VBBII: Hořibor prostě musí zemřít...

14. září 2011 | 16.54 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

"Dívám se na Vás, Milosti, a nevěřím svým očím..."

Blaženě se ohníčky štěstí objeví v očích: "Nečekal jste to, že?"

Hněvsa zavrtí hlavou: "Vůbec ne...Úspěch by byl," pokračuje Hněvsa, "kdybyste mladého kněžice zaujala třeba jen na rok jako jeho milenka a ani tomu jsem v hloubi duše nevěřil. Ale že si Vás přímo vezme, a že Vás kníže přijme do rodiny, o tom se mi ani nezdálo."

"Ani mě ne... Ale přesto, proto, jsem tak šťastná..."

"To Vám rád věřím..."

"Děkuji Vám, za všechno. Bez Vás bych byla ztracená, na hnojišti, ponížená. Do smrti si zapamatuji, co jste pro mne udělal. Vy jste mi ukázal cestu a dodával mi odvahu po ní jít. Nikdy to nezapomenu. A ani na důvod, proč jste mě takto povýšil... Rozkazujte, a já vykonám Vaše instrukce..."

Hněvsa se usměje: "Zatím žádné nemám, jen se bavte, okouzlete svého ženicha, věnujte mu do nejlepší, co je ve Vás..."

"...mám ovšem dvě podmínky..."

"Podmínky?"

"Ano. Jsou tu jisté překážky, které stojí v cestě našeho úkolu..."

"O čem to mluvíte?"

"O Hořiborovi..."

Hněvsa pozvedne levé obočí: "O Hořiborovi?"

"Ano, o něm..." Kněžna polkne a po chvíli, kdy z ní Hněvsa nespustí oči, opět promluví: "Nevěřím mu, je schopen všeho. Může nás klidně vydírat, anebo všechno říci, když se opije a navíc..."

Ztlumí hlas do šepotu: "Navíc mne zneuctil. Zneužil mé bezbranosti, mé závislosti na něm, toho, že jsem byla mu vydána na milost a nemilost. Pošpinil mně...Anebo si myslíte, že holku jako já nic pošpinit nemůže?"

Hněvsa se ukloní: "Co bylo, pominulo. Už nejste ta holka, jakou jsem uviděl onehdy na tom seníku. Zapomeňte na to. Dnes jste kněžna a kněžnu ponížit mohl..."

"Vy jste ve mně kněžnu viděl od počátku..."

"A vy ji v sobě nevidíte ani dneska..."

Blažena se začervená: "Možná protože on žije. On, který znal mé pominulé já, on, před kterým budu vždy nahá. Musí zemřít..."

"Co prosím?"

"Hořibor prostě musí zemřít. Zařiďte to..."

"To nepůjde snadno..."

"To ani netvrdím. Však můj úkol také nebude snadný... Avšak vy jste chytrý, vy už na něco přijdete..."

Hněvsa vydechne. A pak se zeptá: "A ta druhá podmínka?"

"Podmínka... Možná prosba, prosbička..."

"Poslouchám Vás..."

"Určitě by se dalo nějak zařídit," promolouvá novopečená kněžna opatrně a s rozmyslem, "abych vychovávala vlastního syna, chlapečka, kterého jsem porodila tam, v té smradlavé chýši... Co myslíte? Kdyby se objevil jako nějaký nalezeneček..."

"To by mohlo být riskantní. Kdo ví, třeba vám bude podobný. Všechno by se mohlo pokazit..."

"Jsem matka, Hněvso, rozumíte mi, matka. Srdce mně drásá, že nevím, co s ním je, že jsem ho odložila a tak dlouho jej neviděla.."

"Důvěřujte mi," promlouvá vladyka, dívaje se jí do očí. "Důvěřujte mi, je v dobrých rukou. Vychovává jej spolehlivá rodina..."

"Nemyslete si, že Vám nedůvěřuji... Jen, stýská se mi. Často na něj musím myslet, bez něj se nemohu plně uvolnit, vychutnávat si to, kým jsem teď, ponořit se do toho..."

"Budiž, zařídím, aby jste je mohla navštěvovat. Ale nic více a jen do doby, dokud moc nevyroste, aby si Vás nezapamatoval..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář