Habsburkové - poslední dědici antického císařství

21. červenec 2011 | 11.36 |
› 

Habsburkové jako poslední dědici starověkého antického římského císařství

Nedávno zemřel představitel starobylého rodu - bývalý korunní CK princ Otto Habsbursko-Lotrinský.  Od jeho smrti i pohřbu již uplynulo několik dní. Snad tedy nebude netaktní a necitlivé, když se při této příležitosti zamyslíme nad úlohou Habsburského domu v duchovních dějinách spásy a když se zamyslíme nad duchovním rozdílem mezi monarchií a republikou.

Ke konci první světové války sae zhroutili dvě monarchické mocnosti, které představovali přímou kontinuitu se starověkým antickým Římem: Rakousko-uhersko císařství západořímského a carské rusko císařství východořímského. Obě říše se zhroutili krátce po sobě, během jedinného roku. Z dějin spásy jejich pád tedy znamenal významnou událost. Osobně jsem přesvědčen, že zde zahynula šestá ze sedmi hlav antikristovské šelmy z třinácté a sedmnácté kapitoly. Pětice králů, duchovních bytostí tvořících s antikristem jedno tělo, kteří již v době sepsání Zjevení Janova byli označeni jako již padli a zahunulí, tvořili říše, které v dějinách spásy podrobily Boží Lid: Egypt, Asýrie, Babylónie, Persi a makedonsko - seleukovské  Řecko.   Šestý král, "který je", stál právě za antickým Římem. Tato bytost zahynula v první světové válce. Sedmý král, který "přišel na chvíli", bylo nacistické německo. Dnes tedy čekáme ještě osmého krále, který je jedním z těchto sedmi králů a zároveň je antikristem, přímo tou šelmou. Deset králů, kterým šelma předala svou moc, pak tvořilo králoství, která vznikla na území Římské říše - (domnívám se, že se jednalo o krále českého, polského, uherského, anglického, kastilskho, aragonského, portugalského, římského (t.j. německého), lombardského a dvojí sicilie). Druhá šelma, falešný prorok, je duchovní bytost stojící za středověkou pozemskou institucí, která dala antikristovské vládě ideologický základ - v učení o trojím lidu. Má dva rohy - jedná se o moc duchovní a světskou, - vypadá jako Beránek a jako Jeho Tělo,  ale hovoří jako drak. 

V tomto dramatu sehráli Habsurkové roli labutí písně. Poslední vzedmutí šestého krále ze sedmi. Svou tvrdou, násilnickou (a velice úspěšnou) rekatolizací opět vedli válku proti Svatým a bylo jim dáno, aby nad nimi fyzicky vítězili a ovládli je. Dveře násilnické rekatolizace provázená ruku v ruce s germanizací v našich zemích otevřela hlavně bitva na Blé hoře. Pravda, v druhé polovině devatenáctého století   se habsburská Rakousko-Uherská monarchie liberalizovala. Ale jen a jen proto, že již neměla dost síly prosadit tvrdou, rekatolickou centralizovanou absolutní monarchii. Porážky a tvrdé údery z let 1848, 1859 a 1866 zasadilo Rakosku smrtelné rány, od té doby pak bylo toto soustátí podobno umírající šelmě stočené do klubíčka, jejiž zánik se čekal  každým dnem.

První světová válka smetla římské císařství. V rusku na uvolněné místo východního císařství nastoupila další duchovní bytost známá ze Zjevení - hvězda jménem Pelyněk (Černobyl) = komunismus.  Západní císařství se úplně rozdrobilo a vznikly nástupnické státy,  více či méně demokratické.

Monarchismus stojící na Učení o trojím lidu zaniknul. Musíme však jednoznačně říci, že stál na nebiblických, antikristovských základech. Filozofie, že jedni lidé jsou urozenější než druzí a mají nárok na vlastnění svých spolubratrů ve víře neobstojí. Mezi prvními to například ukázal Petr Chelčický v traktátu "O trojím lidu," tento traktát naleznete na tomto blogu - a nebojte se, pokusil jsem se ho přeformulovat do moderní češtiny. Naopak, doporučuji čtenáři, aby si tento Chelčického spisek prostudoval, uvidí středověký katolicismus v novém světle.

Monarchie totiž přímo nese ovoce tělesnosti. Ovoce těla přece z Bible známe, v minulém článku jsme si je vypsali: Jedná se o necudnost, nečistotu, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost, jedná se o smilníky tohoto světa,  chamtivce, lupiče a modláře, utrhače,  opilce, o ty lidi, kteří se soudí s bratry před světskými soudy, cizoložníci, rozkošníci, lidé praktikující homosexuální pohlaví styk, žádostivci, reptající, jsou to ti, kdo opovrhují svými bratry a sebe pokládají za něco lepšího, urozenějšího,  netrpěliví, nedobrotiví, nelaskaví, vychloubaví a domýšliví, nečestníci, hledající svůj vlastní prospěch, rozčilující se, počítající křivdy a zlo, lidé bez lásky, neslušní a nespořádaní, ti, co druhé zotročují, vyjídají, obírají, vyvyšují se nad druhé, když někdo bije druhého do tváře, i ten, kdo to snáší, a i ti, kdo se  stávají dobrovolně vlastnictvím lidí (mimo případ manželství či za účelem zvěstování Krista) - ať už žijících lidí, nebo mrtvých. Apoštol Petr křesťany vyzívá, aby všichni byli jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácející zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnající;  nejsouci oddáni lidským vášním, ale vůli Boží, mající vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů, jsoucí jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to, vždyť jsou  povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání, aby již nežili v tom, v čem si libují pohané: žili jste v nevázanosti, vášních, v opilství, v hodech, pitkách a v hanebném modlářství. Starší pak napomíná, sám také starší, aby se starali jako pastýři o Boží stádce, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou jim svěřeni, ale aby byli jim příkladem, mladé nabádá, aby se odřizovali starším,  a všechny pak, aby si každý oblékl v pokoru jeden vůči druhému, vždyť všichni byli povoláni k tomu, aby se stali dědici požehnání.

Písmo totiž přesně definuje, jak má vypadat vztahy mezi bratry v Kristu. Křesťané nemají být vlastněni křesťany (viz list Filemonovi, 1Kor 1,10-14; 1Kor 7,23), jejich služba nemá být vynucována silou, ale má být založena na vzájemné lásce (Mat 10, 26), dokonce  vzájemný vztahu mezi křesťany dokazuje nebo vyvracuje učednictví Kristovo (Jan 13,35). Kristus bere právo trestat smrtí (Mat 7,1; Jan 8k; Jan 3,18; Mat 13,25nn; Mat 18,22nn). Středověké učení o Trojím lidu, poddanství a nevolnictví, toto všechno popírá.  Ano, Písmo sice nikde výslovně nežádá, aby páni propustili své otroky na svobodu, ale vede je k tomu, aby k tomu sami a dobrovolně došli. My, křesťané, máme jediného Pána a krále (Matouš 23, 8nn). Kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen!

Monarchie už z vlastní podstaty vede k tělesnosti: Jedni sami sebe považují za urozenější a druzí za neurozené. Monarcha pak vidí ve svých spoluobčanech jednak své služebníky, jednak své poddané. Kristus však přikazuje opačný postup: Malí a bezmocní nemají být služebníky mocných, naopak, ti mocní mají být služebníky malých a bezmocných. Tomu více odpovídá demokraticko - republikánský model, kdy političtí vůdci jsou nuceni ucházet se o hlasy právě svých bez-mocných spoluobčanů. Monarchie nutí krále, aby druhé považoval za své poddané a své služebníky, republikánsko - demokratické zřízení pak vede mocného, aby si uvědomil, že naopak on je služebníkem všech a že právě jim bude zkládat účty.

Monarchisté většinou argumentují tím, že ne vždy má většina pravdu. Avšak stejně jako se mýlí většina, může se zmýlit i jednotlivec. Jeden monarchista například nedávno argumentoval početní nerovností mezi Eliášem a falešnými proroky na hoře Karmel. Ale jak se tyto počty dostaly do takovéhoto nerovnovážného stavu? No přece tak, že právě král Achab (monarcha!) vyvražděním jedněch a podporou druhých tento stav vytvořil! Když se prezidentem stane, promiňte mi ten výraz, blbec, je tu naděje, že v příštím volebním období bude zvolen někdo jiný, stane -li se však blbec králem, pak tato naděje neexistuje a zbývá v podstatě jenom násilné povstání.

Další argument pak spočívá v tom, že demokratická společnost je otevřena různým svodům a nebzpečím. Například drogy, alkoholismus, potraty, a podobně a podobně. Avšak - svoboda hřešit znamená i svobodu dobrovolně se rozhodnou nezhřešit. Bible není korán a křesťanství nemá zákoník Šária.  Protože je velký rozdíl v tom, když člověk nehřeší, protože se bojí, anebo protože se pro to sám rozhodne. Protože to, že člověk je násilím přinucen  nehřešit, nevypovídá nic o jeho vnitřním stavu, o obsahu jeho srdce a o jeho vztahu k Bohem. A to vše  rozhoduje o naší spáse, ne vnější skutkaření a zákonické vynucování skutkaření...

Přeji Bohem požehnaný nový den!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář