VBBII: Lekce diplomacie...

22. květen 2011 | 17.38 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Jednání. Na nejvyšší úrovni. Ve stanu postaveném na půli cesty mezi obleženým městem a uherským vojenským táborem, se setkává král Jindřich s uherským chánem Zsoltánem. Krále doprovází vévoda Arnulf, mladý kníže Václav a jeho osobní notář Widukind, chána zase velitel Boczkaj, Svatopluk, a ještě také písař, jehož jméno není důležité. Zatímco Jindřich si přeje hlavně před Uhry demonstrovat jednotu s bavorským vévodou, o které chán ví své, Zsoltán zase chce jednak využít Svatoplukovu znalost obou mocných protivníků, jednak by jej rád zdiskreditoval v očích jeho bývalých přátel. Scházejí se na popud krále Jindřicha, který si, pro své ochuravění, vymohl právě postavení onoho plátěného přístřeší. Nevydržel by sedět tak dlouho na jezdeckém koni, zde má pohodlnou židli, kterou také s povděkem využívá, a na stole konvici vína s kalichem, na posilněnou...

"To bylo od Vás zbabělé unést mladého kluka, mého syna. Nemáte odvahu se měřit s dospělými, že bojujete s dětmi?"

"Šli jsme si pro Vás, Milosti," odpovídá chánovi Václav, "leč Bůh nám vydal právě jeho..."

"Bůh? Kde je ten Váš Bůh?"

"Zeptejte se svých vojákům, kterým onehda zavřel oči a vyprázdnil hlavu..."

"Více diplomacie, Václave," sykne král latinsky po svém svěřenci. Václav zbledne a kousne se do rtu.

27cm; margin-top: 0.21cm; font-style: normal;">Zsoltán se usměje. Sice neporozuměl slovům, avšak jejich smyslu ano.

"Tak sem s tím, co si žádáte za svobodu mého syna?"

"Měl jsi docela pravdu," začíná pomalu Jindřich svou řeč, "skutečně si nepřejeme, aby naše válka dále pokračovala. Rád jej pustím, jestliže opustíte mou zemi..."

"Jste jak kňučící psi," nechává Zsoltán promlouvat tradiční orientální poetičnost východních kočovných národů, "kteří prosí u nohou svého pána, aby se smiloval, a hodil kost. V bitvě jsme vás rozprášili, tak to zkoušíte jinak, co?"

Skutku. Před týdnem, deseti dny se Jindřich nerozuměl pustil do bitvy s uherskou přesilou, byť varován i Anrulfem, i mnohými jinými. Docela smělou, až drzou řeč, pronesl i vladyka Laban, který za nepřítomné velitele – Radslava a Václava- vedl českou družinu místo mladého a nezkušeného Bořivoje. Jindřich neposlechnul dobré rady, dávaje jim zlou vůli. Avšak ukázalo, co se mělo ukázat.

"Jen si nevyskakuj, avare, však dobře víš, že francký vévoda shromáždil nové vojsko a do dvou tří dnů se tu může s ním objevit. Vlastně ti nabízím milost, neboť si vážím života každého statečného muže, ať už Sase, nebo Maďara. Odejdi z mé země."

"Neodejdu odsud s prázdnýma rukama! Ten fracek, který se nechal tak hloupě převést, není můj jediný syn, nenechám se vydírat!"

"Za kolik si tedy ceníš jeho život?"

Částka, kterou bez váhání vystřelí uherský vládce, se přibližně rovná trojnásobku toho, k čemu se Čechové zavázali každoročně odvádět do Bavorska.

"Dobře, souhlasím," promlouvá král, "pustím vašeho syna a na vrch dám právě každoroční tribut v této výši..."

A na to si král připíjí a přikládá ke rtům kalich vína...

"Dále však žádám," pokračuje uherský chán, "aby jste se vzdal svých tajných kontaktů s bulharským náčelníkem a konstantinopolským císařem..."

V té chvíli Jindřich zapomene, že právě pije víno, vyprskne od záchvatu smíchu, při čemž vdechne pár kapek vzácné tekutiny do plic. Začne se trošku topit, vykašlávat, což mu na druhé straně poskytuje čas k přemýšlení. Tajné styky? Cože? Svatopluk, v té chvíli nikým nepozorován, viditelně zbledne a zachvěje se.

"Čeho že se mám vzdát?" ptá se, lapaje po dechu...

"Tajných styků s bulhary a císařem. Víme dobře, že jste se smlouvali, aby jste mi padli do zad..."

"Máte dobré špehy," poznamenává Jindřich, kašlaje, stále indisponován onou nehodou. Tak z toho, mají strach, uvědomí si, kdo jim to tak nakukal, že by ten povedený Svatopluk? Jen se neboj, starý brachu, nezradím tě, naopak, tu tvou lež si využiji, pěkně pro sebe...

"To vskutku máme, zadrželi jsme vaši tajnou depeši..."

Chán vytáhne z kapsy pergamen a začne jim máchat králi kolem očí...

Tu už král konečně popadne dech a rozkřikne se: "A vy si myslíte, že jsem úplný pitomec? Že bych svou tajnou zprávu poslal jedním poslem? Pché! Byli tři, můj drahý Zsoltáne, tři. Teď už bulhaři i byzantici chystají vojsko a vpadnou vám do zad, jestli danou věc do určitého termínu neodvolám. A to si piš, že se těchto svých tajných kontaktů nevzdám. Ale, jakmile porušíš naši dnešní úmluvu a vpadneš ještě jednou do této země, pravím ti, že to bude tvůj konec. Milostivě ti dávám šanci, aby ses rozmyslel. A dávám ti i tribut, abys neztratil před svými poddanými svou tvář. Ale jestli mne zradíš, jakože je Bůh nade mnou, který mi vydal tvého syna, vydá mi i tebe a budu tě rožnit na pekáči jak staré poražené prase!"

Václav se usměje. Tak to je ta diplomacie v praxi, pomyslí si...

Chán beze slova opustí stan, i se svým doprovodem...

"No chlapče," poznamenává Arnulf k Václavovi, "domnívám se, že příště svou platbu můžeš odvést přímo Jindřichovi. Vzdávám se ji ve prospěch platby do Uher. Za to divadlo t stálo..."

Mladý notář Widukind si dodává odvahy a poznamenává: "Milosti, o těch tajných dopisech nic nevím. Jestli mi Vaše Milost nedůvěřuje, pak nemohu vykonávat svůj úřad..."

"Uklidni se, chlapče. Pchá, mám svých starostí doma dost, natož ještě psát nějakému páprdovi do Konstantinopole..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře