Pozor na "tvé" proroky...

26. srpen 2010 | 20.35 |

Tvoji proroci pro Tebe viděli klam a nesmysly; neodhalili tvoji vinu, aby změnili Tvůj úděl. Viděli pro Tebe klamné a svůdné výnosy. Pláč 2,14.

V roce 587 (nebo 586) před naším letopočtem zažilo židovstvo velký šok, který se v našich dějinách dá srovnat snad jen s patnáctým březnem a vznikem Protektorátu čechy a morava. Padl Jeruzalém, zničen byl Šalamounův chrám.  Vyvolený národ, Boží lid, byl vydán do rukou svého krutého nepřítele, na milost a namilost. Odrazem tohoto šoku a utrpení se stala kniha s příznačným názvem Pláč, která pro své až dokumentaristické zaměření působí velice mocným, syrovým dojmem, jako například film Romana Polanského, Pianista.

Zároveň se však náš dokumentarista zamýšlí nad příčinami, které dovedly Boží Lid tam, kde ho dnes zastihujeme. Dnešní citát tvoří jedno z klíčových místo těchto jeho úvah. Jedná se o součást Písma, je to tedy napsáno i k našemu poučení. Pojďme se tedy společně poučit od žalmistových slov.

Na počátku mne zaráží první dva slova: Tvoji proroci. Autor se obrací k Zosobněnému Jeruzalému a říká: Tvoji proroci. Proč Tvoji? Z těchto slov bychom mohli nabýt dojmu, že všichni proroci v Jeruzalémě v době před pádem prorokovali klam a svůdnou faleš. Ale tak tomu není. Bůh i v tento čas poslal svého proroka, Jeremjáše, aby lid na poslední chvíli varoval. Svědectví o tom se nám také zachovalo v Bibli.

Ale zde autor nemluví o Božích prorocích, ale o tvých. Jak se z Božího proroka, stane "tvůj" - neboli Jeruzalémský -  prorok? Anebo přivlastněme si to. Jak se z nás, proroků přinášející Boží Slovo, stanou proroci "Jeruzalémští?"

Osobně se domnívám, že první krok spočívá ve výměně bázně před Hosodnem za bázeň před někým jiným. Jeruzalémští proroci neviděli, že vše požehnání jejich života k Nim plyne od Hospodina. Nopak. Za vše vděčili "svému zaměstnavateli." Nebyli to "chudí správci Božího majetku," ne. To, čím byli živi, nepříjimali z rukou Božích, ale z rukou Božího Lidu a z rukou krále. Již neviděli za lidem a králem Boží Péči. A ne nadarmo se říká: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jeruzalémští proroci se neobávají toho, jak vypadají v očích Božích, ale ptají se, jak jsou milí v očích krále a lidí. Za vše, co mají, nevděčí Bohu, ale lidem. 

V tom vidím velké nebezpečí i pro nás, křesťany dvacátého prvního věku. Že nebudeme jíst chléb vděčnosti Bohu, ale chléb vděčnosti lidem. Tím nechci říci, abychom se stali nevděčníéky vůči našim blízkým, ale aby naše vděčnost lidem byla vděčností Bohu.

Abychom viděli, že skrze zaměstnání, rodinu, sousedy, přátelé, známé, kolegy, k nám neproudí jen milost, láska a péče lidská, ale v milosti lidské milost Boží, v pozemské lásce láska nadzemská a v péči pozemšťanů péči Nejvyššího. Abychom se necítili závislí na lidech, ale na Bohu.

Dále. Proroci byli Jeruzalémští proto, že říkali to, co chtěli slyšet Jeruzalémští a ne to, co chtěl z jejich úst slyšet Bůh.  Bůh si přál, aby jeho proroci odkryli vinu jeho lidu. Avšak ono to není příjemné. Ani pro ty proroky, ani pro ty lidi. Nevybíráme si někdy taky jenom to píjemné, co zvěstujeme našim bližním? Zde my, křesťané, anebo třeba jenom já, ať negeneralizuji, zde sklouzávám a selhávám velice snadno a velice často. Nechci tímto vyzívat, abychom druhým za každou cenu říkali jenom to, jak jsou špatní, nedokonalí, hříšní, vinní a tak dále a tak dále. Ne. Ale Bůh nám připravuje situace, kdy třeba to či ono říci máme a my, nebo aspoň já, v té chvíli mlčím. Protože tu chvíli třeba nepoznám. Anebo, a to spíše, v tu danou chvíli nejsem prorokem Božím, ale Jeruzalémským.

A třetí bod dnešního článku. Jeruzalémští proroci jsou jeruzalémští proto, že si je za proroky zvolili sami jeruzalémští. Bůh jim poslal Jeremjáše, avšak oni si za své proroky a za své učitele zvolili ty, kdo jim říkali krásné a svůdné, byť falešné, věci. Ani v této věci se často my, křesťané, od nich nelišíme. Hádejte, jaká první myšlenka se mi objeví v hlavě, když za mnou můj bratr v Kristu přijde a řekne: To a to v tobě svěřené sborové službě, Václave, neděláš dobře... Ano, správně, má první myšlenka bývá: Tak si to příště udělej sám, když jsi tak chytrej...

Nemáme rádi kritiku, vyhýbáme se jí. Když k nám přijde náš bratr a z bratrské lásky nám něco vytkne, zacpáváme si uši, abychom neslyšeli. Ale když k nám přijde a poplácá nás po ramenou a pochválí nás, tak to vyrosteme jak ta jedle až do nebes. Vybíráme si proroky, které necháváme dotýkat se našich srdcí. Podle jakého klíče, ptám se? Podle toho, zda - li toho či onoho našeho bratra, či bližního, souseda, příbuzního, za námi posílá Bůh? Anebo pdole toho, jak příjemně zní jeho zpráva naším uším? 

Dejme si pozor na "naše" proroky. Vyhledávejme proroky Boží, ale dávejme si bacha na proroky "naše". A dávejme si také pozor na to, abychom se my sami nestali proroky někoho jiného než Jedinného Boha Nebes.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře