O zapřísáhavání se...

9. září 2009 | 19.12 |

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: ‚Nebudeš křivě přísahat, nezrušíš přísahu, ale splníš Pánu své přísahy.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože je to trůn Boží; ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále. Nepřísahej ani při své hlavě, protože ani jediný vlas nemůžeš učinit bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ — ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Matouš 5, 33nn.

Vážení přátelé, případní čtenáři,
vítám Vás u dalšího dílu našeho setkávání se s Kristovým Učením na hoře, netradičně ve středu. Nu což, život je změna .

Tentokrát bychom se měli podívat na přísahu. Ježíš zde opět říká kategorické a překvapivé slovo: Nepřisáhej vůbec. No jo, ale co tedy s manželským slibem? Přísahou u soudu? Dokonce i poslaneckým mandát či prezidentská funkce jsou spojeny se slavnostním slibem. A co se smlouvami jako takovými, nejsou to svým způsobem přísahy?



Jak vidíme, musíme tedy pečlivě zvažovat, ptát se Boha, co Ježíš míní tímto slovem. Začněme však tentokráte od konce. Naše slovo ať je "ano - ano", "ne - ne." Neboli jednoznačné. Spolehlivé. Neproměnlivé. Když jednou řekneme "ano - udělám to či ono" (nebo ne - neudělám to), měli bychom totéž ano říci i za pět minut. I za deset, patnáct, za hodinu, druhý den, příští měsíc. Není to však již svým způsobem slib? Závazek? Dám - li někomu své slovo, neznamená to snad, že se zavážu něco učinit?

Problematiky přísahy jsem se dotknul už v některých svých předchozích článcích:
http://bohu-a.svetu.cz/14628-vernost-sboru.html
http://bohu-a.svetu.cz/18801-slovo-o-slibu-slozenem-pod-natlakem.html
I písmo zná příběh o neuváženém slibu, chtěl bych jenom letmě zmínit soudce Jiftáka. A také příklad křivéhbo zapřisáhávání se, když Petr zapíral Krista.

Co tedy zde nemáme činit? Slovo Kristovo zde míří proti obojakosti. Obojakému člověku nelze věřit. Aby takovýto člověk ukázal, že teď to či ono "myslí vážně," často se začne zapřisáhávat: "Ať se do země propadnu," říkáváme. Anebo jak staří židé: "Jakože živ je Hospodin." Anebo: "Bůh je mi svědkem"

Ježíš nás zde vyzívá, aby ručitelem naši důvěryhodnosti byl jenom náš Bohem proměněný charakter, nic vnějšího. Aby každý člověk, který nás blíže pozná, mohl pevně věřit našemu slovu, protože má s námi tu mnohou zkušenost, mnohokrát se přesvědčil, že svá slova míníme vážně a dodržujeme je. Naším ručitelem se nesmí stát ani Bůh ("při nebi"), ani sousedé a přátelé ("při zemi"), ani bratři a sestry, církev či sbor ("při Jeruzalémě"), ale ani naše jakési dobré, šlechetné úmysly, ani naše já ("při své hlavě"). Ale jen a pouze ovoce našeho Bohem proměněného života, čistota a upřímnost našich slov. Nebát se říci: To či ono nevím, nechápu, musím si to či ono rozmyslet.

Každé slovo, které proneseme, by mělo být vysloveno s přesvědčením, že jej Bůh slyší. Kazatel píše: Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím poslem: ”To byl omyl." Kazatel 5,5.

Starozákonní židé měli takto vážně brát slovo proneseno v přísaze. Já osobně se domnívám, že Kristus nám v dnešním oddíle klade na srdce, abychom každé slovo vyslovovali s váhou přísahy. Jestliže vše, co řekneme či napíšeme, proneseme s takovouto vážností, čistotou a upřímností, nebudeme muset před těmi, kdo nás dobře znají, přísahat vůbec. Prootže onen Boží posel, to vůbec nemusí být nějaký anděl, prorok, kazatel či farář, ale třeba náš soused (či dokonce náš syn či naše dcera), kterému jsme pověděli, že mu s něčím pomůžeme a potom své slovo z nejrůznějších, byť né naší vinou objevených, příčin zrušili.

K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář