Přijmi svůj osud...

16. březen 2010 | 22.41 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

A opět válka. Opět nepřátelská vojska šlapají po Pražské zemi.

Pohled z hradeb nedělá Učenovi dobře. Místní osadu obkličují vojáci. Jenom co se Radslav dozvěděl o Václavově bezmoci, už dal vědět svým spojencům, v prvé řadě Hořiborovi, sebral spojené družiny, nemarnil čas a vpadl na území Přemyslovců. Tichanův záměr utajit Václavova zranění se moc nepodařil. První kroky přivádějí Kouřimského vojvodu pod Budeč, spíše než úvaha vojevůdce touha milence.

Učen sestupuje z hradeb, vrací se k sobě na faru, pokleká před kříž a modlí se. K Bohu, jenž všechno vidí. K Bohu, jenž se ujímá utišťování, jenž pokořuje pyšné, trestá hříšné, ale pozdvihuje ušlápnuté, posiluje pronásledování, povyšuje poslední. A hlavně, obzvlášť mu záleží na bezdomovcích, vdovách, a sirotcích.

Ano. Učen přiznává, že je hříšník. Uznává, že před Boží Tváři neobstojí, že si zaslouží trest. Taktéž nemá žádné iluze o svých žácích. Například jeden z nich tu nedávno způsobil skandál, přivedl do jiného stavu dceru předchozího velitele Labana! Jenom včasným útěkem si zachránil život, kde je mu dnes konec, nikdo neví. Ano, také jeho studenti jsou hřebci pyšní, nezvladatelní.

Ale co jeho schovanka, Bohuslava? Dítě sotva deseti, jedenáctileté! Nevinné a čisté jako lilie. A ano, i Bůh má vůči ní svůj dluh. Copak se k němu Učen tehdá nemodlil, aby zachránil její matku? Ta však umřela. O to více a o to vroucněji se Učen přimlouvá. Ne za sebe, ne za svou školu, ne za hochy, které vyučuje. Všechno pokládá za marnost a honbu za větrem. Ale ta dívenka, ta naplňovala jeho svět. Deset jedenáct let. Po deset jedenáct let může pozorovat, jak roste a sílí. A nejenom tělesně, ale i duchovně. Blaží ho její zájem. O tolik větší než všech těch jinochů pubertálních! Těší ho její hluboký zájem o věci Boží, s jakým hladem poslouchá biblické příběhy, s jakým obdivem slýchává o svatých. S jakou pílí se učí číst a psát. Má nadání, dobrou paměť, na svůj věk zajímavé postřehy. Je to poupě, které roste do slávy Krista. Copak má její životní pouť takto předčasně skončit? Ne Bože, ty to přece nedopustíš!

Nastává večer a nastává noc. Učen znaven usíná, spí na kamenné zemi, spí uprostřed svých slz. Spí ve své bezmoci. Avšak někdo ho chytá za rameno a třepe jím. Učen otevírá oči a...

... a vidí postavu, v zářivé bělosti. Kněz nevěří svým očím. Se strachem, úlekem se opět vrhá k zemi, vyčítaje si, že si troufnul urazit tuto bytost svým nečistým pohledem...

"Vstaň Učene," přikazuje mu Zářicí, "Vezmi hospodinku, jejího muže, a svou schovanku a následuj mne..."

Učen, v transu, činí, co mu příchozí zvěstuje. Budí svou hospodyňku a jejího muže, budí malou Bohuslavu. Uprostřed noci je přiměje, aby se oblékli, a pak vycházejí ze dveří.

Před kostelem opět kaplan spatří Zářicího. Ten na něj pokyne a pomalým krokem se vydává směrem k hradbě. Učen se svými společníky jej následují. Brána se otvírá, mohou projít skrze ní. Za nimi se zase zavírá. Prochází kolem nepřátel, vidí plameny táborových ohňů, slyší je zpívat, žertovat. Ale nikdo, ani žádná noční stráž, je nezadržuje. Uprchlíci pomalým krokem procházejí kolem nich.

Po několika hodinách dojdou na palouček. Zde až na Učena všichni lehnou a tvrdě usínají. Zářící se obrátí na kaplana a rozkáže mu: "Ty, lidský synu, se vrať stejnou cestou a přijmi svůj osud..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře