Mějme víru Boží...

16. srpen 2011 | 20.23 |

Mějte víru Boží. Takto nás Pán Ježíš vyzívá v Markově evangeliu, 11 kapitole, 22 verši. Mějte víru Boží, co to ale znamená?

Na tuto otázku je velmi důležité odpovědět, neboť Kristova výzva tvoří úvod k jednomu z nejtěžších biblických zaslíbení. Jestliže správně nepochopíme úvod, pak nás může celý následující text svést na scestí.

Mějte víru Boží. Citoval jsem z Českého studijního překladu. Jiné překlady používají trošku jinou formulaci, například: Mějte víru v Boha. Ale osobně si myslím, že tyto jiné formulaci trošku zúžují  význam tohoto citátu.

Osobně se domnívám, že zde "víra Boží" znamená víru "vlastněnou" Bohem. Je to víra, kterou vlastní Bůh. Ne naše ego, ne naše tělesnost, ne naše sobectví, vlastnický nárok na tuto víru vznáší Bůh.

V bibli pojem "víra" v sobě obsahuje tři rozměry: Víru, důvěru a věrnost. První rozměr, věřit v Boha, spočívá v tom, že jsme přesvědčeni o Boží existenci. Avšak věřit v Boha nestačí. Je třeba mu také důvěřovat. Jako důvěřuje dítě svému otci, své matce. Dítě přijímá bezprostředně jako pravdivé to, co mu rodiče říkají, důvěřuje jim, že mu neublíží, ale naopak, že se o něj v každé sitiuaci postarají. Třetí rozměr křesťanské víry nás vyzívá, abychom byli také Bohu věrní. Aby se naše vnitřní víra odrážela v našich vnějších skutcích jako obraz v zrcadle. Apoštol Jakub ve své epištole popisuje úzký vztah mezi vírou a věrností, mezi vírou a skutky z této víry vyvěrající. Stejně jako tělo bez ducha mrtvé, píše, je i mrtvá víra bez skutků. A mrtvá víra nic nezmůže. Podobá se třeba mrtvému plavčíkovi: Ten pro vás také nezkočí do hluboké vody, budete-li se topit. 

Víra, důvěra, věrnost. Ale na naši víru, naší důvěru a naši věrnost vznáší vlastnické právo Sám Bůh. Bůh chce být vlastníkem naší víry. Mějte víru, která patří Bohu. Na jiném místě Kristus říká: Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu to, co je Boží. Nám naše víra nepatří. Patří Bohu. A my jsme pouze správci víry. Od správců cizího majetku se nečeká nic jiného než věrnost   zájmům pravého majitele. Existuje trestní čin nazvývající se: Neplnění povinností při správě cizího majetku. Správce má se zbožím nakládat podle vůle Pána, neměl by činit nic, co Jeho Pán nepovolí.

Jak Kristus hovoří dále, dozvídáme se, že můžeme mít mnoho jiných věr: Amen, pravím vám, že kdo by ... nezapochyboval ve svém srdci - t.j. nezáváhal nad tím, v co se rozhodl ve svém srdci -, ale věřil by, že (nebo: takže) co říká, se děje, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali (přijímáte/dostáváte), a budete to mít.

 Zde nám Kristus svěřuje obrovskou zodpovědnost. Jedná se o zaslíbení, které jsem v jednom z minulých článků nazval varováním. Vězte, že věříte-li, že jste všechno, oč se modlíte a žádáte, přijali, budete to mít. Když nezaváháte v tom, v co jste se rozhodli ve svém srdci, ale věříte v  realnou existenci vyslyšení svých proseb. Existuje spousta vír, věr. Ale jsou ty víry, ve které věříme, ve vlastnictvím Boha, anebo ve vlastnictvím našem?  Patří Bohu, nebo nám? Ptáme se, jestli ta či ona víra je v souladu s Božím plánem pro náš život? Pro čí slávu žádáme to či ono?

Když se například modlíme o zdraví či uzdravení, máme na mysli jev, který nazýváme zdravím my, anebo jev, který nazývá zdravím Bůh? Neboť to, co nazývá zdravím Bůh, může být na hony vzdálené od toho, jak si naše zdraví představujeme my. Totéž platí například o bohatství: V čem vidíme bohatství my a v čem jej vidí Pán? Všimněme si, Kristus zde nezaslibuje pouze vyslyšení modliteb z "té správné víry", ale z jakékoliv víry. Obsah víry tedy jakoby přenechal v naší zodpovědnosti. My se můžeme rozhodnout, jestli Bohu v modlitbě přineseme víru, která patří nám, která hledá naší slávu, náš prospěch, naše hodnoty, naše potřeby, nebo víru, která právem patří Bohu. Přinašíme - li Bohu místo toho, co patří Jemu, to, co patří nám, pak Jej okrádáme.

Ono toto místo totiž tak trošku svádí čtenáře k představě Boha jako automatu: Vhodím víru, modlitbu a vypadne zázrak. Avšak Bůh je více než automat. Bůh je osobnost, která touží po blízkém a důvěrném vztahu s člověkem. Chceš-li mít vztah s automatem, měj si ho, říká zde Pán, ale pro křesťana by to mělo být málo. Už i naše víra patří Bohu. Proto bychom měli s Bohem velice úzce konzultovat, v co věřit a v co ne, co v modlitbách přijímat a co odmítnout. Správce, který nekomunikuje s pravým majitelem, nemůže spravovat majetek věrně, podle vůle, představ a nároků pravého vlastníka.

Na druhé straně však nás Kristus zcela otevřeně vyzívá, abychom takovýchto modliteb využívali. Ale napřed se přesvědčujme, že naše prosby, o kterých jsme se  rozhodli v srdci, jsou v souladu s tím,  co si přeje i Bůh, jestli nám prosby a rozhodnutí do naších srdcí vkládá Bůh, anebo naše tělesnost, naše sobectví, náš egoismus. A jak to rozeznáme? No jedinně tak, že tužby našich srdcí konforntujeme s písmem. Toužíme - li po nové, mladé milence, pak tato touha není v souladu s tím, jak nám Bůh představuje v Bibli svou vůli, jestliže se modlíme o pevnost a nerozdělitelnost našeho manželství, ať se děje cokoliv,, když v naší manžece vidíme právě tu jedinnou a pravou od Pána Boha, pak takováto víra je vírá vlastněná a požehnaná Bohem, ke které On v Písmu říká své amen. Existují církve, které učí, jak si "vírou vysedět mercedes, nebo briliantový prsten," co však v Písmu Bůh nazývá tím nejvzácnějším pokladem? Králoství Boží, za který paradoxně v podobenstvím ten, který jej najde, dá všechno, co má, aby si mohl pořídit pole, ve kterém je tento vzácný poklad ukrytý. 

Kniha Exodus popisuje, jak se Bůh staral o Svůj lid na poušti: Každý den poskytoval lidem pokrm, manu. Mana se však nedala křečkovat, skladovat do zítřka, neboť pak zesmrádla a zčerivěla. Bůh chtěl, aby lid sbíral jeho požehnání každý den. Ne aby si nabral na rok dopředu, ale aby věrně a s důvěrou chodil na poušť každý den. Taktéž my bychom měli žít z Milosti, která je denodenní. To, že ses o odpuštění vin a o spasení modlil před pěti, deseti, dvaceti lety, je sice pěkné, ale dnes už pěkně pročervivělé a zasmrádlé. Bůh touží po naší přítomnosti každý den. Denodenně v prosbách s vírou Boží přijímejme Boha za našeho krále, Panovníka, Vlastníka, Spasitele, denodenně s vírou Boží prosme o spásu a o odpuštění vin, s jistotou, že to, oč prosíme, je nám dáno a my to vírou Boží  přijímáme.

Mějme víru Boží!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

RE: Mějme víru Boží... jovana 11. 09. 2011 - 08:24