VBII: Je nádherná, když spí...

5. květen 2011 | 20.44 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Je nádherná, když spí...

Sluší ji paprsky půlnoční luny hladící její krásu. Vždy, když pobývá doma, uprostřed noci, tiše vklouzne do její jizby a dívá se, jak spí. Každý večer. Tiše, bojí se i nadechnout. A ona o něm každou noc ví. Každou noc. S pevně zavřenýma očima se modlí, aby odešel, jak často odchází. Ne sice pokaždé, ale často. Aby ji nechal na pokoji. A aby se již nevracel.

Dnes však neodchází. Naopak, pomalu, potichu se přibližuje k jejímu lůžku a posadí se k ní. Jemně pokládá své ruce na její ramena. Tento dotyk ještě snese, když se však ruce osmělí...

"Nešahej na mně!"

Zastaví se. "Jsem tvým manželem, Přibyslavo..."

"Sotva jsi vylezl z postele mé matky, tak se dobýváš do mé!"

"Vždyť už jsou to dva, tři roky, co jsme se rozešli...!"

"Jako by to bylo včera... Jsi odporný!"

Nadechne se: "Jsem tvým mužem, mám právo na trochu tvé něhy, pozornosti, zvlášť, když odjíždím do boje!"

"Jenomže na to, že ses oženil, si vzpomeneš vždy v noci! Jenom v noci! Ve dne se mnou nechceš nic mít, vyhýbáš se mi, ani se mnou neposnídáš, i tvého syna vídávám častěji!"

Ano. Měla její tvář. Kdykoliv se ji podívá do očí, vidí jí. Její matku. Nemůže se toho pocitu zbavit. Stále jej pronásleduje. Jenom v noci mu dává pokoj. V noci nevidí Přibyslaviny oči.

"Drahomíro..." zrádné jméno omylem vychází z jeho rtů a již se do nich nemůže vrátit.

"Vypadni! Vypadni z mého pokoje! Já nejsem Drahomíra! Jmenuji se Přibyslava! Nepleť si mně s ní! S tou sůvou! Vypadni! Vypadni!"

Hysterický křik se odráží od stěn a dere se do duše knížete Radslava. Přibyslava zarazí svou hlavu do polštáře a pláče. Radslav se ji ještě jednou pokusí jemně dotknout, ale nový výkřik jej stále znovu vyhání ven. Vstane, a opustí místnost.

Přibyslava zůstává sama. Ale ne tak docela. Zůstává se svou bolestí, se svými slzami, se svým zraněným srdcem. Nenechává ji spát. Jak jen ji mohl oslovit jménem její matky! Té ženy, kvůli které si na ní každý ukazuje prstem. Kvůli které na ni spočívá pohrdání. Zcela ji zprotivila manžela, kterého si už brala se sebezapřením. Ale to, co prožívá, se podobá peklu.

Uteče hodina. Proběhne druhá, třetí. Její stav se nemění. Pochopí, že takhle nikdy neusne. Vstane tedy, půjde ke křesadlu a zapálí svíčku. Pak ji vezme do ruky a jde ke dveřím. Potichu pootevírá a poslouchá. Slyší hlasitý chrapot. Velmi hlasitý, dvojhlasný chrapot. Vyjde tedy ze svého pokojíčku, potichu se protáhne mezi strážnými a zamíří si to chodbou. Zastaví se u třetích dveří vlevo. Potichu zaklepe. A po druhé. Tlumeně zavolá: "Bořivoji... Bořivoji!"

Mladý kněžic, jediný syn knížete Radslava, otevírá dveře. Bořivoj se zde stal jejím jediným blízkým přítelem. Vzbudil se v ní pocit, že nikdo jiný se tu o ní nezajímá. Potřebují se vzájemně. Bořivoj, ač teprve devatenáctiletý, přesto již ovdověl. Jeho mladistvá žena před třemi lety zemřela při porodu. Vlastně ji ani pořádně neznal. Dojednaný politický sňatek, kterým si Radslav upevňoval své postavení. Dokud žila, nezáleželo mu na ni, vlastně ji jen dostal od otce do postele. A když zemřela, bylo již pozdě. Na všechno pozdě.

"Co ty tu?" Vítá Přibyslavu nevrlými slovy čerstvě probuzeného spáče.

"Můžu dále?"

Bořivoj se rozhlédne po chodbě, když nevidí nic podezřelého, pak uvolní vchod a nechá Přibyslavu projít. Pak za ní zavře...

"Zase byl za tebou?"

Přibyslava přikývne: "Nenávidím jej. Hnusí se mi..."

Bořivoj ji obejme, pohladí, ji, svou nevlastní matku. No, nevlastní matku, sám přišel na tento svět o čtyři, pět let dříve, než ona.

"Unes mně," zašpetá Přibyslava, "unes mně a vezmi si mně."

"Blázníš! Jsi vdaná!"

"To manželství nikdy nebylo naplněno, přísahám ti..."

"Ale jsi vdaná za mého otce!"

"A to mu nebránilo, aby necizoložil s mou matkou!"

"Chceš se mu pomstít?"

"To si vážně myslíš?"

Pokrčí rameny: "Jdi už spát, pleteš blbosti..."

"Bořivoji!"

"Ne, zlomilo by to otci srdce. Přes to všechno tě má svým způsobem rád. A mne také. Nezradím jej. Navíc, jsme příbuzní, víš? Má matka byla rodná sestra tvého otce. Bez dispensu by naše manželství stejně nebylo platné..."

"A záleží na tom?"

"Mně ano. Běž spát!"

Přibyslava se urazí. Jako malá holčička. Kterou vlastně stále ještě je. Dupne si a vzpurně řekne:

"Tak dobrou noc! Už s tebou nikdy nepromluvím!"

"Uvidíme ráno!"

Přibyslava se vratí do své místnůstky. Odmítnutá, ponížená. Nešťastná. A zase ji v uších zahraje Radslavův hlas, který jakoby posměšně opkuje: "Drahomíra, Drahomíra!"

Přitiskne si ruce na uši, ale onen hlásek neutichá. Tak se ho snaží překřičet: "Já nejsem Drahomíra, já nejsem Drahomíra"

Podívá se do zrcadla. Vzácný dar, povezený z daleké Konstantinopole, který v den svatby obdržela od svého ženicha. Ale teď se na ní z obrazu šklebí tvář její matky. Nenáviděná tvář, Drahomířina tvář. Leč současně i její tvář. Zlekne se a znovu vykřikne. Hodí nejbližší předmět a sklo se rozbije.

Její tvář a tvář její matky. Je jedna a ta samá. Mají ji společnou. A posměšný hlas opakuje: "Drahomíra Drahomíra..."

Přibyslavin zrak se zastaví na svíčce, kterou si svítila na cestu do Bořivojova pokoje. Kde se odevzdala muži, jedinému muži, který ji zpříjemňoval zdejší pobyt. A ten ji odmítnul. Možná taky kvůli té tváři, kvůli té zlé tváří.

Vezme tu svíčku do obou rukou, zfoukne plamen a přitiskne si ji ke své líci... Podruhé... Potřetí...

"Jak se to stalo?"

Radslavův hlas zní vyděšeně...

"Stráže ji uhasili, když vyběhla ze dveří. Měla velké štěstí, chytlo to sice jenom její vlasy, ale obličej má přesto děsivě popálený.."

"Jak se to mohlo stát?"

"Nevím

"Jak je jí teď?"

"Dal jsem ji nápoj, aby spala. Ve spánku ji nechám tak dlouho, dokud to bude možné."

"Smím ji vidět?"

"Ano, jestli snesete pohled na ní... Víte, nemůžu ji dát na spáleniny obvaz, nehojilo by se to. Tudíž, všechno jde vidět..."

"Už jsem se ve svém životě díval na hroznější věci..."

Ano, má pravdu. Pohled na Přibyslavu není pro starého válečníka tak hrozný. Přistoupí k ní a chytne ji za ruku. Pak rozkáže:

"Vyřiďte Bořivojovi, ať se dá na cestu místo mě, já dnes nikam nepojedu..."

Pak uvidí, jak se její rty hnuly. Něco zašeptá. Přiblíží své ucho k jejím rtům, aby zaslechnul, kdyby třeba svá slova zopakovala. A měl štěstí, zaslechl její tichá hlas, hlas ze spaní: "Já nejsem Drahomíra..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář