Komu a čemu věnujeme svoji pozornost?

1. září 2010 | 21.01 |

Čemu, nebo lépe řečeno Komu, věnujeme svoji pozornost? V minulém článku jsme si povídali o Mojžíšovi. Říkali jsme si, že když se Mojžíš obracel k lidem, halil si tvář šátkem. Když se však obracel k Bohu, když se modlil, si s ním povídal, nechal se od Něj poučovat, v takových chvílích si svůj šátek z tváře sundával.Jeho tvář a kůže totiž svítila Božím Světlem, které se do ní vstřebalo jako do fosforu, a Mojžíš nechtěl, aby tato zář odváděla pozornost jeho spolubratří od Bohu k němu. Ten šátek tudíž zosobňoval obsah srdce židovskéjo národa.Srdce, které spíše hledělo na to, co pomíjí, než aby věnovalo svou pozornost tomu, co stojí věčně. Tento šátek si v duši nese každý z nás, já i ty. Dnes pokročme dále. Otevřemě si druhý list Apoštola Pavla do Korintu, ve třinácté kapitole, tam je psáno toto:

Když tedy máme takovou naději, počínáme si zcela otevřeně, zcela směle. Ne jako Mojžíš, který si dával na tvář závoj, zastření, aby synové Izraele nehleděli na konec toho, co pomíjí. Avšak jejich myšlení otupělo. Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý a není odhalován, protože pomíjí jen v Kristu. Ale až dodnes, kdykoli se předčítá Mojžíš, leží závoj na jejich srdci. Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, když spatřujeme s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme přetvářeni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha...

Tak aspoň tento oddílek chápou studijní překladatelé Bible z Křesťanské misijní společnosti. Ekumeničtí tomuto úseku rozumějí trošku rozdílně, ale o tom, dá - li Pán, zase někdy v příštích článcích.

Koho spatřujeme? Komu, čemu, věnujeme svoji pozornost? Takto zní otázka dnešního biblického textu. A zní docela naléhavě. Komu věnujeme svoji pozornost? Vážení přátelé, zamysleme se nad tím. Komu věnujeme svou pozornost teď, komu před pěti minutami, komu před deseti, před hodinou, včera, před rokem. Komu?

Víte, komu, nebo čemu, věnujeme svoji pozornost, to nás vyučuje. Všimli jsme si už toho někdy? Jestliže nevěnujeme pozornost matematice, například, nikdy se ji nenaučíme. Nebo cizímu jazyku. Nikdy nepochopíme své rodiče, partnery, děti, jestliže je nikdy nespatříme. Nikdy od nich nepřijmeme své poučení. Totéž platí i o vztahu k Bohu.Tehdy jsme proměňování v Boží obraz, když spatřujeme s odhalenou tváři (t.j. bez Mojžíšového závoje) Pánovu Slávu.

Připomeňme si všechny naše reakce z dnešního dne. Z tohoto týdne, posledního měsíce, roku.  Jak jsme se zachovali v té či oné situaci. Kdo nám tu či onu reakci ukázal. Kde jsme ji spatřili.

U koho? Od koho jsme se naučili v té či oné situaci zareagovat tak či onak? Kde? U Pána Boha, nebo u toho Zlého?  Komu, nebo čemu věnujeme svoji pozornost, to nás vyučuje. To nás vytváří. To tvoří pokrm naší duše. Kdo servíruje pokrm naší duši? Kdo živí a šatí naši duši? Ježíš nebo Satan?

Zlo nikdy nemůže dát nic dobrého. Ano, na počátku může slibovat, sladce zpívat při lákaní ptáčka do klece. Princip drogy, tak pracuje zlo. Jestliže nám něco dá, pak jenom proto, aby nám o to více vzalo. Zlo nám dává vždy pouze jed, který naši duši pomalu zabijí.  Od koho tedy přijímáme naši duševní stravu? Od Boha, nebo od někoho jiného?

Bible v tomto místě říká, že jestliže se učíme od kohokoliv jiného, nebude nám to k užitku. Ne k pomíjejícímu užitku, ale nebude nám to k tomu nepomíjejícímu.  K přetváření nás samotných v týž obraz, v obraz Boží. A onen Mojžíšův závoj zůstane v naší duši. Závoj, který nám přikrývá pohled před nepomíjitelným, pod kterým můžeme (a chceme) hledět pouze k tomu pomíjitelnému.

V jednom z předchozích článků jsme se ptali: "Kdo je nám Otcem?" Vztah otce a syna byl v době biblické ještě důležitější než dnes. Otec většinou předával synu své řemeslo. Učil jej vše, co sám znal, co sám uměl. Vše, co v řemesle učiní syn, pochází od toho, co syn uviděl činit svého otce. Bible dokonce zachycuje vyznání Ježíše Krista: Musím činit skutky svého otce (dokud je den). A my jsme vyslání Kristem na svět stejně, jako Krista poslal Jeho Otec. Takže i každý náš skutek pochází od otce. Otázka zní: Kdo je nám otcem v té či oné chvíli otcem? Kdo v nás zplodil ten či onen čin? Tu či onu myšlenku, pocit, reakci?

 Bratři a sestry, nepodceňujme tyto otázky. Naše víra se odráží na našich skutcích. Komu, nebo čemu věříme ve chvíli, kdy zhřešíme? Kdo je v té chvíli Náš Pán? Komu v té či oné situaci důvěřujeme? Kristu? Kdybychom však důvěřovali Kristu, důvěřovali bychom i Jeho Slovu, kdyby byl Kristus naším Pánem v té či oné situaci, udělali bychom to, co On přikazuje. Víra bez skutků je mrtvá a mrtvý plavčík nás nevytáhne z vody, když se začneme topit. Nepsoléhejme na mrtvého plavčíka. Víra, důvěra a věrnost, To vše je obsaženo v biblickém slově "věřit". Věřit neznamená pouze pokládej to či ono za pravdu, věř tomu, co ti říkám. Ale i buď věrný tomu, co je ti říkáno. A důvěřuj tomu, kdo ti to říká. Důvěřuj v Jeho Moc, v Jeho Lásku, v Jeho Dobrotu. Důvěřuj mu jako Svému Pánu a Spasiteli.

Když spatřujeme s odhalenou tváří Pánovu Slávu jako v zrcadle. V odhalené tváři, bez Mojžíšova šátku. To znamená, jak vysvětluje Pavel, v Kristu? Avšak co tím myslí, "v Kristu?" Stará židovská představapopisuje poddané jako královo tělo. Každý poddaný byl součástí králova těla. Měl v něm "svůj podíl." S odhalenou tváří bez Mojžíšova šátku, stojíme tehdy, když Ježíš Kristus JE naším králem, naším Pánem. Kdy skutečně a reálně JE naším králem. Pak všude, kam se podíváme, můžeme spatřit Boží Slávu jako v Zrcadle. Vším, na co se podíváme, tím vším nás Bůh může poučit o sobě samém. Ať už je to biblický text, nebo krmítko na ptáčky. Anebo třeba opilý soused potácivě směřující domů v pět hodin ráno. I pohled na tohoto našeho souseda nás může poučit o naší vlastní hříšnosti a závislosti na Boží Milosti.

Zahalenou tvář Mojžíšovým závojem pak máme v situacích, kdy Ježíš Kristus NENÍ naším Králem a Pánem. Byť ho třeba ústy vyznáváme, ale naše vyznání, není - li Ježíš v té či oné situaci naším Pánem, kterého posloucháme, kterému důvěřujeme, kterému jsme věrní, pak nás nic nepřetváří v Jeho Obraz. Pak nezískáváme nic nepomíjitelného, pak se vidíme pouze konec věcí pomíjitelných: Smrt, zánik, rozpad. I kdybychom si v takové situaci otevřeli Bibli a začli si v ní číst, nic nás to nepoučí, nic si z toho nevezmeme. Protože pouhá litera zabíjí, to Duch dává život.

Tělo pomíjí. Dát se vést tělem znamená stát se pomíjitelným jako to tělo. Dát se vést Duchem Božím, v tom je Život a Pokoj. Ten Pravý Pokoj a ten Pravý Život.

Nechť je Váš dnešní den požehnaný Pánem!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře