset let, než dospěje. Dávám vám, vzácní pánové, na vědomí, že se jako jeho lenní pán, i jako jeho švagr, ujímám, s vaším dovolením, role jeho poručníka. Případně můžete tento úkol svěřit Jeho Milosti knížeti Arnulfovi, jenže on je daleko, a hádejte, koho by jmenoval svým zplnomocněným zástupcem v této věci? Jistě na správné řešení ihned přijdete..."

Opět se Václav rozhlédne po přítomných. Nikdo již nic nenamítne, ani slůvkem. "Na základě tohoto Vašeho souhlasu," pokračuje ve svém prohlášení, "se tedy ujímám Vámi svěřeného úkolu. Slavnostně Vám potvrzuji, že hodlám dodržet úmluvy, které jsem uzavřel s knížetem Hořiborem. Nemíním zasahovat do vašich vnitřních věcí. Tudíž Vás teď zvu, abyste si sami zvolili svého správce, který Vás provede obdobím do Slavníkovi dospělosti..."

Znovu se místností ozve ono známé, nesmělé ticho. Ticho, které nakonec přeruší opět nejstarší z předáků: "Milostivý pane, tento obtížný úřad asi zůstává na mne, jako věkem nejbližšího hrobu. Mohu tedy, jménem přítomných předáků a vladyků, Vás požádat, máte-li v úmyslu, navrátit nejjasnějšího knížete Slavníka zpět do Charvátska?"

"Tento úmysl v tuto chvíli nemám," odpovídá Václav, "neboť Vám zatím nesmím důvěřovat. Slavník zůstane v Praze tak dlouho, jak to uznám za vhodné... Ze stejného důvodu zde zanechám i jeho věrného služebníka, vladyku Ctirada, v mém jménu zde bude dohlížet na Slavníkova práva. A abyste jej měli v náležité úctě, nechám mu tu i své statečné vojáky, kteří mně sem doprovázeli..."

Sálem to zašumí, ale nově zvolený správce jej ještě překřičí: "Jaký, v tom případě, vidíte smysl v mém úřadu?"

"To záleží na vás, jak budete se Ctiradem vycházet. Případně mne můžete doprovodit do Prahy, kde se stanete členem mé knížecí rady..."

Nikdo, nikdo další, se již nezmůže na protest. Václav si zvednutím ruky opět vyžádá slovo: "Vážení otcové, slavní rekové, naše jednání končí. Děkuji Vám za Vaši pozornost..."

Po této závěrečné větě se přítomným ukloní a spolu se svými průvodci opustí jednací místnost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář