Vydáno před: Vyznávat svoji hříšnost...

17. září 2011 | 05.00 |
› 

Vydáno před dvěmi lety...

Zdravím, vážený čtenáři,

tento blog oslavil druhé výročí a to už je příležitost jednak poděkovat, že tento blog může fungovat a sloužit Bohu i lidem v tom našem malém českém  internetovém světě, jednak se i ohlédnout zpět za článkami, které se zde objevili. Dneska bychom si připoměli úvahu na téma:

Vyznávat svoji hříšnost

Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. 1. list Janův, 1, 9....

Mnohokrát slýcháváme, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy. A nejenom za naše, ale za hřích celého světa. Ale. V dnešním textu si však musíme připomenout, že toto není automatické. Mnoho lidí si představuje křesťanství v hodně pokřivené verzi. Že člověk může krást, vraždit, smilnit, pak přijde do kostela, do zpovědnice, kde se se vším vyzná, dostane za úkol pomodlit se iks otčenášů a ypsilon zdravas Marií a pak si vyjde z kostela a může nanovo krást, vraždit, smilnit. Ale jsitě cítíme, že to "tak nefunguje." Že oběť Ježíše Krista není automatická pračka, do které se hodí špinavé prádlo, zavře se dveře, pootočí se kotoučem a všechno bude v cajchu.

Co to tedy znamená: Vyznávat hříchy? A jestliže Bůh odpouští jenom ty vyznané, co se potom stane s těmi nevyznanými? Je v lidských silách vůbec vyznat všechny naše hříchy? Víme o všech? Mzdou za hřích je smrt, říká Písmo a Bůh odpouští jen vyznané hříchy. Znamená to snad, že každý nevyznaný hřích nás zavádí k smrti? Ano, domnívám se, že to přesně tak platí. Ale to jsme potom v pěkném průšvihu, co říkáte? Jak z tohoto kolotoče ven?

Podívejme se na jeden biblický příběh zaznamenaný v Lukášové evangeliu:

18,9 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
18,10 "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
18,11 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
18,12 Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.'
18,13 Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.'
18,14 Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

Ano, přesně tak, tento příběh už jsme si společně vykládali, zde je link: Farizejská vděčnost. Zopakujme si základní rysy tohoto příběhu. Farizeus si uvědomuje, že je jiný. Že vede jiný, Bohem požehnaný život. Ví, že tento život není z něj, naopak, obdržel jej jako dar, Milost Boží. Cítí velkou potřebu poděkovat Bohu za své obrácení, za svůj nový život. Poděkovat Bohu za ovoce, které pochází z tohoto nového života. Ani toto ovoce nepovažuje za nic, co vyvěrá z něj. Naopak, předkládá toto ovoce Bohu a děkuje za něj. Nemáme právo pochybovat o jeho upřímnosti. A jeho vděčnost nám, křesťanům, mnoho připomíná. I já jsem Bohbu velmi vděčný, že nežiji jako narkoman, alkoholik, že znám Boha, Ježíše Krista. Jsem vděčný, že mám co jíst, co na sebe, kde bydlet. Jsem rád, že mohu Bohu sloužit, že mohu o něm hovořit, přemýšlet o Něm, o Jeho Slově, psát tyto článečky na tomto blogu. Také si denodenně uvědomuji a s díky vyznávám, že mi Bůh dal skvělou a jedinečnou snoubenku. Společně s farizeem za toto všechno Bohu děkuji, protože společně s ním vím, že to není ze mne. Je to Boží dar, Boží Milost, kterou přijímáme z Jeho ruky.

Avšak na jednu věc farizeus zapomíná: Na svoji hříšnost. Ano, nevyznává žádný svůj hřích. Jistě, možná je to i proto, že prostě žádný hřích nemá. Vzpomeňme si na Janovo: Kdo je z Boha, ten prostě hřešit nemůže. Já klidně farizeovi uznám, že neměl ve svém novém obráceném životě žádný hřích, nezhřešil. Přesto: Farizeus zapomněl na svoji hříšnost...

Neprotiřečím si? Na jedné straně klidně o farizeovi svědčím, že nezhřešil, na druhé straně mu "vyčítám", že nevyznal svoji hříšnost? Možná, na první pohled se tak může zdát. Ale podívejme se blíže: Neboť i to, že farizeus případně nezhřešil, není z něj. I to je Boží Milost, dar přijímaný z Boží ruky. Farizeus zapomněl, že kdyby Bůh Svou Ruku jenom o trochu, trošičku oddálil, spadnul by do toho samého bahna, ze kterého vyšel. Ano, farizeus nemusel třeba nikoho zavraždit, pravděpodobně nebyl seriový vrah. Nebyl zrůdou, jak by mohl třeba někdo o někom říci. Ale není vrahem jenom pro Milost Boží. Neznaméná to ale, že kdyby Bůh svou milost odtáhnul, Svou ruku dal pryč, že by se farizeus takovým seriovým vrahem nestal. To, že farizeus se nestal zrůdou, celníkem, není zásluhou farizea, ale je to Milost Boží, která farizea držela. Kdyby si toto farizeus uvědomil, jak by se potom mohl na druhé vyvyšovat? Jak by mohl druhé nazývat zrůdou? Vždyť sám je zrůda! Jako každý člověk. Sám je seriový vrah, ten seriový vrah, který dříme v jeho nitru. A který je mrtvý ne proto, že jej umrtvil farizeus, ale proto, že jej umrtvuje Bůh.

Naproti tomu celník volá z upřímného srdce: Smiluj se, ó Bože, nade mnou hříšným! Ani o celníkově životě toho moc nevíme. Nemůžeme vůbec vyloučit, že byl poctivý. Jistě, byl by třeba vyjímkou, ale nemůžeme, nesmíme, nemáme právo to zcela vyloučit. Vždyť On také mohl přinášet desátky a oběti, jednat s láskou a milosrdenstvím, činit dobré skutky z Boha. A také klidné mohl žít nový, obrácený život, v plném obecenství s Pánem Bohem. Nevíme, jestli ano, nebo ne. Celník to neříká. Ale plně si uvědomuje svou hříšnost. A ať už hřeší, nebo ne, potřebuje, aby se Bůh nad ním smiloval, neboť jestli se nesmiluje, hřešit prostě bude.

Všimněme si ještě jedné klíčové věci: Farizeus mluví konkrétně. Pane, děkuji ti, za to, to, to a ono, že jsem takový a makový a že nejsem onaký a tamoný. Že jsem vykonal to, tamto a tamhleto. Celník takto konkrétní není. Celník hovoří obecně: Pane, smiluj se nade mnou, hříšným. Nemá seznam svých hříchů a neříká jej jeden za druhým. Ne. Mnohdy jsou takovéto litánie spíše ovocem pýchy než pravého pokání. Pravé pokání totiž nespočívá ve vyjmenování všeho, co jsem udělal špatně. Ale v postoji.

Člověk to totiž může vyjmenovat, ale postoj ke svým činům mít stále stejný. Hovoří, jak se opil, ale cítí, jak se mu to líbilo. Jak se mu líbilo podvést svou ženu, jak se mu hodil rozvod a jiné a jiné věci. Ale celníkův postoj je jiní. Celník je zhrozen nad sebou samým. Je mu ze sebe špatně. Hřích  pro něj nepředstavuje libou vůni, ale smrad, strašný puch, ze kterého se chce zvracet. Pokání pramení z lítosti. Z lítosti nad sebou samým, nad tím zlem jdoucí z nás a dopadající na naše blízké i daleké. Proto volá: Smiluj se, Pane. Potřebuji tvou ruku. Protože bez ní jsem ztracený.

V opravdové pokoře není problém upřímně a z celého srdce vyznat, že nejsem schopen vyznat všechny své hříchy. Že ani nevím o všech. Že dokonce když vstanu z postele a vyjdu do města, můžu hřešit jako na běžícím pásmu a můžu uprostřed toho dostat infarkt, zemřít a nevyznat vše špatné. Ano. Není problém toto vyznávat. Avšak je třeba cítit ten smrad. Ten hnusný puch hříchu, že kterého se zvedá žaludek, ze kterého chce člověk zvracet. Je zapotřebí mít na mysli svou hříšnost. Ať už jsme zhřešili, nebo ne, protože jestli jsme nezhřešili, není to pro naši vyjímečnost, ale proto, že nás držel Pán. A proto, aby nás Pán držel, a aby nás držel i v příštích dnech, hodinách a minutách, potřebujeme, aby se nad námi smiloval.

Ano, je třeba vyznávat své hříchy konkrétně. Ale je třeba i vyznávat, že nejsme schopni všechno vědět a všechno vyznat, že i nemusíme dostat příležitost vyznat vše, v čem zhřešíme, od této chvíle vyznávání až po okamžik třeba nenadále smrti. Ale hlavně, hlavně nesmíme zapomínat na svou vlastní hříšnost. Nemáme právo nazývat zrůdami lidi, kteří jsou kolem nás, sadistické vrahy, pedofily, homosexuály, transexuály, protože nesmíme zapomínat, že sami jsme zrůdy. Že skutečnost, že nejednáme sadisticky, pedofilně, homosexuálně či transexuálně, netkví v naši vyjímečnosti, v tom, že jsme jiní než tito lidé, ale v tom, že nás drží Milost Ruky Hospodinovi.

My jsme zrůdy. Já, ty. My. My, a ne Oni. Nemůžeme ukazovat na druhé,  můžeme jen a pouze ukázat na sebe. Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář