Ten vlak měl zpoždění pět minut...

19. říjen 2010 | 20.16 |

Ten vlak měl zpoždění pět minut. Malicherných pět minut. No, možná deset.  Na nástupišti v mé domovské stanici to  zpoždění ani nehlásili. Nevšimli jsme si ho, nezaregistrovali jsme to. Možná nabral zpoždění cestou, nevím, nezdálo se mi, že bychom čekali kdesi "na poli." A to jsem vystupoval hned na té příští. Avšak ouha, spoj na mne nečekal. Spoj, který stejně měl jet  další pouhé dvě stanice. Kdyby těch pět minut počkal, jistě by se jízdní řád nezbořil.

Půl hodiny jsem se procházel po trochu chladném nástupišti a snažil jsem se vžívat do situace železničářů. Třeba se ten spoj  napojoval na nějaký velmi důležitý rychlík a kdyby jej pozdrželi, tak bych sice já přijel včas do práce, ale plno dalších lidí by ten rychlík nestihlo. Kdo ví. Třeba se rozhodli správně, třeba jsme pro české dráhy opravdu "vážení cestující," jak se ozvalo opět z lampiónu.

Po půl hodiny přijel vlak jedoucí správným směrem. Mimo jiné vyjížděl i z mé domovské stanice. Kdybych tu půlhodinku místo chladného nástupiště strávil v teplé postylce, nic by se nestalo, zasnil jsem se. Nastoupil jsem a během té krátké dráhy dvou zastávek jsem se pokoušel soustředit na modlitbu, rozhovor s Bohem a na slovíčko, které si chystám na zítřejší skupinku. Možná se mé zdržení bude hodit.

Vystoupil jsem na konečné. Mrkal jsem na světelnou tabuli. Můj obvyklý autobus jede jako vždycky, jen o hodinu později než obvykle. Vzal jsem si deník "k nezaplacení", chvilku jsem si v něm listoval. Pak přijel můj autobus a já nastoupil. Autobus ujel jednu zastávku a ouha. Konečná.

Jak to? Uff. No jo, nepodíval jsem se. Tato linka občas nejede až na druhou stranu města, ale končí svou trasu zde. Co teď? Druhá linka autobusu, kterou mohu použít pro cestu do práce, neprojíždí touto zastávkou. Nu což, musím tramvají. Je to nepříjemné, tramvajová zastávka je asi patnáct  dvacet minut pěšky od mého pracoviště. Odbylo tři čtvrtě na osm, v práci musím být do osmi. Vzal jsem mobil, začal psát smsku šéfovi, abych se omluvil za pozdní příchod. No jo no, dopravní potíže. Přijížděla tramvaj. Číslo? Ale to je vlastně jedno, odsuď mi tam jedou všechny tramvaje...

Ouha, nejedou. Tato tramvaj zabočuje nebezpečně brzy a docela dlouhou chvíli pokračuje špatným směrem. Konečně tramvaj zastavila a já se vydal na procházku. Svižným tempem se vracím k obchodnímu domu, jsem tam cca za deset minut. Začínám se hněvat, tentokrát ne na železničáře, ale sám na sebe.

Přijíždí další tramvaj. Tentokrát odsuď by opravdu měla jet každá tramvaj spráným směrem, nebo snad ne? Nastupuji dovnitř. A opravdu, tramvaj se smiluje a jede cestou, kterou potřebuji. Ale ouha, pouze jednu zastávku. Známý nápis, který vidím dneska již podruhé: Konečná.

Uff.

Vystupuji. Opět vystupuji. Snažil jsem se dýchat zhluboka, prý to pomáhá na uklidnění. Blíží se další tramvaj. Ta mne veze další jednu zastávku. Ale sláva, vystupuji na té plánované.

Dvacet minut další svižné chůze. Začínal jsem se ptát: Bože, co mi chceš říci? Že bys nechtěl, abych dorazil do zaměstnání? Anebo, počkej. Pořádně jsem si nevšíml,  kde končí jízda autobusem, kam jede ta první tramvaj. Vypnul jsem doma notebook z nabíječky? Abyste mi rozuměli, moje nabíječka je taková vachrlatá, horkou jehlou spravená (ale funguje, švagře dík moc!). Moc ji však nedůvěřuji a nechat ji bez dozoru, to si koleduji o požár. Ještě že jsme svěřili mamince mé ženy klíček od našeho bytu. Co kdybych ji poprosil, aby se šla projít, přišla nás navštívit a byt zkontrolovat?

Volal jsem. Zvedla to.  Ochotná. Mám tu nejlepší tchýni na světě. Jo, aspoň jedna starost z hlavy.

Přicházel jsem na pracoviště. Obvyklý příchod v sedm, dnes jsem plánoval přijít o půl osmé. Avšak nakonec mobil ukazuje půl deváté. Na počátku bylo zpoždění, že si ho člověk ani nevšiml. Pouhých pět deset minut. Nakonec. Ztracená hodina. Včera jsem zůstal "v dílně" o hodinu a půl navíc, chtěl jsem si něco naddělat. No, tak jsem to po to, zase poddělal...

Z pěti minut jedna hodina. Stačilo trošku zazmatkovat, trošku se nedívat, trošku se považovat za největšího znalce linek místního dopravního podniku a potíž je na světě..

Každé naše rozhodnutí má své důsledky. Každý náš čin způsobuje lavinu následku, kterou nemůžeme vidět z celistvosti, promyslet úplně dokonce. Mne to dneska stálo hodinu drahoceného času. Avšak jindy, jindy to mohou být následky na celý život. Nejenom na tento, ale i na ten věčný.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře