VBBII: Ponížil jsi mně...

10. duben 2011 | 21.23 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Vchází do místnosti. Cítí se zmateně, nejistě. Napravo od ní se mladík oblečený do překrásně vyšívaných, zlatem zdobených, bohatých šatů ukloní a nabídne ji rámě. Poznává jej, byť ho ještě nikdy v knížecím úboru nespatřila: "Václave..."

Václav ji mlčky zavede k malému, kulatému, stolu, osvíceném pouze dvěma malými svíčkami. Atmosféra na dívku působí impozantně. Václav ji podrží židli a ona si sedá. Václav pak usedne naproti ní, blízko sice, ale přesto jsou odděleni jídelní tabulí. Poté Václav luskne prsty a sluha přinese džbán s vínem a dva pohárky. Naplní je, ukloní se a pak na Václavův pokyn odejde.

Dívka potichu špitne: "Ponížil jsi mně"

"Já tebe, Bohuslavo?" podiví se kníže.

"Ano, ty mně. Nechal jsi mne vykoupat, navléci do těchto šatů, které se nehodí ke mně, ani k mému původu, obvěšel jsi mne šperky, které mne tíží a chladí, nechal jsi mne přivést jako nějakou..."

Václav se usměje: "Někdy jsou sloužící příliš horliví a vykonávají i přání, která jim nikdo neřekl..."

Pak kníže dodává: "Ty šaty, jsou tvoje i ty šperky... Tvůj původ je mnohem vznešenější než mnohých mých bohatých a mocných přátel, protože ty jsi se zrodila z Boha, zatímco oni.

.. A ty šperky, jenom vyjadřují drahokam, který ukrývá tvé srdce..."

"Lichotíš mi, to nedělej..."

"Víš, chtěl jsem, aby naše setkání bylo slavnostní. Vlastně se s tebou loučím, sotva jsem přijel. Hrozí válka s maďary, budu muset dříve nebo později do Saska. Již jsem vyslal posly, aby varovali Jindřicha, ale to nestačí, až se Uhři hnou a to může být každý den, vydám se i já. Do té doby mně ještě čekají jednání s českými knížaty, abychom táhli za jeden provaz a aby někdo z nich neudělal nějakou neuvážlivost..."

Václav se chopí pohárku: "Na Boha a na všechno požehnání, co od něj přichází..."

Přiťuknou si. Oba si trošku cucnou. Václav opět luskne prsty a sloužící začnou přinášet jídlo na stůl.

"Nepoznávám tě," poznamenává Bohuslava, "knížecí oděv, víno, bohaté jídlo..."

Václav se usměje: "Musím si zvykat... Na knížete se mé způsoby nehodí."

"Mně byly milejší..."

"Dej mi ruku..."

"Cože?"

"Dej mi ruku!"

Václav ji jemně vzal za paži a vsunul si její dlaň pod svou košili z jemného hedvábí. Pod svrchním oblekem dívka nahmatá žíněné, mnišské roucho a trošku výskne překvapením.

"Ty skrýváš svoji víru?"

"Ne. Všichni ví, že miluji Pána Ježíše, že jsem mu odevzdal život. Ale lacině dávat svou víru na odiv, to ne. Víš, tam, tam jsi sama. A když si sama, tak si na nic hrát nemůžeš, neboť nemáš před kým. A Bůh, ten tě vždycky prokoukne. Tak na koho hrát divadlo? Víra je intimní věc, je věc mezi tebou a Bohem. Intimita, kterou nelze přinést navenek. A Bůh, který vidí, co je skryto, to skryté požehná..."

"Víra se má vždycky projevit navenek..."

"Ano, ale né prázdnými slovy a lacinými, teatrálními gesty. Ale opravdovým životem, v bázni před Bohem, v lásce Ježíše Krista... Rozumíš mi?"

Bohuslava se usměje a podívá se Václavovi přímo do očí: "To víš, že ti rozumím. Velice dobře ti rozumím..."

"To jsi jediná, vážně jediná..."

"To ti nevěřím... Más spoustu přátel"

"Ti by si jenom klepali na čelo, kdyby věděli..."

"Máš kaplany..."

"Ti si myslí, že vše přeháním, že to beru všechno až příliš vážně..."

"Máš..."

Václav ji přeruší: "Mám tebe..."

Bohuslava zbledne: "Děláte si ze mě legraci, Milosti, nikdy vám nemohu patřit, ne tak, jak bych si přála. Jsem nalezenec, levoboček, parchant, vy, vy ... A abych byla jenom nějaká "

Přechod od tykání k vykání, toho si Václav dobře všimnul...

"Ano, chtějí mně oženit. Všichni. Každý okolní vladař by mi chtěl vnutit svoji dceru. Však víš, už jsem odmítnul i samotného krále. I mé okolí mi zatím tak nějak potichu připomíná svatbu, děti a tak. A Boleslav..." Václav se zasměje: "Na to jak je mladý, mi začal kázat o povinnostech k dynastii, přestav si to... Jenom ty jediná, jenom ty jediná mě chápeš, co pro mne znamená víra. Kristus, celibát. Nemusím mít syna, mám dva bratry, vlastně tři a dcery? Mám ještě neprovdané sestry. Ale zůstanu – li svobodný, bude se opakovat ta trapná chvíle jako s poselstvem krále Jindřicha. A to by nebylo moudré. Už tak se mohl urazit..."

Na chvíli se odmlčí. A pak se zničehonic zeptá: "Bohuslavo, vezmeš si mně?"

"Já?"

"Ty. Jenom ty mi rozumíš. Tobě nemusím nic vysvětlovat. A budu li ženatý, přestanou mne obtěžovat sňatky a syny. A ty, už si dospělá. Vezmeš si mně...?

Bohuslavě v oku se ukáže slza. Václav se ji jemně dotkne a ona sklouzne a ukápne na stůl. Za ní druhá a třetí. Pak promluví: "Jenom proto si mně chceš vzít?"

Teď Václav upadne do rozpaků.

"Jenom proto? Miluješ mne vůbec, Václave? Milujte mne, Vaše knížecí milosti?"

"Ty víš, Bohuslavo, že tě mám rád..."

"Ale miluješ mně?"

"Teď tě nechápu?"

"Miluješ mně? Buší ti srdce, když mne potkáš? Máš v hlavě prázdno? Potí se ti ruce, třepou se ti kolena? Toužíš se mne dotknout, obejmout, políbit?" Po chvíli tiše dodává: "Já tebe ano..."

"Co to má společného s manželstvím?"

"Hodně, Václave. Hodně. Řekl jsi, že jsem dospělá. Možná jsem ještě malinká, ale jsem dospělá. Klube se ve mne žena, toužící žena. Žena, která touží po lásce. Po teple. Po Boží lásce v lásce svého manžela, po Božím teple v náručí milovaného muže. A jednou, třeba i po dětech... Je to snad hřích?"

"Není..."

"Líbím se ti? Přitahuji tě? Já vím, jsem ještě dítě, ale jsem i žena. Přitahuji tě? Obdivuješ mně?"

"Bohuslavo..."

"Nedotýkej se mne!"

Náhlý výkřik se Václavovi zařezává do srdce: "Nedotýkej se mne!"

V tom okamžiku se Bohuslava zvedne a běží ven z místnosti. Václav se pustí za ní: "Bohuslavo!"

"Nech mně být!"

Dívka slepě vyběhne ze sálu a běží a běží. A venku, venku doslova narazí na hlídkujícího vojáka.

"Pojď za mnou!"

Rozkáže mu. Voják se ukloní a následuje ji. Jdou společně na pusté, opuštěné místo. Zde se otočí dívka čelem k vojákovi a řekne mu:

"Vezmi si mně..."

"Co prosím?"

"Vezmi si mně, jak si muž bere ženu. Chci cítit, že se někomu líbím, že někoho přitahuji!"

"Má paní, co kníže?"

"Ten to nepozná, jak by mohl? Ne? Knížecí metresa, tak se na mne díváte? Ne? Vezmi si to, co dávám knížeti..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře