Kladivo na čarodějnice - potřetí a závěrem...

4. květen 2011 | 20.12 |

První část článku...

Druha část článku...

Po tomto výslechu byli upáleni Sattlerovy a Zuzanka, pouze samotný radní byl sťat mečem - avšak až na potřetí, kat nějak neměl svůj den. (Tato scéna je naštěstí ve filmu pouze zmíněna a neukázána). V tu dobu zasedá biskup s inkviziční komisí - bez předsedy Böbliga. Chce znát názor těchto svých spolupracovníků na Lautnera. Jak jsme řekli, jeden z nich o děkanově vině nepochybuje, druhý se však neodvažuje odpovědět přímo, říká pouze, že nerozumí, proč by něco takového Lautner učinil. Ani Vojtěch se neodhodlává zastat se svého přítele, byť velmi dobře zná pravdu. Opět se ukazuje, že zlo má tím více moci, čím hlouběji mlčí ti, kteří s ním nesouhlasí. Biskup na základě této porady povolí mučit Lautnera.

První kolo mučení Lautner ještě ustojí. Nepřizná se, nakonec však dvakrát kývne hlavou, což Böblig rozezná jako "dobrovolné doznání."  Lautner to však vzápětí popře: "Právě jste viděli, jak je možno nevinného donutit k lživému sebepřiznání." Vojtěch pak argumentuje, že na základě tehdejšího zákoníku nelze takto zpochybněné doznání přijmout a také již nelze pokračovat v mučení, což musí Böblig uznat, výslech přerušit a odložit do druhého dne.

 Ten večer se Lautner modlí slovy 22. žalmu, jehož obsah teď prožívá na vlastní kůži. Ví, že druhý den ho čeká nejtěžší možný výslech - natažení na skřipec. Touží, aby si Bůh jej vzal k sobě a nechápe, proč to On neudělá a jeho nechává v rukou jeho mučitelů. Ten večer jej také navštěvuje onen Vojtěch, přítel z mládí. Prosí jej za odpuštění a oznamuje mu, že se vzdal místa v inkviziční komisi: "Nemohu být tvým soudcem, Kryštofe."  Děkan odpoví dvojsmyslně: "Takže vy se vzdávte činnosti v inkviziční komisi, aby jste nemusel vystoupit proti sprostému vrahovi?" Tím vrahem označuje jak sebe, tak těmito slovy míří i na Böbliga a zasahuje Vojtěcha v jeho svědomí. Ten se vymlouvá na nemoc, avšak v porovnání se zmučeným Lautnerovým tělem tato výmluva vyznívá velice trapně.Na druhou Vojtěchovu prosbu k odpuštění vyznává Lautner, že jej nemůže soudit, protože oba jsou ubozí a slabí. Děkan Lautner zde skrze fyzické utrpení poznává svou vlastní slabost, nedostatečnost a hříšnost - že na skřipci se nedokáže nepřiznat k něčemu, co absolutně nespáchal, že na skřiipci vyzná i ďábla za svého Pána. Oba mají svůj skřipec, oba mají svou slabost, oba mají svoji zbabělost, která se v mezní chvíli projevuje. A skrze toto poznání Lautner poznává i to, že nemůže mít Vojtěchovi jeho slabost mít za zlé. Sice mu výslovně neodpouští, ale také jej neodsuzuje.

V další scéně vidíme, jak je děkan Lautner odvazován od skřipce. Je poléván studenou vodou, aby se probudil z omdlení. Pak Böbligovi "přizná" své čarodějnictví. poznává, že zde již nejde o to, co je pravda a co ne. Že Böbliga a tím i celé inkvizično nezajímá, zda-li je vinen či nevinen z toho, čeho jej obviňují. Chtějí slyšet pouze jedinné a Lautner již nemá sílu dále vzdorovat a řekne, co Böblig tak touží slyšet. Ale pak se ještě zatvrdí a přes obrovskou bolest odmítne udávat další nevinné: "Přiznávám, že jsem byl v tak těsném spojení s ďáblem, že na mé požádání vytvořil velikou tmu a bouři, kroupy a hřmot. Z tohoto důvodu jsem žádného z přítomných nepoznal, kromě těch, co jsou mrtvi." Proti tomu nemohl nic říci ani Böblig, tudíž mu vzal možnost pokračovat v mučivém výslechu a třeba z něho vymámit nějaké další jméno dalšího nebožtíka.

Děkan je tedy odsouzen k upálení. Noc před popravou jej navštěvují dva mniši, chtěje se s ním až do rána modlit. Lautnerova odpověď nás může zarazit: Ale kdy budu spát? Této otázce nesmíme rozumět bez kontextu. Lautner v nedávných hodinách čelil obrovskému fyzickému, psychickému, ba i duchovnímu tlaku. Již nevydrží vzhůru. Znáte také ten pocit, když od brzkého ráno do pozdního večera tvrdě dřete a pak se Vám prostě ty oči zavírají a vy nemáte šanci je udržet otevřené? Kdy každá minuta bdění znamená minutu dalšího fyzického boje a mučení? A děkan Lautner zde je ve vztahu ještě horšího vyčerpání. Celonoční bdění na modlitbách by tedy nebylo nic jiného než další nelidské mučení člověka již fyzicky i psychicky zlomeného. Žádný div, že mu mniši nerozumí:"Copak nemyslíš na svoji spásu? Copak nemáš strach z Boha?" "Na svou spásu," odpovídá Lautner otáčaje se k nim zády, "myslím již dlouho a o Bohu s Vámi nebudu mluvit."Lautner zde tyto mnichy možná trochu nespravedlivě považuje za součíst systému, kterému nejde o pravdu, ale o moc, bohatství, dokázání si vlastního ega a o pomstu.

Film končí modlitbou kněze hraného Eduardem Cupákem - Ano, tím knězem, jehož horlivost spustila procesy: Otče náš, který jsi na nebesích, odpusť nám... Ne, neodpouštěj naše viny, ani jim, ani mně, protože jsme ve tvém jménu zhřešili proti člověku... I tato modlitba je velice přesná. Připomeňme si z přednášek kazatele Paula Washera, že pokání znamená dívat se na sebe, na své činy, na své hříchy, stejně tak, jako se na ně dívá Bůh, nazývat je právě tak, jako je nazývá Bůh. Z teologického hlediska totiž tento popis průběhu inkvizice odpovídá hříchu tzv. "rouhání se proti Duchu Svatému," tento hřích je v Bibli zván neodpustitelným. O tomto hříchu se podrobněji věnuje tato mp3 nahrávka - viz link. Paradoxně totiž tento farář svou modlitbou: Neodpouštěj jim ani mne" dosahuje odpuštění, neboť nazývá svůj hřích stejně jako Bůh - jedná se o pokání jakožto ovoce znovuzrození člověka.

V diskuzi na webu  signaly.cz byl vysloven názor, že tento film je pouhá "proticírkevní propaganda." Osobně tento názopr nesdílím. Neboť překvapivě je v tomto filmu církev vykreslena ve velice dobrém světle.  Vidíme zde jasné odmítnutí toho, že by za inkvizičnímu soudy proti čarodějnicím stála náboženská horlivost. Naopak, Böbligovi pohnutky jsou vykresleny velice přesně: Jedná se o snahu vyšvihnout se z chiudoby a za každou cenu se dopracovat k majetku. Dále film jasně vykresluje i sexuální motivy Böbliga, jeho fascinací sadismem, nechutností, necudností a vtipy a povídačkamu toho nejhrubšího zrna. Ano, procesy sice spustí náboženská hoslivost kněze hraného Edou Cupákem, ale i tento kněz velice záhy pozná svůj hrubý omyl a opět z hlubokého přesvědčení se snaží procesy zastavit. Taktéž ostatní církevní osoby jsou zde nositeli pokroku: Děkan Lautner, farář König, bývalý inkviziční soudce Hutter. Tuto linku filmu nesmíme přehlédnout. Páter Vojtěch sice selhává, ale toto selhání je zde vykresleno jako osobní selhání jedince a né instituce. Dokonce ani biskup hraný Martinem Růžkem zde není popsán pouze černě. Při audienci dopřává Lautnerovi sluchu a povzbuzuje jej, aby vyslovil své pravdibé mínění o Böbligovi, Lautner však zde nenachází odvahu Böbliga obvinit přímo. Obvinění sepsané Böbligem proti Lautnerovi nechává nejprve přezkoumat nezávislým právníkem a až pak přistupuje k zatčení Lautnera. Inkviziční tribunál pak nechává doplnit lidmi, kterým pevně důvěřuje a na soukromě rozmluvě na ně tlačí, aby vyslovili svůj upřímný názor. Že tito lidé také v konečném důsledku selžou není jeho vina. Objektivně hodnoceno nemáme biskupovi co vytknout, jestliže nevytrhujeme jeho osobnost z jeho doby. Navíc procesy probíhají na panství světském, ne církevním, i v tomto filmu tedy hlavní zodpovědnost za ně nese světská moc  zosobněná paní hraběnkou a bezcitným soudcem apelačního - odvolacího soudu, kterého hraje pan Joserf Bláha.

Film se nevyhne srovnání s jiným Vávrovým velkofilmem: Jan Hus. A z tohoto srovnání vychází zcela vítězně. Vávrova režiserská práce  na Kladivu se mi zdá umělecky hodnotnější, řemeslně zručnější a svým sdělením hlubší než u Jana Husa. Ve filmu o Husovi pozorujeme románové postavy, v Kladivu se však díváme na  živé lidi v celé jejich nahotě: S jejich hrdinstvím, ale i slabošstvím. V Husovi některé scény "spontánního jednání davu" nesou pečeť až moc pečlivého plánování rozporné právě k oné hranmé spontánnosti. Přímo vidíme, jak jednotliví herci ví kdy a co mají říci, až to zcela zruší celou představu oné spontánosti. v Kladivu takovéto scény nenajdeme. Možná proto, že v Husovi se hodně umělě až násilně prosazuje Lid jakožto hlavní hrdina a hybatel děje, Kladivo však je o jednotlivých hrdinech, o jednotlivých osobností, které právě dohromady jako skládačka lid tvoří.

Kladivo na mne zanechává hluboký dojem - a to jak duševní, tak i duchovní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář