VBBII: Chvíle rozhodnutí...

5. duben 2011 | 20.28 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Stan, opuštěný, ve večerním tichu zrazený. A přitom tak velký, válečný, by přímo královský, protože jej vlastní syn slovutného reka, krále velkomoravského. V této chvíli jej nalézáme prázdný, ale ještě před půl hodinou, možná před hodinou celou, tomu tak nebylo.

To Svatopluk zamyšleně procházel, sem tam, z jednoho konce stanu na druhý. Po té přistoupil k dřevěné podložce a na ní položil čistý pergamen. Vzal husí brko a namočil jej do inkoustu. Začal psát. Psal rychle, energicky. Jazykem? Nesmyslným. Písmena, která nedávala slova a slova, která nedávala smysl. Věty složené z chaosu. Psal a psal, až tímto stylem zaplnil celý pergamen. Poté pergamen složil, úhledně a pečlivě.

Pak vložil ruku do váčku a vytáhl prsten, pečetní prsten. Otáčí jej ve světle hořících pochodní. Vrytý ornament má tvar ptáčka, holoubka. Tento prsten jednou, kdysi dávno, věnoval své choti. Té choti, která jej opustila, ve večerním tichu jej zradila. A nebyla jediná, kdo mu vrazil dýku důvěry rovnou do srdce. Mojmír. Václav. Drahomíra. Tuža s Gommonem. Tichan. Vévoda Arnulf a král Jindřich. Ludmila. Dlouhé řádka jmen, dlouhé řádka bolesti. Nevyléčených, a v jeho domněnkách nevyléčitelných. Vzal do druhé ruky vosk a chvíli s ním pohýbal nad svíčkou, až roztečený vosk políbil popsaný pergamen. V té chvíli do něj vtlačil svůj prsten.

Zapečetěný list tajného poselství si zastrčil do náprsní kapsy své spodní košile. Na tu si pak natáhl lehké brnění. To těžké, do bitvy, by si nemohl obléci sám. A teď, teď chce být sám. Podíval se na svíčku a zfouknul ji. Pak odhrnul plátěné dveře ke stanu a vyšel ven.

Jak tak vycházel, pustil prsten do bláta.

Nyní však stan přijímá nového příchozího. S nadšením, že chvíle samoty nebyla tak strašná, tak dlouhá. Vladyka Dřišťan. Dříve než vejde, zavolá: "Můj pane, jste tu?" Ticho se mu vrací v odpověď. Vladyka tedy vchází a ve světle pochodní se ujistí, že stan je opravdu prázdný. Svatopluk asi šel zkontrolovat stráže, pomyslel si. Před zítřejší bitvou cítí nervozitu. A do toho ještě sen. A pocit. Pocit zrady, někdo jakoby jej vydával nepříteli. Nechce se o tom pocitu sdílet se Svatoplukem, ví, že by se mu vysmál. Přišel se jenom podívat, zda-li je jeho dávný a znovunalezený přítel v pořádku. Unaven svým vnitřním bojem usedá do křesla a tiše usíná.

Po pár hodinách, o pěkných pár kilometrů dále, příjezd osamělého jezdce vzbudil rozruch v táboře uherského vojska.

"Chci mluvit s velitelem, chci mluvit s velitelem," volá přijíždějící velmi špatnou, lámanou, maďarštinou, kterou skoro nelze rozumět.

"Chci mluvit s velitelem!"

Náčelník Boczkaj, velitel tohoto oddílu, vyjde ze svého stanu ven a postaví se přímo před tohoto jezdce.

"Co si přeješ!"

"Děkovat Bohu ty, že se zradovali oni nad tebou..."

Boczkaj jezdce přeruší a docela čistou slovanštinou ho vyzve: "Nemluv jazykem, který neovládáš. Jen jej zneuctíváš svými rty. Mluv tak, jak ti zobák narostl, porozumím ti..."

"Dnes ti, vznešený veliteli, Bohové vydávají tvé nepřátele do rukou. Jsou v pasti, tam, za tím kopcem, zaútočíš – li před svítáním, pobiješ je všechny..."

"Poznávám tě... Před čtyřmi pěti lety jsi byl v poselstvu vévody Arnulfa..."

"Ano, jsem to já. Ale již nesloužím jemu, ale tvému pánu, mocnému chánovi maďarů!

"Ale, od kdy?"

"Od této chvíle. Daruji do tvých rukou dnešním večerem velké vítězství. Jedním šlehem své šavle můžeš zbavit našeho pána jeho vnitřních slovanských moravsko – nitranských nepřátel, kteří zákeřněě proti němu již patnáct let dennodenně bojují. A za odměnu si žádám jediné: Mluvit s mocným chánem slavného lidu Uherského."

Boczkaj tuší příležitost, jak se vyznamenat před očima samotného sultána: "Budiž, souhlasím..."

Dřišťan se probouzí. Uvědomuje si, že spal několik hodin. Ale Svatopluk stále nikde. Stále nikde? Stále nikde!

Vyběhne se stanu, venku první paprsky slunečního jitra se ještě  nedotýkají noční oblohy. Zakřičí z plných plic: "Poplách, poplách!"

Avšak – pozdě. Současně s jeho křikem se ozve bojový halas Uherských nájezdníků, kteří právě tuto chvíli si zvolili za počátek svého útoku. Nikoho nešetří, nikoho nelitují. Ten den v předjitřním čase zemře přes tisíc synů moravsko – nitranské země, z toho přes tři sta horních chlapců, tatranských partyzánů, přes pět set mladých chlapců z olomoucka, znojemska, hradištska a mikulčicka a několik desítek franských žoldnéřů a posil z jiných slovanských kmenů.

Jenom pár mužů se probylo obklíčením, zpočítat by se daly na prstech jedné ruky. Mezi nimi i vladyka Dříšťan. Zraněný, avšak živý...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře