Odpusť nám naše viny...

19. červenec 2010 | 05.00 |

Tento článek již na tomto blogu jednou vyšel (pod názvem "Odpuštění je sladké slovo...") Rozhodl jsem se jej zařadit do cyklu ůUčení na hoře" a proto jej uveřejňuji opětovně...

2A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili (těm, kdo se provinili proti nám)(Mat 6,12)...

Tuto prosbu obsahuje modlitba, kterou Pán Ježíš naučil své učedníky. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Odpuštění, krásné slovo. Takové malebné, nezdá se vám? Jak sladkost, čokoláda v ústech. Dejte si také. Řekněte si: Odpuštění... Chutná vám? Mne ano... Protože:  Odpuštění je sladké slovo...

Odpusť nám naše viny STEJNÝM ZPŮSOBEM, jakým my odpouštíme našim viníkům. Jakým způsobem odpouštíme my? Opravdu ze srdce? Anebo se odpuštění stává jakousi pózou? Kdy vyslovíme pár slov, vět, obejmeme druhého, ale stále vevnitř cítíme hněv, zlobu, vzdor, nespravedlnost? Máme sladkost pouze na jazyku, nebo i v srdci? Chceme, aby i Bůh vyslovil pár slov, pár vět, objal nás a přitom vůči nám cítil hněv, zlobu, vzdor a nespravedlnost? A jak vůbec poznáme, zda jsme odpustili či ne?

Nosím jizvu na čele, není už moc viditelná. Mám ji od doby, kdy mi bylo asi pět, nebo šest let. Tehdy se naše rodina připravovala navštívit babičku, ale nějak jsme nabírali zpoždění. Mí rodiče už byli trošku nervózní, tak mne volali do předsíně, aby mne konečně oblékli a my mohli vyrazit. A tak Venoušek, honem honem, vyběhnul z kuchyně, v předsíni mu pod nožičkami podklouzl koberec a on spadl čelem na dveře. Oj, to bylo breku, oj to bylo krve a leknutí. Ale víte co? Dnes už mne to nebolí.

Ano, bolelo mne to před patnácti, dvaceti, ok dvaadvaceti lety, ale nebolí mne to teď. Krvácelo to tehdy, ale už to nekrvácí. Venoušek brečel a křičel na celé kolo, ale už nebrečí a nekřičí. Bolelo mne to před dvaceti lety, ale ne již dnes. Podobné jizvy a bolístky má každý z nás. Někdo si zlomil ruku, někdo nohu. Ale Bůh dal do našeho těla velkou schopnost hojení.

Možná si to mnohdy neuvědomujeme. Když se řízneme, nebo zpálíme, Bohem daná schopnost našeho těla nastartuje proces hojení, obnovení kůže, masa, k původnímu stavu. Jestliže by mne má rána na hlavě bolela ještě dnes, něco by nebylo v pořádku. Jestliže by stále krvácela, jestliže by Venoušek stále brečel, bylo by to znamení, že něco není tak, jak má být.

Tato schopnost hojení daná Bohem nám může být podobenstvím. Neboť kromě našeho vnějšího hmotného těla, na které si můžeme sáhnout, máme i svůj vnitřní duševní svět, který je stejně reálný, jako svět fyzický. Kristus nás učí, že když muž pohlédne chtivě na ženu, již s ní zcizoložil ve svém srdci (Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezcizoložíš. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci, Mat 5,27n). V jeho srdci se odehrál pohlavní akt nevěry vůči Bohu i vůči jeho manželce. Tato zrada sice není zvenku vidět, ale onen akt přesto proběhl, proběhl uvnitř. Naše myšlenky, pocity, představy jsou stejně skutečné, jako naše nohy a ruce. To, co zažíváme v našem nitru, je stejně realné, jako to, co prožíváme navenek.

Dostáváme se k otázce: Proč je tak důležité odpustit? Protože neodpuštění bývá spojeno s nečistými věcmi. Ježíš káže, že ne to, co jde dovnitř člověka, co jde do úst, do břicha a do hnoje, ale to, co z úst vychází, to nás znečišťuje, naše nečisté myšlení, hněv, zášť, to, co pramení v našem srdci. (Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, nýbrž člověka znečišťuje to, co z úst vychází. 17Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do záchodu? 18Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce, a to znečišťuje člověka. 19Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, slživá ssvědectví, urážky" (Mat15,11+17)

Neodpuštění v nás budí nenávist a nenávist bývá překážkou k odpuštění. A apoštol Jan píše, 9Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah nemá věčný život, který by v něm zůstával (1Jan2,9+3,15).

Křivda plodí křivdu.Princip sněhové koule. Takový hovnivál si váli svou kuličku hnoje, která se stále zvětšuje a zvětšuje. A jaké jsou výsledky? V jednom významném Jeruzalémském chrámu se porvali kněží ze dvou denonimací, které onen kostel spravují. Jednalo se tuším o řecké a syrské pravoslavné. Tato rvačka měla a má nepříjemný dopad. Vrhá špatné světlo na křesťany. Můžeme mluvit o lásce jak chceme, ale když se potom porveme v kostele, usvědčuje nás to z pokrytectví. Jaká byla příčina oné rvačky? Jedna denonimace se o pár minut se svým obřadem opozdila a druhá to nesnesla. Takováto nenávist nevzniká ze dne na den, ale bývá výsledkem hromadění větších i menších denodenně neodpuštěných křivd, až tento sud s prachem bouchnul. Ale my, křesťané, nejsme volání k úloze hovniválů, který si valí svou kuličku křivd, ale k úloze Božích Synů.


Možná říkáme, že jsme odpustili. Ale když si vzpomeneme na člověka, který ublížil nám nebo našim blízkým, zvedne se v nás vlna negativních pocitů, která nás usvědčuje, že to s tím odpuštěním není tak valné. Toto je barometr, kterým můžeme poznat, jak na tom uvnitř opravdu jsme.

Bůh totiž nestojí o naše gesta, Bůh nestojí o naše divadelní masky. Bůh stojí o naše srdce.

Četl jsem jednou takový příběh. Jeden vozka měl koně, to vozkové často mívají. Ten kůn táhnul vůz dennodenně po jedné staré cestě, která vedla lesem. Na jednom místě se pravidelně plašil, teda ten oř, ne ten vozka. Byl tam takový pařez, který koně lekal. Tu si vozka řekl, že s tím musí něco udělat. Vzal sekyrku a pařez odstranil. Ale ještě dalších dvacet let, když jel okolo, se jeho vraník na daném místě vždy splašil. Lekala jej už pouhá vzpomínka na strašidelný pařez.

My se často podobáme onomu koni. Od té, či oné události v našem životě může uběhnout x měsíců, let, desetiletí a nás stále ta či ona vzpomínka, ta či ona událost, může strašit v hlavě. Jedno jméno v nás třeba stále probouzí zlost, emoce, že se nemůžeme ani soustředit na nic jiného. Vyhýbáme se situacím, kde bychom se s tím či oním mohli setkat, i kdybychom tím třeba přicházeli o možnost sloužit Bohu.

Někdo třeba namítne, že panu x nebo paní ypsilon nemůže odpustit, protože jej od doby zranění ještě nepotkal. Třeba stojí v přesvědčeni, že aby mohl odpustit, musí s tím druhým pohovořit, probrat to, říci odpouštím ti tak, aby to ten druhý slyšel. A tak čeká, pět, deset, patnáct let a třeba toho člověka ani potkat nikdy nemusí a může zemřít ve svém neodpuštění.

Jestliže však může muž zcizoložit, aniž by se prstem dotkl ženy, může i odpustit, aniž by toho, či onoho potkal. Či dokonce s ním mluvil. Jestliže lze zcizoložit s ženou, která není fyzicky přítomna, pak je možno odpustit i člověku, kterého jsme léta neviděli.

  • Ježíšovi nejde o prázdná slova plné odpuštění a lásky, Ježíšovi jde o srdce naplněné odpuštěním a láskou.

  • Slova odpuštění nechť jsou jenom vnějším vyjádřením toho, co se již stalo v našem srdci, jinak mají stejný smysl jako divadelní maska.

Druhý člověk třeba řekne, že zrovna jeho hněv je spravedlivý. Ten či onen provedl to či ono, což nelze tolerovat. copak mnohé žalmy nás nevyzívají k tomu, abychom nenáviděli ty, kteří nenávidí Boha?

Ale pozor: My nejsme spaseni skrze spravedlnost. Je však třeba doplnit: Myslím spravedlnost tak, jak je chápáná dnešní společností, ne tak, jak je chápáná v Písmu. Dnes si pod pojmem spravedlnost představíme vyváženost: Za odpovídající zločin odpovídající trest.Za odpovídající čin odpovídající hněv. Toto dnešní společnost nazývá spravedlností. Za vraždu takový trest, za krádež zase jiný, jiný trest za krádež kola, jiný trest za vytunelování banky.

V Písmu však má pojem spravedlnost poněkud jiný význam: Význam Božího řádu.

Spravedlivý je ten, kdo jedná podle Boží vůle, spravedlnost pak spočívá v narovnání pokřiveného dnešního světa k Božímu obrazu. To je smysl Ježíšovi výzvy, aby naše spravedlnost převyšovala spravedlnost farizeů. Neboť spravedlnost židů je ze Zákona, spravedlnost křesťanů je v Milosti Boží. A Milost převyšuje zákon.

Naším neodpouštěním však vyslovujeme nad druhým soud. Říkáme, že druhý není hoden, abychom mu odpustili. Avšak Kristus nás vyzívá: 1"Nesuďte, abyste (nebyli souzeni)*nebo: nepřišli na soud (vid dokonavý) / nebyli odsouzeni. 2Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno (Mat 7,1; Luk 6,37 "a zajisté”) Poslouchejme a chápejme: Stejným způsobem, jakým my soudíme, budeme sami souzeni. Náš Pán dává odpuštění velkou důležitost. Vždyť On Sám nám odpuštění přinesl, vybojoval, daroval. A stálo ho to hodně, nemyslíte? A právě On dává odpuštění našich hříchů, kvůli kterému krvácel a umíral na kříži, do souvislostí s naším odpuštěním našim viníkům. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Neboli: Stejným způsobem. A jak jsme si řekli minule: I kdybychom měli našim odpuštěním strpět nepravost a nespravedlnost, copak nám to Kristus mnohonásobně nevynahradí? Vždyť kdyby On pro nás nevytrpěl křivdu, my bychom nebyli spaseni. Nevinný byl potrestán na místě viníků. Kdyby Kristus trval na své bezúhonnosti, na své spravedlnosti, na své čistotě, my bychom zůstali nevykoupeni a neznovuzrozeni v našich hříších. Ježíš na kříž nemusel, nikdo mu život nebral. On Sám Jej dal. On sám podstoupil nespravedlnost, aby viník se spolu s ním mohl znovuzrodit do nevinnosti. Když my tedy druhému neodpouštíme, stojíme za svou křivdou, kterou jsme však na rozdíl od Pána Ježíše nestrpěli. Pak trváme na své bezúhonnosti tam, kde ji Kristus odložil kvůli nám.

Ježíš se kvůli nám zapřel, vzal na sebe nespravedlnost, křivdu, co nám brání, abychom se zapřeli i my? Abychom i my nesli nespravedlnost, křivdu? Když už ne pro naše viníky, tak pro Pána Ježíše?

Nejsme spaseni tím, že budeme souzení spravedlivě, ale tím, že nebudeme souzeni vůbec.

Jan píše: 18Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího (Jan 3,18).. Kdo v Něho věří, není souzen. Jsme jak trestanci odsouzení ke smrti před popravčí četou, kteří pět minut před exekucí dostali milost. Nemůžeme však chtít milost či nesouzení pro sebe a spravedlnost, soud, pro druhé.

Možná řekneme, že je spravedlivé, aby náš hněv, naše neodpuštění spočinulo na tom, či onom člověku, pak si ale uvědomějme, že stejně tak spravedlivé je, aby Boží Hněv a Boží Neodpuštění spočinulo na nás..

Udělejme si teď pěti nebo deseti minutovou přestávku, kdy by si každý z nás zkusil zapnout náš barometr. Zkusme si teď uvnitř promítat jednotlivé osoby, které nám nebo našim blízkým v minulosti ublížili a pozorujme své emocionální reakce. Můžeme na tyto lidi myslet s láskou? Jsme schopni jim upřímně žehnat a přát vše dobré? Anebo myšlenka na toho či onoho v nás budí pocity nenávisti, hnusu, odporu? Za chvíli budeme pokračovat... (28Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám sčiní spříkoří. Luk 6,28)

Ale jak tedy odpustit? Když hněv a nenávist, zklamání, bolest a hořkost v nás již plně zakořenila?

Josef jim však odvětil: "Nebojte se. Což jsem Bůh?
Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.

Gen 50, 19 - 20.

Všimněme si třech bodů, ve kterých nám může být Josef příkladem:

  • Za prvé si všimněme, že Josef nachází ve zlu dobro.

    • Staré české přísloví říká, že vše zlé je pro něco dobré. Možná, že v naší konkrétní situaci je třeba těžké najít dobro, požehnání, které k nám příšlo skrze bolest a ublížení druhým člověkem. Ale jestli to dokážeme, pak Bůh v našem srdci zvítězil nad ďáblem. A i když dobro neuvidíme, neznamená to, že tam není. My nevidíme spoustu věcí, od elektřiny, elektronů, neutronů, černých děr, přes anděly, démony až k Bohu Otci. Nevidíme ani přes nejbližší kopec, přes obzor. Naše výška, v průměru tuším mezi 170 a 180 centimetry má svá omezení. Nemáme přehled o všem. Obdobně ani Job nevnímal svůj osud v plném kontextu, když pravil: Bůh dal, Bůh vzal, Hospodinovo jméno budiž pochváleno. Když Noe začal stavět loď, bylo krásné počasí, bezmračno, jenom si lehnout a opalovat se, a to ještě dalších stodvacet let. Naši meteorologové mívají problém předpovědět počasí pár dnů, týdnú dopředu, natožpak stodvacet let. Noe neviděl potopu a přesto se dal do díla.

    • Ani my nemusíme spatřit dobro a požehnání, přesto s ním můžeme počítat a směle se vrhnout do díla odpuštění.


 

  • Za druhé se podívejme, jak Josef dává prostor Božímu Soudu.

    • Má je pomsta, já odplatím, praví Náš Bůh. Neexistuje nic skrytého, co by nebylo odhaleno. Neexistuje zločin, který by byl bez svědka neexistuje zločinec, který by unikl před Hospodinem. Může unikat české policii, může se vyhýbat českým soudům, ale před Hospodina se jednou postavit prostě musí. Není náš job trestat. Není naše práce mstít se. To má v rukou Někdo mnohem schopnější, Spravedlivější, někdo, Kdo ví o tom či onom případu všechno.

    • Není to úleva? Že spravedlnost není na nás? Nač bychom se měli vzrušovat? Rozčilovat se, hněvat se? Copak nedůvěřujeme Božímu úsudku? Boží Ruka není krátká na spásu, ale ani na kdekajekého druhořadého zločince. My nemusíme vidět spravedlnost, abychom s ní mohli počítat.

    • Bůh nás osvobodil od úkolu trestat, mstít se. My jsme volní pro modlitbu. My víme, že jsme spasení Milostí, skrze Křivdu. Je to Milost, že jsme ZnovuZrozeni. Že máme Novou Identitu. Že starý člověk, stará totožnost, je mrtvá, vrah, modlář, rouhač v nás, už nežije. Není to Milost, kterou bychom přáli i našim viníkům? I naši viníci jsou našimi bližními a jejich dobro je naším dobrem. A když ten člověk, který nám ublížil, nebude v Novém Jeruzalémě, zbude tam po něm prázdný prostor, bude tam chybět.


 

  • Za třetí: Buďme vděční za Boží Odpuštění. Nepovažujme to za samozřejmost.

    • Každý z nás dobře ví, co právě jemu byl Bůh ochoten odpustit. Odpuštění není naše právo, je to dar, vybojovaný dar. Víme, kam až Kristus zašel, aby nás nalezl, aby nás spasil. Co učinil z poslušnosti k Otci a z lásky k nám. Mějme před očima krev, která tekla z Jeho Ran.

    • Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám již zdát příliš těžké odpustit, říká Matka Tereza z Kalkaty.


 

  • Za čtvrté: Nemáme-li sílu odpustit, modleme se za to.

    • Jakub píše: Nedostává–li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána (Jk1,5).

    • Pevně věřím, že to platí i pro odpuštění. Jestliže my nemáme dost síly, chutě, pevnosti k odpuštění tomu, kdo se proti nám provinil, vždy máme k dispozici ten krásný nástroj, který nám Bůh svěřuje: A tím je modlitba.

    • Nemocí odpustit je nemoc jako každá jiná. Slovo nemoc je ze slovního spojení "nemít moc." Jestliže nemůžeme někomu odpustit, i kdybychom chtěli, jsme nemocní neodpuštěním, hněvem, neláskou.

    • Pak Jakub píše dále: Je někdo mezi vámi nemocen, slabý nebo bezmocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu A modlitba‚ slib víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne Jk5,14n.

    • Neodpuštění, neláska, je nemoc jako každá jiná.Chvála Pánu za dar společenství! Když jeden úd má těžkosti, druzí jej můžou podepřít. Když trpí jeden úd, trpí jím celé tělo: Kristus...


"Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám potřebuje k tomu, aby přešel k Bohu. Neboť každý člověk potřebuje odpuštění" Herbert Frank Patrick

Nemějme jen sladko na jazyku, neboť to, co mamé pouze na jazyku, jde do břicha a potom do hnoje. Mějme sladkost v srdci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře