VBBII: Neblázni, to jsem já...

13. květen 2011 | 23.07 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Měsíc, mlčenlivý svědek spiklenců, úkladných ničemníků, ale také tajných milenců, teď svým temným rouchem přikrývá tři uherské zvědy, kteří se vrací – pravděpodobně – do svého válečného tábora. Jedou mlčky. Nepovídají si, zajati do svých myšlenek. V čele chlapec, asi patnáct šestnáctiletý, no, na maďara trochu vysoký. Také jeho druzi svou výškou vyčnívají nad průměr tohoto asijského národa, který přišel do Panonské kotliny docela nedávno.

"Stát, kdo jste!"

Velitelský hlas se ozývá z blízkého křoví.

"Neblázni, to jsem já..." Chlapec v čele odpovídá klidným nenuceným úsměvem, čistou maďarštinou...

"Aha, co tak pozdě?"

"Zdrželi jsme se, máme zprávy pro velitele..."

"Tak jeďte dále. Starý už spí, tak zvaž, na kolik jsou tvé zprávy neodkladné..."

Trojice projede kolem křoví a pokračuje dále. Jeden druh sykne česky k mladíkovi: "O co šlo?"

"Tiše, Mstino, už ani slovo, mohl by nás někdo slyšet!"

Jezdci tedy jedou dále a po chvíli vjíždí do spícího tábora. Ještě se pozdraví s několika bdícími vojáky, to než se dostanou ke velitelskému stanu ...

Potichu vchází dovnitř. Pak padnou na kolena.

"Co chcete?" Ptá se mladý, mutující hlas.

"Hledáme Chána..."

"Můj otec tu není, šel obhlédnout stráže..."

V té chvíli jej však špióni povalí, přemůžou, zacpou mu ústa a zavážou ruce i nohy. Napadený mladík pak ztrácí po úderu do hlavy vědomí.

"Co teď?"

Vůdce hlídky si sundává balík, který měl na zádech a rozdělává jej. Jeho druhové s údivem poznávají drahocenný koberec, dovezený z dalekého východu, vzácnost z vlastnictví zemřelého knížete Vratislava.

"Zabalme jej do toho"

Jak mladý velitel řekl, tak všichni činí. Koberec zajistí provazy, které dostávají také z mládencových rukou. Nakonec si vzniklou kobercovou rouru dají na ramena, vynesou ze stanu ven ke svým jezdeckým koním. Zajatce hodí na jedno z nich, na kterého pak usedá jejich vedoucí. Ten se rozhlédne po svých mužích a až jsou i oni připraveni, pak pobídne svého vraníka, aby pomalým krokem se vydal na zpáteční cestu. Naprosto bez povšimnutí minou několik uherských vojáků a za několik málo chvil nechávají uherský tábor za zády.

"Tak co, vzbudili jste starého?"

Opět známý hlas ze křoviska.

"Jistě, poslal nás zpátky. Vezeme od něho dar Jeho Veličenstvu králi Jindřichovi. Ale je to tajemství, nikomu ani muk..."

"Jasně, však mně znáš..."

Naše trojice se rozloučí s hlasem neviditelného hlídkujícího a rozjedou se vstříc oblehanému městu...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře