VBBII: Obchod

17. červenec 2011 | 17.35 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Rytíř, zbrojnoš. Osamělý jezdec, postarší, vznešený, nezlomný.. Nikoho neohrožuje, nikým neohrožován, projíždí uherskou krajinou, jede den, druhý, třetí. Ne, již od pohledu si můžeme být jisti tím, že ozbrojenec nepatří mezi nájezdníky maďarských hord. Jeho brnění, raně – středověké brnění, nese rysy kvalitní francké práce.

Nikoho si nevšímá a nikdo si všímá jeho. Blíží se Blatenskému jezeru, kde postavil chán zdejší země svůj hlavní stan. Slunce míří k poledni, když vjíždí do tohoto mobilního hlavního městečka.

Zastavuje se před největším stanem. Zavolá, používaje německý jazyk:

"Zsoltáne, kryso maďarská, vylez z toho stanu..."

Ticho...

"Zsoltáne, zloději zlodějů, přestaň se schovávat a vyjdi z toho stanu!"

Stan se rozhrne a Zsoltán se hrdě postaví před jezdce. Poznává jej a usměje se...

Rytíř si sundá železnou rukavici a hází ji, podle franckého zvyku, Zsoltánovi pod nohy:

"Vyzívám tě, Zsoltáne! Jsi zloděj a syn zloděje, který okradl můj rod o otcovské dědictví. Vyzívám tě, Zsoltáne, na souboj, na život a na smrt!"

Zsoltán mu na nic neodpoví, jenom mlčky pokyne rukou jednomu ze svých mužů, který na tento signál přiskočí zezadu a sráží jezdce dolů, na zem. Pak přiskočí druhý a polévá sraženého obsahem vědra plného splašků.

Zsoltán si odplivne: "Nepřijímám výzvy od prasete, vážený Svatopluku, které se válí ve hnoji..." Otočí se zády a vrací se do stanu.

Za to asi deset nebo dvanáct uherských bojovníků obklopí Svatopluka. Po několika minutách nerovného boje plného ran, kopanců a zákeřných úderů, jej vezmou za ramena, vysvlečou ze zbroje a zbitého jej odtáhnou do škarpy lemující blízkou cestu, kde jej ponechávají svému osudu.

Vše to, z bezpečné vzdálenosti, pozoruje mladá, asi pětadvacetiletá vdova. Jakmile vojáci odejdou, přiblíží se ke zbitému ona. Nakloní se nad ním. Dýchá, zaraduje se, a puls má silný. Hlavu oteklou, tělo zkrvavené, ale žije. Žije!

Vdova se obrátí a běží přímo do stanového tábora. Již ji tam znají, tudíž nikdo, ani stráže, nenamítají nic, když se vřítí přímo ke generálu Boczkajovi a vrhne se mu přímo pod nohy.

"Co si přeješ," ptá se generál, vyrušený z cesty k panovníkovi.

"Uzavřít obchod, Milosti.."

"Obchod?"

"Ráda bych si koupila muže, kterého Vaši vojáci odhodili do škarpy u cesty."

"A čím zaplatíš?"

"Mám jenom to jediné, co Vám mohu nabídnout, Milosti..."

"Nemá zájem o zboží, které mohl okusit, a mohl použít kdejaký voják! Tvá nabídka pro mne nemá žádnou cenu!"

"Ale stejně tak je pro Vás bezcenný život toho muže... Kdyby nebyl, nevyhodil by jste ho do hnoje a potom do škarpy..."

Generál se zastaví. Chvíli popřemýšlí. Pak přikývne: "Dobrá, vezmi si jej, je tvůj!"

Žena pokorně poděkuje a pak ještě poprosí: "Mohla bych Vás požádat o zapůjčení dvou, tří, zbrojnošů, kteří by mi ho donesli domů?"

Boczkaj se opět na chvíli zamyslí. Pak povídá:

"Dobře. Ale jim zaplatíš! Z žoldu to nepůjde. Třeba však nepohrdnou tím, co jsi nabízela mne..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře