VBBII: Přijdu...

9. říjen 2011 | 23.59 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Bohuslavu nachází se svou matkou.

Drahomíra drží Střezislavu v náručí a pláče. Strašně dlouho svoji dceru neviděla. Vratislav ji jí vyrval z náruče, spolu s ostatními dětmi, brzy po jejím narození a pak ji odeslal na Libici. A Hořibor, ten krutý tyran lidských citů, ji nikdy nedovolil, aby ji tam navštívila. A teď je ze Střezislavy malá princeznička, šesti, sedmiletá.

Václav přikročí k Bohuslavě a políbí ji do vlasů. Jeho žena, jeho milovaná dívka, k němu zvedne hlavu a zeptá se: "Máš starosti?"

Václav povzdychne: "Opět bude válka..."

"Já vím..."

"Musíme se kát," promluví tiše kníže, "potřebujeme, aby nás držela Boží Milost. Musíme se zase a znova odevzdávat do Božíćh rukou, zase a znova v pokání, v lítosti, v půstu, vyznávat svou hříšnost..."

Bohuslava jej obejme. Václav chvíli zůstává v její blízkosti. Zašeptá: "Mám už toho všeho dost. Těch vražd, těch masakrů, válčení, té bezmocnosti. Mám už toho všeho dost. Přibývají mrtví, mí známí, mí blízcí i mí vzdálení, všude, kam se podívám, vidím krev. Krev těch, co jsem neochránil, i krev těch, které jsem třeba ochránit nemohl. Třeba nemohl, třeba mohl. Krev těch, kterým jsem ublížil, ať už vědomně, ať už nechtěně, ale ublížil. A rány, které jsem způsobil, krvácejí. Stále znovu a znovu krvácejí, z nových a nových míst, z nových a nových ran. Já nechci válčit. Bůh nechce válčit. A přesto se válka stále znova a znova vnucuje, jako veš, jako klíště, které se drží a nepustí...Bez očištění, bez pokání, nelze sloužit Bohu. Bez sebeodevzdání se... A tak chci vyznávat Bohu, že sahám po meči, připraven rozsévat smrt, sahám po meči, neboť je to v očích toho lidu moje povinnost, sahám po meči, neboť kdybych tak neučinil já, učinil by to někdo bezohlednější, krutější, neznající Boha. Ale omlouvá mne to? Copak to všechno ve skutečnosti neznamená, že nedůvěřuji Bohu? A tak Jej prosím, aby mi dal opět tu milost a nechal můj meč čistý, neboť jeho přikázání zní: Nezabiješ. Zní: Nastav druhou tvář. Zní: Miluj nepřítele svého. A já toužím následovat jej, toužím být poslušen Jeho Přikázání. Snad Bůh dá svou Milost, abych mohl nastavit druhou tvář, abych nezabíjel, abych mohl projevit lásku ke svému nepříteli. Protože bez Jeho Milosti opět padnu do hříchu. Nechci se spoléhat na meč, na válečnické umění, na svou družinu, vojáky, ne. Vítězství zbraní požehnání nepřinese. Toužím doufat jenom v Hospodina, že on povede mou při... Kéž Bůh přivede válku jenom na hlavu toho, kdo po ní touží. Kéž jim Bůh bude milostiv a kéž je milostiv i mne..."

Po těchto slovech přistoupí ke své truhle, otevře víko, vytáhne z něj svůj bič. Pak se obrátí a prohlásí:

"Ať mně nikdo neruší, chci být sám..."

Bohuslava pokývne. Zná Václavovi kající stavy a zachvěje se, když uvidí nástroj v rukou svého milého.

"Nebudeš rušen... Až mne budeš potřebovat, přijď, počkám na tebe..."

Václav se ve dveřích obrátí: "Přijdu..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře