VBBII: Strach...

14. říjen 2011 | 09.32 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Dlouho toužebně očekávaný kněžic Velen se prochází spojeneckým táborem a tomu, co tu nachází, odmítá uvěřit.

Se svými muži dorazil teprve před chvílí, aby se připojil k vojsku Vlkana a vladyky Křendy. No k vojsku, nazvěme to tak. Velen však ještě nikdy v životě neviděl tak nebojeschopné vojáky, jako teď.

Někteří opilí se válejí v bahně. Jiní naříkají, lomí rukama. Sedí v prachu. Družiník, kterého oslovuje s nějakým obyčejným dotazem, vykřikne děsem a uteče. Tábor má podivnou atmosféru, atmosféru strachu, porážky, nemohoucnosti.

Nejenom očím, Velen nevěří ani svému sluchu. Výkřiky typu: "Jsme ztraceni! Táhne na nás mocný král! Bavorský vévoda nás rozštvrtí! Bůh se na nás hněvá!" odmítá brát navědomí.

Konečně velitelský stan. Seskočí z koně a vejde dovnitř. Tam nalézá Vlkana. Zpitého pod obraz. Přiskočí k němu a snaží se jej probrat. Nejprve fackami, pak volí těžší kalibr. Vezme nádoby vody a chrstne ji po mladíkovi. Vlkan opilecky zamumlá: "Jsme ztraceni, jsme ztraceni..."

"Co to kecáš za nesmysly, jak ztracení?"

"Neslyšels? Táhne na nás velké vojsko..."

"Jak velké? Václav má přibližně o čtvrtinu menší mužstvo, co my!"

27cm; margin-top: 0.21cm;">"To je jenom předvoj!"

"Blbost! Daleko široko nikdo, rozumíš? Ani Ptáčník, ani Bavor. Kašlou na nás!"

"Ne, pohněvali jsme si hohy..."

"Uff, kde je Křenda?"

"Včera si zbalil své saky a paky zdrhnul..."

"Jak zdrhnul?"

"No zdrhnul!"

Co se to tu, pro Peruna Slovanského, vlastně děje? Nemá to nejmenší cenu, uvědomuje si Velen, nejmenší. Všichni se tu snad zbláznili, nebo co.

"Vzpamatuj se. Do pár hodin přitáhne Václav. Jestli nás nalezne v tomto stavu, rozdupe nás v prvním nášupu..."

"Václav!" vykřikne Vlkan, "už vím, co udělám!"

"No sláva," oddechne si Velen předčasně..

"Vrhnu se mu k nohám a požádám o Milost. Vždyť kdo bojuje s ním, bojuje i s tím křesťanským Bohem..."

Velen zrudne, rozzuří se, vezme Vlkana pod krk, zalomcuje s ním. Pak s ním hodí o zem. Avšak... Avšak z venku zaslechne podivné zvuky. Jakoby se už válčilo, nebo co.

Vyjde ze stanu, aby zjistil, co se děje. Realita ho omračí snad ještě více, než před chvíli. Jeho vojáci se bijou mezi sebou. A to pořádně. Už jsou i první padlí. Bojuje každý proti každému, chaos nabývá obrovských rozměrů...

"Přestaňte!" Velen volá marně nikdo ho neposlouchá.

Druhý pokus. Třetí. Až čtvrté zvolání: "Poplach!" má nějaký efekt. Vojáci na chvíli umlknou, skloní své zbraně. Pak se však ozve obrovský hlas: "Spolubojovníci! To on! To on za vše může. To on nás vydal nepříteli!"

Dav se na ta slova sjednotí a pak, výzývavě a pomalu, se blíží k Velenovi. Ten pomalu ustupuje. "Co vás to napadá! Přestaňte!" Avšak skoro zhypnotizovaná lůza jej neposlouchá, blíží se, blíž a blíž. Obklopují jej ze všech stran, už nemá, kam by utekl.

"Pomoc!"

Zoufalý výkřik. Poslední zoufalý výkřik.

O pár hodin později tudy projíždí i kníže Václav se svými druhy. Bez boje, nikým neohrožován. Jeho cestu lemují vzdávající se vojáci, odhazující svou zbroj i výstroj, padajíc na kolena a prosíc o milost. Desítky mužů. Volvoda pociťuje chvění. Kolem nachází nové a nové mrtvé. Těch se také nedá dopočítat. Nad místem, kde zahynul Velen, se pozastaví. Pozná jej. Obrátí se na Podivena a zašeptá:

"Zařiď, prosím, pochování mrtvých..."

Několik zbrojnošů přivedou před Václava poraženého Vlkana, syna Hořiborova. Také on se vrhá knížetí k nohám a volá o smilování, o milost. Vojvoda Čechů zbledne:

"Odpuštění nad tebou mi nepřísluší..."

Vlkan zvedne hlavu: "Jak to že ne? Jsi přece křesťan, promíjíš každému, je to tvoje povinnost!"

"Nikoliv," odpovídá Václav, "žádná povinnost. Právo. Ale nad tebou právo nemám..."

"Jak to?"

"Zavraždil jsi dceru vévody Arnulfa. Jestli tě propustím, tak bavorové vtáhnou do naší země. Je mi to líto, ale nemůžu kvůli tobě obětovat mír, životy těch, které mi Bůh svěřil do péče..."

"To já ne! Já se ji ani nedotknul, přísahám, já ji přece neublížil!"

"To není důležité, Vlkane. Stalo se tak při tvé akci. Kdyby ses nevzbouřil proti svému otci, ona by žila..."

"Ale mne by zítra zabili! Já jsem se jenom bránil!"

"Kdyby ti hrozila smrt, mohl jsi utéci. Za mnou, za Ptáčníkem, za kýmkoliv.. Ale tys zůstal. Protože kdybys opustil svou zem, ztratil bys ji. Nezdědil bys ji. Tudíž jsi nevraždil ze strachu o život, ale jen a jen pro své obohacení. Kdybys býval přišel za mnou, rád bych tě zaměstnal, o hladu bys nezůstal. Možná by se i našla nějaká dohoda s tvým otcem. Dnes je však již na všechno pozdě, dnes pro tebe nejsem schopen nic udělat..."

"Odsuzuješ mně? Ty?"

"Přece ti říkám, že soud nad tebou mi nepřísluší. Pošlu tě do Řezna, tam popros o milost. Snad se nad tebou smilují..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře