VBBII: Věčný odpočinek kněžny Ludmily...

29. srpen 2011 | 18.26 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Smutný průvod se pomalu line Českou krajinou.

Vpředu jede vůz, zdobený zlatem, stříbrem, vzácnými kožešinami, zdobený uměleckým vyšíváním. Na voze je položena rakev, s pietou vykopána z Tetínského hřbitova kaplanem Pavlem, Podivenem a Václavem, v ní věčně odpočívá kněžna Ludmila.

Vůz táhnou dva koně, zvířata ze vzácných chovů, určená pro knížecí rod do bojové vřavy. Za uzdu jsou vedeni nesourodou dvojicí: kaplanem Krastějem a vršovický žrec, kněz pohanského kultu. Za vozem kráčí kníže Václav se svou matkou Drahomírou, vladykou Tichanem a knížetem Radslavem, jako přímí viníci Ludmiliny smrti. Všichni bosí, oblečení v kajícím žíněném rouchu, hlavu pokrytou popelem. Jdou mlčky.

V odstupu za nimi se procesí účastní přední hodnostáří a úředníci země, předáci, staršinové mocných rodů, družiníci, křesťané i barbaři, kteří, vedení žrecem, svou účastí se přiznávají a přijímají vinu ze svého podílu na vraždě kněžny Ludmily.

Pochod chrání jednotka jezdců vedena vladykou Těchem. Cestu mezi Tetínem a Prahou přeplňují zvědavci, vedle nich jsou procházející obklopeni i kajícníky a náboženskými horlivci, kteří padají na kolena a ztěžují převoz těla světice. Objevují se i nemocní, kteří se v prosté víře touží dotknout aspoň vozu doufaje v zázračné uzdravení. Vojáci tak často musí zajišťovat průchod pro průvod i svými zbraněmi a vytlačovat dav a zástup do bezpečné vzdálenosti.

Konečně, po mnoha peripetiích se průvod dostává do Prahy.

Rakev se s láskou a opatrností pokládá před oltář kostela svatého Jiří. Zde duchovní – sjeli se všichni kněží sloužící ve Václavově panství, postupně vyzpovídávají jednotlivé účastníky kajícné pouti. Po této svátosti smíření nejstarší bavorský misionář společně s Krastějem zahajují slavnostní mši. V obou bohoslužebných jazycích, jak latinsky, tak slověnsky. Na liturgickou výzvu k pokání a vyznávání hříchu reagují v upřímnosti jak křesťané, tak přítomní pohané. V této chvíli, nad rakví zavražděné, již za života všemi ctěné a milované kněžny, se, aspoň na tento jediný kajícný moment, sjednocuje celý národ.

Kněžicové Boleslav se Spytihněvem předčítají Čtení z Písma. Slovo z proroka Izajáše o umučeném služebníku z padesáté třetí kapitoly a z evangelia apoštola Jana o pravém Pastýři. Oba sloužící kaplani pak stručným proslovem shrnují život kněžny Ludmily, její potupnou smrt, osud jejich vrahů. Připomínají ušlechtilost, dobrotu a lásku, kterou si Ludmila přinesla jako nevěsta věnem, nejprve do Čech a pak do králoství nebeského. Zaznívá i vzpomínka na jejího manžela, slovutného knížete Bořivoje, a na její děti, které všechny přežila. Zádušní mše se obětovává i za ně.

Po přijímání Těla a Krve pak Václav, Radslav, Tichan a Podiven vezmou rakev na ramena, přenášejí jí k jejímu novému, již připravenému místu k odpočinku, kde ji pomalu spouští do hrobu, který každý přítomný symbolickou hrstí hlíny zasypává, za zpěvu písně Hospodine, pomiluj ny.

Buďte s Bohem, svatá, umučená Ludmilo!

Kdo uvěřil kázaní našemu? A rámě Hospodinovo komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli.Nejpohrdanější [zajisté] a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, [a] ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj [vzložena,] a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, [a] zraněn pro přestoupení lidu mého? Kterýžto vydal bezbožným hrob jeho, a bohatému, aby byl usmrcen, ješto však nepravosti neučinil, aniž jest [nalezena] lest v ústech jeho. Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, [a] nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě [své,] byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. Z práce duše své uzří [užitek, jímž] nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcím byl.

Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr.Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích. Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce. Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce. Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé. Jakož mne zná Otec, a já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce. A mámť [i] jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivesti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř. Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázaní vzal jsem od Otce svého.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře