VBBII: Musel jsem tam jít...

24. červenec 2011 | 10.32 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

"Proč jsi šel do toho maďarského tábora?"

Boleslavova otázka se v nočním tichu odráží od plamenů táborového ohně, na kterém Bohuslava peče nějaké to kuře k posilnění přítomných. Václava, Boleslava, jejich, ani ne desetiletého brášky Spytihněva a také vladyky Podivena. Ti všichni zaslechli Boleslavovu otázku a teď zvědavě visí Václavovi na rtech.

"Musel jsem, Bůh mě tam poslal..."

Václav se zamyšleně dívá do ohně. Usmívá se.

"Bůh?" ptá se nemladší kněžic zvědavě, "to jsi jako slyšel Jeho Hlas?"

"To přímo ne, Bůh k nám rozmlouvá rozličnými způsoby..."

"Tak jak to tedy řekl tobě?"

Václav chvíli neodpoví. Hledá ty správná slova. Jak jen vyjádřit něco, co se děje někde hluboko uvnitř, v srdci...

"Prostě jsem musel. Věděl jsem, že musím. Cítil jsem tlak, velký tlak, abych to udělal a věděl jsem, že ten tlak jde shůry, od Boha..."

"Jak jsi to věděl?"

"Jednoduše. Protože vím, že to je v souladu s Boží vůli. Bůh nechce války. Nechce, abychom se vzájemně zabíjeli. A On ví, proč zrovna mně dal zrovna dnes knížecí titul."

"Nebál ses, že zemřeš?" štafetu otázek opět převzal Boleslav.

"Ne..."

Václav se opět ztiší, po chvíli pak pokračuje: "Ptal jsem se Boha, snad stokrát, snad tisíckrát, opravdu chceš, abych já vládnul Čechům? Nebyl by vhodnější někdo jiný? Dal jsem Mu svůj život do ruky, 'udělám to, k čemu mne voláš' modlíval jsem se a 'jestli stále chceš, ať panuji, pak při mne stůj a zachovej mne při životě. A jestli ne, tak mne zavolej ke svému trůnu, zavolej, a já přijdu...' "

"Proč odmítáš války? Bojíš se bitev?"

"Nebojím. Ale vím, že je Bůh nechce... My, křesťané, máme být v Kristu jedno, máme se vzájemně milovat tak, jak nás miluje Náš Pán. Jak tedy můžeme zabíjet jedni druhé? Co jste udělali těmto maličkým, mně jste udělali, praví Pán. Na války vždycky doplácí ti nejnižší, ti, které si Pán bere v ochranu. Jak tedy vést války v Kristově jménu? V Boží bázni to musíme odmítnout..."

"Ale Uhři, jsou pohané..."

"Ano, ale... Bůh nám káže: Nezabiješ...Nikde nečiní výjimku... Kristus přišel jako bezbranné dítě, narozené ve chlévě, ne jako velký vojevůdce, který dobývá země světa..."

"Někdy to ale bez války nejde," poznamenává Bolek.

"Nikoliv, vždy to jde bez ní. Nutná je pouze Boží Milost, ne válka..."

Pečínka se už rozvoněla a Bohuslava rozdává všem jejich porce. Pak si sedne k Václavovi, schoulí se do jeho náruče. Václav ji nabídne první sousto, ona jej s láskou přijme.

"Slyšel jsi už někdy přímo Boží Hlas?"

Tentokrát otázku pokládá Podiven.

Václav přikývne: "Jednou..."

"A co ti řekl?"

"Jak před lety vtrhnul do naší země Arnulf a oblehnul Prahu, ukázal jsem Bohu jeho vojsko. Zeptal jsem se Ho: 'Díváš se?' On mi odpověděl: 'Dívám se...' Příští ráno již tam ti bavoři nebyli, odtáhli domů, odkud přišli..."

"Co je to, bázeň Boží?" Tentokrát střílí svou otázku Spytihněv...

"Bázeň Boží? To je bázeň vyplívající z lásky. Když někoho miluješ," pohladí Václav svou ženu, "nechceš ho ničím zranit. Bojíš se, aby si neublížil. A tak se vyhýbáš všeho, co je tvému milému nepříjemné, naopak, snažíš se dělat to, z čeho se raduje. Znamená to přinášet radost a ne žal, přinášet potěšení, ne zmar..."

A měsíc, měsíc se na nic nezeptá, jenom skryje svůj svit za mračnem temnoty post-půlnočního času. Nastala chvíle odebrat se na lože, Václave, Boleslave, Bohuslavo, Spytihněve, Podivene. Oheň hasne, rozhovor končí, dveře do dřevěného srubu se otevírají, aby naši milí do nich mohli vejít. Pak se uzavřou a zajistí se petlicí.

Dobrou noc..

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář