VBBII: Ovoce nenávisti...

30. červenec 2011 | 10.04 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Tak co, Svatopluku, už jsi se poučil?

Podívej se na sebe. Ležíš zde, zmlácený, pochroumaný, pomalu se vzpamatováváš z těžkého otřesu mozku. Pravou nohu máš přelomenou, už na ni vždy budeš jen napadat. Zlomená žebra svým počtem převyšují ta nepoškozená, každý nádech tě bolí.

Kam až tě dohnala tvá nenávist! Všechno ti vzali, říkáš? Všechno ti ukradli? Rodné dědictví, mladou ženu, vzácné přátelství s kněžnou Ludmilou. A pak, odmítnul tě vlastní lid, až si na něj zanevřel. A nakonec...

Z velkých snů a slibů zůstalo jenom sobectví. Touha někde se ke stáru uchytit a tam dožít, v bohatství, v přepychu. Ale nevyšlo ti to, nic ti nevyšlo.

Topíš se, nevíš o tom? Topíš se v bahně nenávisti. A čím hlouběji klesáš, čím více to otrávené bahno polykáš, tím více v tobě roste a tím více tě tahá stále dolů a dolů. Ponořuješ se, míříš tam, kde není žádné pohlazení, kde není žádný zájem, kde chybí veškerá láska, trpělivost, naděje, víra...

Ale život ti stále dává novou a novou šanci. Život? Anebo Bůh? Není to spíše Bůh, který na tebe čeká s rozpaženýma rukama toužíc tě obejmout?

Ujala se tě mladá vdova. Před rokem a půl ji umřel manžel a ona je teď na všechno sama. Úplně na všechno. Ne, nepochází z chudé rodiny, ale ze staré, moravské šlechty. Leč, maďarským nájezdem ztratili taktéž skoro vše. A navíc...

Její rodina ji vydědila. Její muž byl totiž příslušníkem onoho divokého národa. Zamilovala se do něho, plnou váhou svého nevinného, stále ještě dětského srdce a utekla za ním. Osm, devět let šťastného života, ale pak, pak jej smrt vyrvala z jejího náručí...

Zbyly po něm tři maličké děti a spousta, spousta dluhů. Životní situace ji dohnala k tomu, že se začala živit způsobem, který je ji ohavný. Sama z něho zvrací, ale cítí, že nemůže jinak. A teď, teď našla svou naději. V tobě... Naději na lepší život, naději, že už snad se nebude moci živit nabízením sebe sama...

Zaplatila za tebe a teď se o tebe s láskou stará. Měsíc, po měsíci. Živí i tebe, jako malé dítě. Zajistila ti péči ranhojiče, dennodenní čerstvou stravu. Ale platí za ní. Musela za ní zaplatit. A jak? Ty to často slyšíš na vlastní uši. V její chudobné chaloupce není prostor k soukromí...

Jak se zachováš? Ucítíš vděčnost? Povinnost ji vrátit vše, co pro tebe udělala? Víš vůbec ještě, co to znamená vděčnost? Závazek lásky?

Říkáš, že se tě na nic neptala? No a co, copak to něco mění? Zachránila ti život, Svatopluku, rozumíš? Život, a možná i zdraví, copak je ti to málo?

Ano je. Jednoho rána nachází vdova Svatoplukovu postel prázdnou. Utekl, utekl bez rozloučení, bez poděkování. A zůstal po něm dluh. Obrovský šrám v citlivé duši, šrám, který se nikdy nezhojí...

Naříkáš si na osud, Svatopluku? Naříkáš, jak ti všichni ublížili a ubližují? Otevři oči a rozhlídni se kolem sebe. Nejsi to náhodou ty, který za sebou zanechává spoušť?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář