Slovníček: Celibát, cesta, církev, císař

29. prosinec 2010 | 07.53 |

Malý slovníček křesťanských pojmů: Písmeno "C" 

Vážený čtenáři,

my, křesťané, si často tak mezi sebou říkáváme, že při sdílení víry a svědectví s nevěřícími lidmi používáme slovníček, žargón, mluvu, kterým rozumíme v podstatě jenom my sami :-) Tato propast mezi věřícím a nevěřícím může být překonávána jenom působením Ducha Svatého. Přesto mne tyto řeči inspirují k tomu, abych se pokusil, co možná nejjednodušeji, vysvětlit některé křesťanské pojmy a pomoci tak k pochopení sdíleného, jestli by byl o to zájem. Dnes si například přiblížíme pojmy:  Celibát, církev, císařství atd...

Písmeno: A, B...

Car: Titul, který si dali ruští panovníci. Moskevská knížata se považovala za dědici císařského titulu Východní říše po zničení Byzance Turly v roce 1452. Neteř posledního byzantského císaře Konstantina Zóé Palaiologovna se totiž v roce 1472 vdala za "velikého knížete vší rusy," Ivana III. Hrozného.

Celibát: Dobrovolný život bez manželství, respektivé vědomé vzdání se sexuality.Pochvalně se o životu v celibátu zmiňoval apoštol Pavel, ba i Pán Ježíš Kristus, Celibát je vyžadován v katolických církví pro kněžský, respektivě duchovní stav, v celibátu žili i kněží staré Jednoty bratrské, ti se pak v bratrských domech starali o výchovu mladých mužů. Výhoda celibátu pak spočívá v tom, že člověk není vydíratelný skrze svoji rodinu. Vzdání se sexuálního života je také formou askeze, bývá  i  součásti půstu a pokání.

Celník: V době Kristově úředník vybírající daně pro Římany. Židy  byli nenáviděni a pohrdání ze tří důvodů důvodů: Jednak pro kolaboraci s císařským Římem, a jednak také pro znečištění, kterému byli celníci vystaveni kvůli jednání s nadřízenými - pohany. Každý celník ručil svým majetkem, že Římu (respektivě nadřízeným) odevzdá přesně určenou částku. Co by vybral navíc, to si mohl nechat, co chybělo, to musel doplatit s vlastní kapsy. Celníci se tedy vyznačovali i tvrdostí a okrádáním svých spolubratří - což byl třetí důvod pro nenávist. Zvláště na celníky měla spadeno partizánská sekta "Zelótů." Proto je zvláštní, na druhou stranu pro Krista typické, že mezi svými učedníky měl jednak celníky (minimálně Matouš Lévy, možná však také Jakub Alfeúv či Juda Jakubův), tak i Zelóty - horlivce (Šimon a Juda Iškariotský). A tito se museli učit spolu snést, aniž by se vzájemně nepovraždili, coý mohli dokázat jen a pouze ze společné lásky ke Kristu...

Celosvětová potopa: Soud vodou, který proběhnul pro lidskou hříšnost a zkaženost v době života patriarchy Noeo. Bible popisuje, že v  té době byl každý výtvor lidské mysli i srdce v každé chvíli jen zlý. Pouze Noe byl shledán Bohem spravedlivým, t.j. nevinným a obdržel milost: Musel však Bohu uvěřit a postavit archu přesně podle Božího pokynu.  Potopu  světa přežili jen ti živočichové, kteří se zachránili společně s Noem skrze archu - dřevo. Celosvětová potopa je tedy předobrazem budoucího soudu ohněm, kterému se lze vyhnout jenom srkze golgotský kříž - dřevo - oběti Ježíše Krista. 

cesta: Biblické označení způsobu života (viz anglické slovo "way.") Buď bible hovoří o "své cestě", t.j. o svévolném bezbožném životě bez ohledu na Boží vůli, anebo o cestě Ježíše Krista, případně používá formulaci: "Chodí s Bohem." Viz Kristův výrok: Já jsem ta cesta, pravda a život - Nikdo nepříchází k Otci než skrze mne (t.j. skrze Krista - Jan 14.6). To mne osobně vede k otázce: Jdu po cestě Ježíše Krista?

To je vážná otázka. Ta nejdůležitější, kterou si křesťan mlže položit. Neboť pokud nejdeme po cestě Ježíše Krista, pak jdeme cestou, která se s cestou Ježíše Krista míjí. Nejdeme - li Jeho Cestou, pak nejdeme tam, kde odešel On. Ale tam, kam odešel On, nevede cesta jiná, než právě ta Jeho. K Bohu, do Života, se totiž nedostaneme jinak, než skrze Ježíše Krista. Jak tedy poznáme, že jdeme po cestě Kristově? Ne-li tak, že náš duch bude Kristův. Že náš zrak bude zrakem Ježíše Krista, naše ruce budou ruce Kristovi, naše nohy budou nohy Kristovi. Ne-li tak, že budeme svět vidět očima Ježíše Krista, budeme naslouchat světu a potřebným sluchem Ježíše Krista, že budeme konat skutky Ježíše Krista, že půjdeme tam, kam nás Ježíš Kristus povolá. My, křesťané, v rámci misie, často kážeme zjednodušené evangelium. Ono to ani v podstatě jinak nejde. Jestliže se totiž člověka dotkne Duch Svatý, tak Ten jej povede k hlubšímu studiu. Při evangelizaci často zdůrazňujeme, že Ježíš je Spasitel. Spasitel SVěta, který na sebe vzal hřích, veškerý vyznaný hřích, hřích můj a hřích tvůj. Ale to je jen část pravdy. Ježíš Kristus není jen Spasitel, on je i Pán. Kurios. Dominus. Toto řecké slovo je velmi silné. Pavel píše, že sice nežije pod Zákonem židovským, t.j. naším starým, ale také nežije bez zákona, neboť jeho zákonem je Kristus. Slovo Pána, Domina, je slovo Zákona pro ty, kteří jsou Jeho. Pro Jeho Služebníky, otroky, děti. Abychom poznali, jdeme - li po Kristově cestě, pak musíme cestu Kristovu znát. Jestliže jdeme po cestě, kterou známe, pak poznáme i to, jestli po ní jdeme či nikoliv. Jdeme - li po cestě, kterou neznáme, pak dříve či později zabloudíme. Ztratíme cíl z dohledu, smysl toho, že jdeme. A zabloudit, to je nebezpečné, to nás stojí život. (citace z článku: Umyj se v rybníce Siloe!)

Církev: Ecclesia. Řecké slovo znamenájící svolání obyvatel městského státu k projednání důležitých politických otázkách. Obdobně si Ježíš Kristus svolává své učedníky a tvoří z nich novou obec: Království, kde je On králem. Církev tvoří Jeho Nevěstu. Jestliže si představíme Izrael jako člověka, ženu, která se narodila skrze Abrahamovu víru, navštěvoval základní školu skrze Mojžíše, střední skrze proroky a vysokou, kde ji jako docent vyučoval Ježíš Kristus, pak církev  je z Ducha  Svatého znovuzrozená Izrael.  Dějiny Izraele jsou tedy obrazem života člověka. Jako se křesťan dotykem Ježíše Krista znovu rodí z Ducha Svatého, tak i Izrael se dotykem Kristovým znovu zrodil v Církev. Dějiny Církve jsou tedy kontinuálním pokračování dějin Izraele. A naopak, tělesný Izrael, který odmítl mesiáše Ježíše Krista, byl z onoho vinného kmenu (jímž je Kristus sám) vylomen a na jeho místo byli naroubovány plané víno - křesťané z pohanů. V Církvi pak, v Kristu, již není rozdíl mezi Řekem (t.j.  křesťanem z pohanů) a křesťanem z  Židů, ale společně tvoří jeden jedinný Boží lid - Kristovu Církev - Beránkovu nevěstu.  

Církev místní: Nebo také místní sbor - součást viditelné církve, shromáždění věřících na jednom společném místě.

Církev neviditelná: Protestantský "technický" termín označující shromáždění všech spasených. Neviditelná z toho důvodu, neboť věřící svým lidským zrakem nemůže vidět, kdo z jeho bratří je, anebo není spasený

Církev obecná: Cizím slovem "katolická." V protestnatském pojetí je to celosvětová církev skládající se ze všech křeťanských církví, sborů a denominací. Jenom už nepanuje shoda, které církve jsou "dost" křesťanské na to, aby byli součásti církve obecné. Zajímavé je, že se vždy pochybuje o "těch druhých" denominacích. Nějteré církve či sektičky tuto pochybnost povyšují na prazvláštní úroveň: Myslí si, že církev obecnou tvoří jenom oni sami... Možná je těchto církví a církviček více, než si myslíme, ne všechny to však takto veřejně  deklarují.

Církev objevující se (misionální): anglický termín: Emerging church. Nově se objevující pojetí sboru, kdy se za nejvýznamnější část křesťanova náboženského života bere život "mimo kostel, mimo modlitebny." Každý člen takovéhoto sboru se pak pokládá za misionáře na místech, která určil Jeho Pán: V zaměstnání, ve škole, v rodině, v partě atd. Modlitebna pak představuje jakousi obdobu krmítka pro ptáky (přirovnání od Dandy Fajfra), kdy si křesťané pouze  zobnou duchovní stravy a pak zase odletí na své místo.

Církev - opora a sloup pravdy: Apoštol Pavel nazval Církev živého Boha za Dům Boží - t.j. Jeruzalémský chrám, a označil ji za oporu a sloup pravdy. Takovouto církev pak vede svým podivným způsobem Duch Svatý. A tentýž Duch pak znovuzrozeného křesťana uvádí do toho či onoho konkrétního sboru, denominace. Tento sbor by pak věřící neměl svévolně opouštět, protože pak ztrácí onu oporu a sloup, bez níž pravda, t.j. Ježíš Kristus, nemůže v jeho životě stát. Děje-li se ve místním sboru něco, co je v protikladu s křesťanovým svědomím, pak by křesťan, osobně se domnívám, měl využít všechny možnosti, které mu Duch Svatý (například skrze Bibli, ale také skrze Ústavu a Řád dané církve) dává, k ovlivnění situace. Měl by stát v takovémto případě na modlitební stráži, protože velkou moc má modlitba spravedlivého. Svévolným opuštěním sboru totiž věřící obviňuje a soudí své spolubratry a spolusestry z falešné víry, tento soud tzv "cizího služebníka" však křesťanovi (není-li v pozici duchovního či staršího) nepřísluší. Jestliže však sbor sám takovéhoto křesťana vyloučí, křesťan pak přestane být k tomuto sboru vázán. Proto členství v církvi se nemá brát na lehkou váhu, zkoušet stylem "pokus - omyl." Ale je třeba vstupovat do sboru s rozmyslem podpořeného modlitbami a vedeného Duchem Svatým. Podrobněji v článku: http://bohu-a.svetu.cz/13701-cirkev-jako-opora-a-sloup-pravdy.html

Církev viditelná: Původním smyslem pozemská instituce, ve které se vysluhují svátosti. Instituce viditelná na světě. Já osobně se však domnívám, že za viditelnou církev lze považovat pouze tu, ve které se viditelná vzájemná láska bratří jak k Bohu, tak k sobě navzájem. Srovnej Jan 13,35.

Církev vítězná: Tvoří ji bratři v Kristu, kteří již "zvítězili", t.j. zemřeli zachovávajíc si víru, důvěru a věrnost  Pánu Ježíši Kristu...

Císař: Původně rodinné jméno Caesar. První císařové nosili toto jméno jako výraz dědictví po Gaiu Juliu Caesarovi, římskému doktátorovi, který ve čtyřicátých letech ped Kristem v podstatě zlikvidoval v té době přežívající římskou republiku. Tento diktátor svou absolutní moc legitimizoval tím, že ve svých rukou hromadil všechny významné funkce Římské republiky. Ještě Tiberius po smrti Octaviána Augusta si nechal každou funkci potvrdit senátem zvlášť, postupem doby však jméno Caesar stávalo titulem a úřadem, který v sobě všechnu tuto moc zahrnoval. Od doby Konstantina Velikého si císařové osobovali vedoucí postavení mezi křesťany, postavení "světské hlavy církve." Tím se císař (společně s papežem jako "duchovní hlavou") stal onou velkou velrybou trhající sítě z podobenství Petra Chelčického: Sieť viery pravé. Ve čtvrtém století se Římské impériu rozpadlo na Západní a Východní část, Západní říše byla záhy zničena nájezdy barbarů, Východní se udržela až do patnáctého století. V roce 800 Západní císařství obnovil papež Lev III, když za císaře Římské říše korunoval Karla Velikého. Tento akt byl legitimní pro přímou kontinuitu starého římského úřadu "pontifex maximus" - mimochodem úřad hlavy pohanského římského náboženského kultu - v papežském titulu. Toto císařství se udrželo až do roku 1804, kdy byla Svatá říše římská národa německého zničena Napoleonem Bonapartem, který si pak sám uzurpoval císařský titul. Císařský titul však legitimní habsburští císařové přenesli na Rakouské (později Rakousko - Uherské) mocnářství, které vydrželo až do roku 1918. Zajímavé je, že pouze o rok přežilo Ruské carství, které se považovalo za dědičku Východního - Byzantského císařství. Tato císařsko - papežská Římská říše pak může být Jednou ze Sedmi hlav šelmy - Antikrista -  z knihy Zjevení, 13. kapitola, která byla smrtelně raněna, ale uzdravila se. Další čtyři by pak, podle mého názoru, mohly být Egypt, Asýrie, Babylónie, Řecko; šestá hlava pak Třetí říši (nacismus - komunismus - fašismus) a na tu sedmou se ještě můžeme těšit. Avšak, samozřejmě, počet hlav nemusí znamenat číslo absolutní, ale symbolické

Cisterciáci: Mnišský řád vzniklý v jedenáctém století reformou beneditkýnského řádu vedený "generálním opatem." Autorem této reformy byl Bernard ze Citeaux. V současnosti řád tvoří přibližně 127 klášterů s asi 1300 mnichy a 1100 mniškami. Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cisterci%C3%A1ck%C3%BD_%C5%99%C3%A1d

Cisterna: Do země vykopaná nádrž v poušti pro zachycování a uchovávání dešťové i pramenité vody. V cisterně byl svými bratry uvězněn patriarcha Josef, stejně jako prorok Jeremjáš, který tam byl za mlčenlivého souhlasu krále Sidkijáše hozen svými nepřáteli. U cisterny povraždil příští severoizraelský král Jehú v době svého povstání proti rodu krále Achaba i bratry Achabova příbuzného, judského krále Achazjáše, kteří  v tu dobu pobývali v Sámaří. K hledání zdroje pitné vody u děravých cisteren přirovnal prorok Jeremjáš ty lidi, kteří svůj duchovní pokrm místo z Božího Slova hledají u lidí.

clunyjském hnutí: První hnutí toužící po obrodě katolické církve, které vyšlo z bohatého benediktínského kláštera v Burgundsku Cluny. Mělo za cíl vymanit církev z feudálních vazeb. Velkou váhu hnutí přikládalo papežství, kterému v podstatě poskytlo ideový podklad pro svou autoritu i pro boj o investituru.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře