Vydáno před: Příběh mého života...

27. srpen 2011 | 09.14 |
› 

Vydáno před dvěmi lety...

Zdravím, vážený čtenáři,

tento blog oslavil druhé výročí a to už je příležitost jednak poděkovat, že tento blog může fungovat a sloužit Bohu i lidem v tom našem malém českém  internetovém světě, jednak se i ohlédnout zpět za článkami, které se zde objevili. Dneska bychom si připoměli úvahu na téma:

Svědectví: Toto je příběh mého života

Kdo jsem?

Možná už nastal čas trošku říci i pár slov o sobě. Zatím jsem Vás tu bombardoval jenom více či méně povedenými úvahy, ale neotevřel jsem otázku, kdo za těmito úvahami stojí. A při tom, v biblických časech bylo vždy poselství nerozlučně spjato s poslem. Tenkrát anonymita neexistovala. Každý prorok nesl se svým poselstvím svou tvář...

Jmenuji se Václav, za nedlouho mi bude třicet let. Připravuji se na svatbu, která už čeká také přede dveřmi.

Pocházím z nevěřící, severomoravské rodiny. Když mi bylo sedm let, jeli jsme na rodinnou dovolenou k moři do Německa, na ostrov Rujana. Tam se udály dvě kolosální věci. První z nich byla, že tam vznikl takový můj vnitřní fantasktní svět, do kterého jsem se pak uzavřel. Svět země, národa, jejichž vývoj, historii, hrdinství a pády jsem pozoroval jako nezávislý pozorovatel.

Druhá významná událost byla ta, že jsem se tam naučil hrát šachy. Vzpomínám si na obrovské figurky na obrovské šachovnici, na které hrál partii můj otec se svými přáteli proti místními. Už si nepamatuji, jak ta partie skončila, vzpomínám si na svůj veliký úžas z tohoto dalšího báječného světa. Jak jsme se potom vrátili z dovolené, dal mne táta zapsat do místního šachového kroužku a já začal objíždět turnaje...

Po pár letech později jsem si všimnul jednoho faktu: Když jsem se nějak přirozeně uvedl do stavu podobného transu a stále dokola si říkal pro sebe, že chci vyhrát, jestli mi o tu partii opravdu šlo a důvěřoval jsem svým figurkám, tak tu partii jsem pak skutečně vyhrál, ač jsem hrál proti silnějšímu a zkušenějšímu protihráči. Byl jsem překvapen. Jak to? Třeba můj soupeř slyšel to mé šeptání a působilo to na něj jako sugesce, říkal jsem si... A tak jsem k příští parti zasedl a pořád jsem říkal věty typu: "Jo, to stojím výborně", nebo: "ten tah se mi povedl.." Hodně jsem se chválil a to dokonce před přáteli, kteří se přišli na partii podívat... Jak asi uhodnete, tuhle partii jsem prohrál tak úplně, že by mi sedláci u Chlumce mohli závidět...

Ale pocit záhady ve mne stále rostl. Výše popsaným způsobem jsem v průběhu let vyhrál ještě dvě, tři partie. Bylo to zcela vyjímečně, kdy jsem se tak přirozeně dostával do stavu podobného transu. Nechápal jsem to. Až se mi v patnácti dostala do rukou jedna knížka od tzv. učitele pozitivního myšlení.

Tento učitel kázal, že není důležité Komu člověk věří, ale že věři. Že i kdyby někdo omylem věříl místo v Ježíše Krista v sochu Ježíše Krista, přinesla by ta víra ty samé ovoce podle obsahu té víry. Že existuje síla, v podstatě neosobní moc, která reaguje na lidské myšlení: Na pozitivní myšlení reaguje pozitivně a přináší do života dobré věci, na negativní myšlení negativně a přináší pak do života věci negativní...

To mne okouzlilo. Autor vyprávěl mnohé příhody a mnoha velkých obrovských zázracích: Uzdravování, dorůstání zdeformovaných končetin, vstávání z beznadějných kómatů, vyléčení nejrůznějších rakovin, dále požehnání v hmotné oblasti, nejenom zbohatnutí, ale dostání ideálních darů, dárků, nalezení ideálního partnera, pak nějaké zneviditelní v boji a nezasažitelnost policisty. Byl jsem ohromen. V dalších knihách jsem četl o zázracích telekineze, teleportace, bilokace, o vstání z mrtvých a dalších a dalších velkých zázračných věcech.

A začal jsem toužit po této moci. Začal jsem ji zkoumat, testovat, učit ji používat jako svého nástroje. A úspěšně. Určité zázraky jsem ucítil i ve svém životě. V té době, nějakých mých šestnácti let, jsem se seznámil s Milošem, který v té době chodiil s mou sestrou. Tento Miloš mne přivedl na mládež k církvi adventistů. Ale v té době jsem křesťanstvím pohrdl. Neboť to já byl ten nejchytřejší. Křesťanství mne nemělo s čím překvapit. Každý zázrak popsaný v Bibli jsem si dovedl pro sebe logicky odůvodnit a toto logické odůvodnění jsem předával dále. Ale přesto mne mezi adventisty něco oslovilo..

To něco, to byla jejich zásadovost: Odmítali sloužit v armádě, odmítali pít alkohol, předmanželsky a mimomanželsky sexovat, jíst vepřové, pracovat v sobotu. Byli zásadoví až do krajnosti. I kdyby měli přijít o práci či přátele, Pána Boha takto kladli na první místo. To mne v té době hodně ovlivnilo a asi drželo nad vodou v mém dalším období mého života...

Začínal jsem totiž mít strach. Ona Moc, Síla, totiž je neosobní. Působí v zájmu jak těch dobrých, tak těch špatných myšlenek. A já jsem dostal strach myslet negativně. Dostal jsem strach z každé špatné myšlenky. Když jsem dostal do hlavy špatnou myšlenku, hned jsem se vždy díval kolem sebe, jestli jsem někomu neublížil. Měl jsem strach mít strach a z toho strachu mít starch jsem měl strach. Mnohem později jsem si uvědomil, že můj úkol není naučit se tuto Sílu ovládat, ale oddělit se od Ní, abych jí nebyl zničen úplně.

Nastávalo velmi těžkých asi pět let mého života. K duchovní krizi se přidala krize vnější. Nemohl jsem si najít pořádnou práci, v kapitalismu jsem se cítil jako ryba na suchu, bez vody. Selhával jsem ve vztazích s dívkami, byl jsem k nim sobecký, krutý, bezcitný, často jsem je využíval. Ale o sobě jsem měl přesně opačný obrázek. Začal jsem si uvědomovat, že ta Síla ničí mne a né, že bych jí ovládal. S Mocí, která je neosobní, totiž nemůžete mít osobní vztah. Zkuste si povídat s elektřinou!

As před těmi šesti lety jsem zažil něco jako dotek Boží moci. Skrze muzikál Jesus Christ Superstar, natočený brity někdy v roce 2000. Je tam několik scén. První ta v Getsemaně. Herec v roli Ježíše tam zpívá něco jako: Ukaž mi důvod, smysl, proč mám umřít. A Bůh mi řekl: Ty jsi ten důvod, ta jsi ten smysl. Dále zpívá: Dívej se, jak umírám, a Bůh na to: Také se dívej, mne to zlomilo srdce, zlomí to i tobě? Že umírá pro to, aby jsi ty nemusel? Viděl jsem tam v dalších scénách nenávist davu k Bohu, k Ježíši Kristu: A v tom davu jsem uviděl svou tvář, tvář svou i své rodiny. Začal jsem plakat. Toto je Můj Bůh, uvědomil jsem si...

Od té chvíle jsem přijal Pána Ježíše do Svého života. Ale nechci říkat, že od této chvíle šlo všechno snadno, jako po provázku, jednoduše. Ne. Bůh mne asi ještě potom třijrát nebo čtyřikrát srazil z koně pýchy na zem. Na dno. Ale byla v tom velká změna od těch pádů na dno předchozích: Teď jsem mohl pozvednout oči k nebo a volat: Bože, proč?

Jak jsem dále studoval Písmo, zaujal mne příběh Joba. Zvláštní věc: Job byl ohrazen Bohem a Zlo říkalo, že k němu nemůže. Zbystřil jsem: Job byl Bohem oddělen od Zla. Tuto ohradu pak Bůh jakoby zrušil a zúžil jen a pouze na Jobův život. Autor výše zmíněné knihy napsal, že to bylo kvůli starchu, který Job před tím cítil. Ale, Bible říkala něco jiného: Bůh řekl, že tak učinil bezdůvodně. Ne pro Jobův starch, ne pro jobovo negativní myšlení, ani ne pro osočování Satana, učinil tak bezdůvodně. Bylo to suverénní Boží rozhodnutí. Bůh označil Joba slůvkem: Spravedlivý. Job, i přes všechen strach, byl před Bohem spravedlivý.

Pochopil jsem, že neplatí chladná kauzalita onoho autora oné knihy: Příčina lidské myšlení, důsledek požehnání nebo nemoc. Platí Boží Moc a Láska, která může člověka ze všech stran ohradit. Pochopil jsem, zjednodušeně a trochu nepřesně napsaáno, že v Kristu mám svobodu mít strach. Přestal jsem mít strach mít starch a když člověk přestane mít strach mít strach, pak přestane mít i strach z toho strachu mít strach. A pak postupně, aniž si toho člověk všimne, ho opustí i onen strach.

Toto je příběh mého života, jak jsem poznal Pána Boha - Otce, Syna i Ducha Svatého...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář