VBBII: Státní reforma...

3. červenec 2011 | 20.47 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Dav šumí překvapením a zvědavostí. Kníže si opět pozval všechny vladyky, kaplany, staršiny všech rodů, každého významného reka, ze všech knížectví s výjimkou Kouřímského, asi padesátka vybraných předních předáků, vůdců České země. I když se tentokrát nejedná o slavnostní shromáždění všech Čechů, přesto se počet sněmování poslední dobou zvyšuje.

Nyní se dveře otevřou a do sále vkráčí ten, koho všichni očekávají, kníže Václav, provázený Radslavem, Veleborem, arcijáhenem Janem, kaplanem Pavlem, Drahomírou, Tichanem a jako poslední do místnosti vstoupí těhotná dívka, která zůstává u dveří. Sál ztichne, přítomní pozdraví knížete povstanutím za židle.

"In nomine Patris, et fílis, et spiritus sancti..."

Na požehnání a na znamení kříže arcijáhena Jana odpoví přítomní, ať už křesťané, tak pohané hlasitým: "Amen!" Na to se všichni, až na Václava, posadí.

"Mí drazí," začíná Václav, "vím, že jsem vás zde pozval neobvykle brzy po sněmu všech Čechů. Ale v životě mém i celém našem knížectví se událo několik velkých změn, které bych rád s Vámi sdílel a také mám na srdci několik zákonů, které bych rád dnes s Váma probral a vyhlásil jej zde..."

Václav polkne, a pak, po této minutoví pause, pokračuje: "Ne úvod mi dovolte věc, kterou asi již stejně mnozí z vás víte.

.." Pokyne rukou Veleborovi, ten společně s Janem přistoupí a poklekne: "S radostí Vám oznamujeme, že kníže Velebor se rozhodnul přijmout z mých rukou své země v léno..." teď zase dává znamení sloužícímu, který přináší prapory červené a zlatavé barvy... "zde ti tedy, Velebore, před zástupem těchto svědků, ti svěřuji knížectví Lemuzů a Děčanů, na znamení čehož přijmi tyto praporce..."

Velebor je přebírá do svých rukou a hlasitým hlasem zvolá: "Slavnostně Vám přísahám, Václave, že Vám budu věrně sloužit, nikdy Vás nikdy neopustím a nikdy se Vás nezřeknu"

Arcijáhen jej doplní: "K tomu Vám pomáhej Bůh"

"Vstaň, příteli," vyzývá Václav Velebora, poté jej obejme a opět ho posunkem posílá si sednout.

"Vážení a drazí. Vzhledem k tomu, že se naše knížectví rozrostlo o statečné Děčany a slavné Lemuze, rozhodl jsem se trochu upravit styl správy naší země... Jak jsme již dříve vyjádřili a dnes to opakujeme, rozhodli jsme se, že žádný župan, žádný velitel pevnosti či jednotlivých družin, nebude sloužit na jednom místě déle než tři roky. A dále, v jednom knížectví smí župan působit jenom nanejvýš ve dvou po sobě jdoucích obdobích. Pak bude převelen do jiné části České země, aby tam pokračoval ve svých hrdinských a čestných činech. Tuto pravomoc – kontrolovat a určovat županům jejich působiště – svěřuji vrchnímu veliteli knížecích družin, vladyku Tichanovi. Jemu ku pomoci budou u Pražanů vladyka Těch, u doudlebů vladyka Buděj, u Lemuzu a Děčanů kněžic Bořivoj a u Zlíčanů vladyka Milota. Jmenovaní, předstupte..."

I Tichan se svými podřízenými, jako před ním Velebor, poklekají před Václavem a obdobnými slovy složí slib věrnosti. I jim Václav odevzdává korouhev na znamení svěření této významné funkce. Předákům neuniká, že vojáky žádné země Václav nesvěřuje jejich rodákům. Po tomto aktu Václav pokračuje:

"Dále slavnostně vyhlašuji, že arcipresbyter pražský se bude ode dnešního dne věnovat všem duchovním správcům v českém knížectví... Na každém hradiště bude stát kostel, budeme usilovat o to, aby každé hradiště mělo svého kněze. V současnosti to bohužel nepůjde pro nízký počet duchovních..."

Pak si Václav vyžádá pohledem, aby mu sloužící přinesli konev s nějakým nápojem a po napití pokračuje:

"Dnes ustanovuji taktéž svou knížecí radu, která mi jednak bude svými náměty a nápady pomáhat nést břemeno vlády, a jednak bude spravovat zem v době mé nepřítomnosti, anebo zemřu – li, v době do nastolení nového knížete. Aby rozhodnutí jejich správy byly právně platné, vyžadují jejich jednomyslnou a společnou vůli. Do této rady jmenuji knížete Radslava, knížete Velebora, arcipresbytera Jana, velitele družiny vladyku Tichana a správce mého dvora vladyku Podivena..."

"... Obdobně jsem se rozhodl posílit radu starších. Ode dneška bude mít dvanáct vážených a ctihodných mužů. Jeden z odvážných Vršovců, další od slovutných Municů, Těpticů, Lemuzů a Děčanů, po dvou z Doudlebů a Zlíčanů. Jejich volbu nechávám na Vás. Žádný z nich však nesmí být mladší šedesáti let. Zbývající dva zůstanou prozatímně neobsazeni. Ujme se jich můj drahý kaplan Pavel... Starší budou mít právo ke mne kdykoliv předstoupit, se mnou jakkoliv promluvit, třeba mne i zkritizovat, nafackovat, bude – li to třeba, budou mít právo se přimlouvat a zastupovat vás u knížecího soudu. A v případě mého úmrtí, slyšte moji vůli, jenom oni budou moci svolat sněm všech Čechů, který zvolí nového knížete..."

"... dále slyšte moji vůli. V neklidných dobách po smrti mého otce se někteří ze udatných předáků proti mně provinili a ze strachu před trestem utekli do zahraničí. Vyhlašuji dnes, že se všichni mohou vrátit zpět do země, odpouštím jim, již se nemusí lekat mého meče. Vyřiďte jim to..."

Sál opět překvapením zahučí. Václav si pozvednutím ruky vyžádá ticho a stále pokračuje ve svém projevu:

"Za další mi dovolte oznámit, vážení hosté, že v tomto novém roce míním poslat dva poselstva. Jedno pod vedením arcipresbytera Jana a vladyky Tichana pojede do Řezna jednat s biskupem Tutonem o založení nové diecéze s centrem v Praze, o požehnání ke stavbě nového kostela, rotundy svatého Víta, kterou bych rád zahájil na pražském hradě a o požehnání k přenesení ostatků mé drahé babičky Ludmily z Tetína do nového kostela svatého Jiří..."

Sálem to opět zašumí, tentokrát s jemným nesouhlasem. Ale nikdo Václava nepřerušuje. Ten stále pokračuje:

"Jako druhé pak zplnomocňuji knížata Radslava a Velebora k předběžnému jednání s knížetem Hořiborem, vojvodou Charvátů. Nabízím mu přistoupení do naší únie..."

Václav se opět nadechne: "Máte nějaké otázky, námitky, nesouhlas? Buďte svobodní a volní, mluvte bez zábran. To, co zde padne, zůstane mezi námi. Já, pánové, nejsem mstivý a opravdu chci znát váš názor.."

Na tuto Václavovu výzvu se postaví staršina, asi osmdesátiletý muž z Lemuzů a promluví: "Ctihodný Václave, dovolte mi otázku: Souhlasí náš kníže s Vašími zákony? Protože to, co tu vyhlašujete, prakticky znamená likvidaci kmenových knížectví..."

Václav se tázavě podívá na Velebora, ten se postaví a hlasitě se vysloví: "Se vším, co Václav zde prohlásil, se ztotožňuji a souhlasím s ním. Ač jsme vždy více méně v dobách ohrožení jednali společně, přesto nás naše rozdrobenost ohrožuje. Václav mne i Radslavovi dal volnost v tom, jestli chceme na tyto zákony přistoupit, nebo ne. Oba cítíme a chápeme, že Václavovi můžeme důvěřovat a vkládáme do něj své naděje. Víme, že on nás nezradí..."

Stařec pokračuje: "Ano, to je sice krásné a chvályhodné, ale již zítra Václav může zemřít? Co pak? Můžete totéž říci i o kněžici Boleslavovi, který je jeho zcela přirozeným dědicem?"

Opět se sálem ozývá mručení. Velebor promluví: "Pak se děj Vůle Boží!"

Na toto již staršina neodpoví. Ale předáci se dost hlasitě vybavují mezi sebou, živě gestikulují. A tak Václav opět promluví: "Ještě někdo další?"

Vystoupí tentokrát vladyka Tyr: "Ten zákon o rotaci. Není to Tvůj projev nedůvěry k nám?"

Několik hlasů podpoří Tyrův názor. Václav pozvedá ruku, tiší vladyky a odpovídá:

"Já sám vím nejlépe, jak omamně chutná moc. Jak člověka svádí k tomu, aby jednal svévolně a zneužíval svého postavení. To není nedůvěra k vám, přátelé moji, takto znám a takto poznávám nejniternější zakoutí lidských duší. Nemám právo Vás uvádět do pokušení. Proto nechci, aby na jednotlivých hradištích vznikaly nějaké mocné klany, které by ždímaly a vysávaly bezmocný lid, či jinak zneužívaly svého postavení. Každý župan, každý velitel, si musí být vědom toho, že za krátkou dobu po něm přijde někdo jiný, kdo může zkontrolovat jeho práci..."

Opět se ozývají některá nespokojená a nesouhlasící vyjádření. Proto Václav pokyne Podivenovi a zeptá se jej: "Mohu tě požádat?"

Správce knížecího dvora předstoupí před předáky a začne se s nimi sdílet o svém vlastním životě. Zamlčuje jedinou věc: Že on sám je hlavní hrdinou vyprávěného příběhu. Sál potichu utichá. Pak Václav pokračuje: "Rozhodli jsme se takto, abychom předešli obdobným případům. Nevidím do vašich srdcí, do vašeho svědomí. Nechci žádnému z Vás ukřivdit, že bych se třeba spletl, kdybych tebe, nebo tebe, preventivně odmítl a nevzal tě do svých služeb. Poctivým a čestným z Vás, jak věřím, tento zákon nebude na překážku, naopak, budete jej považovat za příležitost k tomu, aby jste dennodenní pokornou poslušností prokazovali svou věrnost a bezúhonnost..."

"Platí tento zákon i pro velitele družin?"

"Ano, platí!"

Rozhlédne se po přítomných: "Z tohoto důvodu Vám také odebírám právo trestat na hrdle. Všechna popraviště za dřívějších časů postavena budou zbourána. Vrahové se budou soudit jedině za přítomnosti knížete! Nechť každý z Vás začne na svém hradišti budovat nová vězení, nové káznice. Podrobnosti obdržíte prostřednictvím kaplanů, kteří budou také řídit – za Vaši pomoci – jejich stavbu. Má ještě někdo z Vás k tomu něco na srdci? Nechť to má i na jazyku!"

Již se o slovo nikdo nepřihlásí, byť sál opět zašveholí. Nesouhlasem? Pravděpodobně, ale otevřeně se již nikdo nevyjádří. Václav tedy může být spokojen. Teď zase přistoupí k těhotné dívce stojící u dveří, vezme ji za ruku, uvede ji před velmoži a zvolá:

"Na závěr mi dovolte představit vám svou manželku: Hle, kněžna Bohuslava, schovanka Učenova, dcera Boží!"

Několik nesmělých výkřiků probudí i ostatní, a nakonec všichni jednotně vzdávají slávu své nové paní, která, úplně zčervenalá, se po chvíli ukloní a opět ustoupí.

"Nyní tedy končím naše shromáždění. Avšak žádám každého z Vás, aby pod slibem věrnosti připojil svou pečeť pod dnes vyhlášenými ustanoveními. Děkuji Vám..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář