Smůtný konec nadějného příběhu...

10. listopad 2010 | 05.00 |

Zífejci přišli říci Saulovi do Gibeje: "David se přece skrývá na pahorku Chakíle naproti poušti Ješímónu." Saul hned sestoupil do pouště Zífu se třemi tisíci muži vybranými z Izraele, aby v poušti Zífu hledal Davida. Saul se utábořil na pahorku Chakíle, který je při cestě naproti poušti Ješímónu. David, který se usadil v poušti, viděl, že Saul přitáhl do pouště za ním. David totiž vyslal zvědy a zjistil, že Saul opravdu přitáhl. Odebral se tedy na místo, kde se Saul utábořil. David uviděl místo, kde ležel Saul i Abnér, syn Nérův, velitel jeho vojska. Saul spal v ležení a lid tábořil kolem něho. David vyzval Chetejce Achímeleka a Abíšaje, syna Serújina, bratra Jóabova: "Kdo se mnou sestoupí k Saulovi do tábora?" Abíšaj řekl: "Já s tebou sestoupím." Tak vnikl David s Abíšajem v noci mezi lid, a hle, Saul leží, spí v ležení a jeho kopí je zabodnuto do země v hlavách lože ; Abnér a lid leželi kolem něho. Abíšaj řekl Davidovi: "Bůh ti dnes vydal do rukou tvého nepřítele. Teď dovol, ať ho jedinou ranou přirazím kopím k zemi, druhé rány nebude třeba ." David však Abíšajovi řekl: "Neodpravuj ho! Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu?" David dále řekl: "Jakože živ je Hospodin, jistě jej Hospodin zasáhne; buď nadejde jeho den, kdy zemře, anebo odejde do boje a bude smeten. Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného. Vezmi tady to kopí, které má v hlavách, i džbánek na vodu a odejděme." David vzal kopí a džbánek na vodu od hlav Saulova lože a odešli. Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina. David pak přešel na protilehlou stranu, postavil se na vrchol hory vpovzdálí, takže mezi nimi byl značný prostor. David zavolal na lid a na Abnéra, syna Nérova: "Jestlipak odpovíš, Abnére?" Abnér se ozval: "Kdo jsi, že voláš na krále?" David Abnérovi řekl: "Jsi přece muž. Kdo je ti v Izraeli roven? Proč jsi nestřežil krále, svého pána? Někdo z lidu přišel krále, tvého pána, odpravit. Nepočínal sis dobře. Jakože živ je Hospodin, jste syny smrti, protože jste nestřežili svého pána, Hospodinova pomazaného. Podívej se teď, kde je královo kopí a džbánek na vodu, který měl v hlavách!"Saul poznal po hlase Davida. Otázal se: "Je to tvůj hlas, můj synu Davide?" David řekl: "Je to můj hlas, králi, můj pane." Dále řekl: "Proč vlastně můj pán pronásleduje svého otroka? Vždyť čeho jsem se dopustil? Co je na mně zlého? Nechť nyní král, můj pán, vyslechne slova svého otroka. Jestli tě proti mně podněcuje Hospodin, nechť přijme vůni obětního daru. Jestli však lidé, ať jsou prokleti před Hospodinem. Vždyť mě dnes zapudili, abych se nemohl podílet na Hospodinově dědictví, jako by řekli: ‚Jdi sloužit jiným bohům.‘ Kéž má krev nevyteče na zem daleko od Hospodinovy tváře.

Vždyť izraelský král vytáhl, aby hledal pouhou blechu, jako by honil po horách koroptev." Saul na to řekl: "Zhřešil jsem. Vrať se, můj synu Davide. Nic zlého ti už neudělám, protože sis dnes cenil mého života. Počínal jsem si jako pomatenec, převelice jsem chybil." David odpověděl: "Tu je královo kopí. Ať sem přijde někdo z družiny a odnese je. Hospodin odplatí každému za jeho spravedlnost a věrnost. Hospodin tě dnes vydal do mých rukou, ale já jsem nechtěl na Hospodinova pomazaného vztáhnout ruku. Hle, jaký význam jsem dnes přikládal tvému životu, takový význam ať přikládá Hospodin životu mému a vysvobodí mne z každé úzkosti!" Saul Davidovi pravil: "Buď požehnán, můj synu Davide! Jistě mnoho vykonáš a dokážeš." David pak šel svou cestou a Saul se vrátil ke svému místu. David si řekl: "Kteréhokoli dne mohu být zahuben Saulovou rukou. Nezbývá mi nic lepšího než uniknout do pelištejské země. Saul mě nechá být, přestane mě po celém izraelském území hledat. Tak mu uniknu z rukou." 1 Samuelova, 26. kapitola...

Vážený čtenáři, již nějakou dobu se společně zamýšlíme nad biblickými textem z dvacáté šesté kapitoly první knihy nesoucí jméno proroka Samuele. V prvním článku jsme si představili dva hlavní hrdiny tohoto děje: Davida a Saula. A v těch dalších jsme si zase uvědomovali, jak je důležité "jít k Saulovi"  a správně uchopit "Saulovo kopí a džbánek na vodu". Naposledy jsme se ptali sebe sama, jak my osobně "Střežíme Hospodinova Pomazaného." Dnes se, budete - li zájem, s našimi hrdiny rozloučíme. Ale nebude to loučení veselé...

Nejprve se podívejme na Saula. O něm je psáno, že se "vrátil ke svému místu." Význam tohoto konstatování může být mnohý. Například to mlůe znamentat i to, že se Saul vrátil ke svým povinnostem krále. Ale čtěme to v kontextu Saulova života.  Saul se vrátil na své místo, rozumějme, z místa, ze kterého vyšel. Hospodin Bůh ho dvakrát vydal jeho nepříteli do rukou a s jeho vztahem k Hospodinu to nijak nezatřeslo. Prostě se vrátil, odkud přišel. Jistě, jeho vztah k Davidovi se skutečně asi proměnil, již nečteme, že by ve zbytku svého života usiloval o jeho smrt. Avšak také bible nepřináší žádnou zprávu o nějakém pokání, o  lítosti, o sebemenší snaze napravit  a změnit svůj porušený vztah k Bohu. V Davidovi sice spatřil "svého syna," ale v Hospodinovi "svého krále" již neviděl. Jistě, Saul je stále "věřící," před svou poslední bitvou se snažil "spojit s Bohem," poradit se s ním, ale Saulova víra není víra v Hospodina jako ve Svého Pána a Krále. Jedná se o "Jákobovskou víru," kdy má být Bůh poslušný a užitečný "svému člověku,"  ne o víru, kdy člověk je poslušný a užitečný Bohu.

Příklad máme přímo před očima. Saul už ví, že Bůh nechce, aby byl králem nad Izraelem, bí, že David byl k tomu účelu pomazán, ví, že David se k tomu "hodí lépe," je schopnější než on sám, schopnější jako král, jako bojovník, jako vojevůdce, má čistší a vřelejší vztah k Bohu. Saul toto všechno ví a přesto stále sedí na trůně. Bůh ve Svém Milosrdemství vyčkává, dává Saulovi dobu Milosti, kdy se saul může sám, dobrovolně, z lásky a z důvěry k bohu jako Svému Pánovi a Spasitelovi, vzdát moci v Davidův prospěch. Saul to však nedělál. Drží se toho se zaťatými pěstmi. To, co mu Bůh pouze svěřil do správy, považuje za své. Dědičně za své.

Stejně křečovitě se i my držíme toho svého. Kdy třeba víme, že Bůh po nás vyžaduje něco zcela jiného, třeba to v písmu můžeme každý den číst. Ale my nic, my jdeme dále. Bůh sice s námi třeba občas zatřese, nafackuje nám, abychom se vzpamatovali, aly my se přesto vratíme "ke svému místu," vracíme se na místo, ze kterého jsme vyšli.

Avšak nejenom Saul. Tragickou reakci vidíme i u Davida. Ten vyznává, že emigrace pro něj znamená "jít sloužit jiným bohům," vzdát se "svého podílu na Hospodinu." To plně odpovídalo tehdejším náboženským představám. Kdy se bohu mohlo sloužit pouze na území, které ten daný bůh ovládal. Když člověk opustil dané území, v našem případě Izrael, opustil tím i svého boha, v našem případě Boha. David to ví, vyznává a přesto to učiní... Proč?

Víme, že David se se Saulem dnes usmiřují a Saul již nebude ukládat Davidovi o život. A přesto David utíká k Pelištejcům. A málem, kdyby nebylo zásahu Milosti Hospodinově, mále se dokonce sám v Pelištějském vosjku zúčastní tažení proti Izraeli a málem bude sám bojovat proti vlastním lidem. Jenom Boží Milost ho od toho ochránila. Co jej k Tomu vedlo?

Čteme, že David šel "svou cestou." I to může mít mnoho nejrůznějších výkladů a významů. Avšak v kontextu se zjištěním, že bezprostředně po té se David uchýlí k ochraně Pelištějců, musíme v tomto konstatování vidět vyjádření Davidovi svévole. David dnes opouští Hospodinovu cestu a jde si cestou svou. Rozumějme cestou, kterou sám David vlastní. Je jejím majitelem. V této chvíli již není Davidovým králem Hospodin, ale David Sám. David sám si určuje cíl své cesty: Pelištea.

Osobně vidím dva důvody, proč se tak David rozhodl. Jednak nedůvěřoval Saulovi slovu. Plným právem, můžeme říci. Saul své slovo porušil už mnohokrát, nešlo mu věřit. Avšak zároveň tím přestal důvěřovat i Hospodinu. Říká si: Nezbývá mi nic lepšího. Již nedůvěřuje, že ho Bůh ochrání.  Nečteme, že by se ptal Boha. Nic. Jde mu o vysvobození se z mocí Saulově, ze Salových rukou, ale již nevidí moc Hospodinovu, kterou nepodléhá pouze on, ale i Saul. Již nevidí Hospodinovou ruku, ve které spočívá život jeho, ale i život Saulův. Ne. Raději se vzdává "podílu v Hospodinovi," a jde si "sloužit jiným bohům." Smůtné.

Druhý důvod představuje Davidova družina. Šest set lidí. Uživit takovéto malé vojsko bez vlastního zázemí tehdy jen tak nešlo. Zvlášť v době smíru. Když se David usmířil se Saulem, stál před dvěmi možnostmi: buď své vojsko rozpustí a vydá se Saulovi na Milost a nemilost, anebo spolu sním vstoupí do cizího žoldu. Vybral si druhou možnost, i když si byl dobře vědom, že tím vstupuje do žoldu, do služby, falešným cizím bohám, modlům, Zlu.

David odkládá svou bázeň  na Hospodinu a mění jej za bázeň před Saulem, před závislostí na Bohu dává přednost závislosti na své družině. Tam, kde chybí bázeň před Hospodinem, plná závislost a odevzdanost na Bohu, tam se vstupuje do žoldu cizích, falešných božstev a model a do žoldu Satana, který za těmito modlami stojí. Před námi jsou postaveny dvě cesty: Cesta Ježíše Krista (vzpomeňme na výrok: Já jsem ta cesta, pravda i život), cesta Bázně a Závislosti na Bohu vedoucí do služeb Hospodinu, anebo cesta "svá", bázně z životních okolností (které nejdou tak docela stoprocentně ovlivnit, že), cesta závislosti na druhých, která však vede do žoldu Zla, Satana.  

Avšak David byl mužem pokání. Upřímného pokání. Vždyť sama Bible o tom svědčí, žalmy jsou tím naplněny. I Bůh pak o Davidovi říká, že je mužem podle Jeho Srdce. Je to cesta davidovského pokání, která nám otvírá dveře k návratu zpět k Bohu. Studujme tedy Žalmy a usilujme o Davidovo kající srdce.

Nechť Bůh požehná i dnešní den!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře