Slovníček: Čtyřicet...

12. leden 2011 | 11.17 |

Malý slovníček křesťanských pojmů:  "Čtyřicet" 

Vážený čtenáři,

my, křesťané, si často tak mezi sebou říkáváme, že při sdílení víry a svědectví s nevěřícími lidmi používáme slovníček, žargón, mluvu, kterým rozumíme v podstatě jenom my sami :-) Tato propast mezi věřícím a nevěřícím může být překonávána jenom působením Ducha Svatého. Přesto mne tyto řeči inspirují k tomu, abych se pokusil, co možná nejjednodušeji, vysvětlit některé křesťanské pojmy a pomoci tak k pochopení sdíleného, jestli by byl o to zájem. Dneska budeme možná trošku monotématičtí: Budeme se zabývat číslem Čtyřicet :-) Máte-li zájem, vejděte dále... 

Písmeno: A, B, C, Č...

Čtyřicet: Další číslo nesoucí v rámci Bible symbolický význam. Čtyřiceti se rovná čtyři krát deset. Číslo čtyři tu znamená všeobsáhlost, všudypřítomnsot, všeobecnou platnost. Číslo deset pak je číslem desatera: Číslem zákona, Smlouvy, tudíž i Boží pravomoci nad člověkem a Jeho Soudu. Číslo čtyřicet v letech pak znamená i rozmezí jedné generace, jednoho pokolení. Jeho symbolika se váže od putování Izraelců pouští, které trvalo čtyřicet let - Je to i doba velice intimního vztahu s Bohem.

Čtyřicet dní mezi vzkříšením a nanebevstoupení Ježíše Krista: Po čtyřicet dní po své smrti a vzkříšení se Kristus tělesně procházel po této zemi a nechával se poznávat lidmi. Apoštol Pavel pak píše:

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.

Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. (1Kor 15, 3-8)...

Zde se jedná o zachování nejstaršího svědectví o putování Krista tímto světem po svém vzkříšení. Přičemž zjevení Pavlovi se událo později, po Kristově nanebevzetí. Čtyřicet dní pak poukazuje na čtyřicetileté putování pouští Izraelem, jeden den za jeden rok. Kristovo nanebevzetí je pak nejpodrobněji popsáno na přelomu evangelia Lukáše a první kapitoly knize Skutků...

Čtyřicet dní Mojžíšových strávených na hoře Sínaj: Mojžíš vlastně na hoře Sinaj strávil dva kráte čtyřicet dní. Během těchto čtyřiceti dnů Mojžíš přebíral kamenné desky se zapsaným desaterem příkázáním, které Bůh vyhlásil veřejně celému Izraeli den před tím. Tím byl převzat  i celý zákon. Toto desatero slíbil lid naplňovat ještě před tím, než Mojžíš vyšel na horu Sinaj. Na této hoře strávil Mojžíš ještě sedm dní navíc, než vstoupil do prostřed oblaku - Hospodinovy slávy a Přítomnosti.  Bůh v prvních čtyřiceti dnech  sepsal desatero vlastním prstem do kamenných desek.  Bůh jej ještě vzdělával v obětním řádu a ve způsobu "podpisu" smlouvy. Lidu sídlícímu na úpatí hory se těch čtyřicet dnů zdálo moc, přestávali věřit, že Mojžíš je ještě naživu a vyžadovali modly, kolem které by mohli uspořádat pohanské slavnosti tak, jak to viděli u pohanských národů. Mojžíšův bratr Áron ustoupil nátlaku, vybral všechny zlaté náúšnice, z tohoto zlata pak odlil sochu býka. Slavnosti mohli začít. Bible hovoří o "nevázaných hrách." Připomeňme si, že to bylo tesně po tom, co celý lid odpřisáhl naplňováni desatera včetně prvních dvou přikázání: Nebudeš mít jiného boha a Nezobrazíš si Boha. Jak to Bůh spatřil, poslal Mojžíše zpátky k lidu, aby spatřil morální zkázu Izraele. Bůh si vzal v úmysl, že tento lid zničí (mzdou hříchu je smrt) a že s Mojžíšem uzavře smlouvu novou, na základě které by nový vyvolený lid vzešel právě z beder tohoto služebníka. Mojžíš se však postavil mezi Boží hněv a Boží lid. Ztotožnil se s tím lidem a vzal jeho vinu i na sebe. Mojžíšova řeč Boha dojala a on upustil od Svého Záměru. Mojžíš pak sestoupil z hory "s dvěma kamennýma deskama svědectví" - t.j. svědectví proti tomuto lidu. Když však spatřil hloubku pádu lidu, ve hněvu rozbil tyto kamenné desky. Pak zničil i sochu býka, nějakým způsobem ji přeměnil na tekutinu a nechal lid, ať ji vypije. Mojžíš pak nechal zabít tři tisíce Izraelců za trest, že se lid nechal obloudit z cesty.  Pak jej Bůh vyzval, aby opět vystoupil na čtyřicet dní na horu Sinaj. Během těchto druhých čtyřiceti dnů se Mojžíš postil, nejedl ani nic nepil a jen sám (tentokrát sám) vrýval do kamenných desek desatero přikázání.

Čtyřicet dní Ninive: Ninive bylo hlavní město mocné Asyrské říše, což byli nepřátelé Židů. Judské království po určitou dobu existovalo pouze jako poddanský stát Asýrie. A byla to také Asyrská říše, která vyvrátila království severního Izraele. A do tohoto města Bůh vyslal proroka Jonáše, aby kázal: Ještě čtyřicet dní a toto město bude pro svůj obrovský hřích vyvráceno. Reakce ninivských byla překvapivá: Oni uvěřili Jonášovému kázání a spontánně začali držet púst. Zvěst se dostala  až k sluchům ninivského velkokrále. I on uvěřil a po poradě se svými rádci vyhlásil púst, který v dějinách, ba dokonce ani v bibli, nemá obdoby.  Zcela a beze zbytku odevzdal celý osud města do rukou Boží. Všichni obyvatelé města včetně malých dětí, ba dokonce vojáků a strážných, nesměli jíst ani pít. Tím bezpečnost města zcela vydal do rukou případných nepřátel (hladem a žízní oslabený voják není v boji rovnocenným soupeřem odpočatému a sytému vojsku), ale vědomně ohrozil i budoucnosti země, která tkví v dětech. Půstu se však měla poddat i hospodářská zvířata. Král tím tedy podlomil i ekonomiku a hospodářství celé země, riskoval obrovský hladomor a průšvih. Celé město tedy zcela vydal na milost a nemilost Bohu, aby byl pohnut pláčem z utrpení lidí, dětí ba i dokonce nevinných zvířat. A to vše proto, že přijal odpovědnost za hřích města. Nevymlouval se, uvědomil si, že kázání Jonášovo je pravdivé a tudíž i Boží trest zákonitý a logický. A Bůh toto vše spatřil, dojmul se tím, co viděl a Ninive odpustil. Ono totiž smyslem Božích trestů není člověka zničit, ale zachránit jej, dovést jej k pokání, k nápravě cest. Aby si člověk uvědomil hlubokou hrůzu svého hříchu a zla.  Člověk musí uvidět celou hloubku propasti, do které hrozí, že upadne, aby se zastavil a nešel dále. Slepý člověk, který propast nevidí nebo odmítá vidět, jde dále a zahubí sebe...

Čtyřicet dní pokušení Kristových na poušti: Po křtu Duch Svatý vyvedl Ježíše Krista na poušť, aby ho satan pokoušel. Na poušti Kristus pobyl čtyřicet dní - jeden den za jeden rok, který v poušti putovali Izraelci. Stejně jako Židé byli na poušti pokušování satanem a podléhali, tak byl Kristus pokoušen i On sám, ale on vytrval. Po celých čtyřicet dní Kristus čelil satanovi. Nešlo tedy o tři konkrétní pokušení, která uvádějí evangelisté Lukáš a Matouš, to bylo pouze jakési konečné finále. Ale po celých těch čtyřicet dní Ježíš zápasil se svým úhlavním nepřítelem. Ale Ježíš tam na poušti nebyl osamocen. Bible píše, že andělé mu tam sloužili a obsluhovali. Byl tam mezi divokou zvěří, která  v jeho přítomnosti získávala klid a pokoj.

Čtyřicet dní trvající déšť potopy: Čytřicet dní trval déšť, kterým počala obrovská potopa světa. Opět zde číslo čtyřicet je číslem všeobsáhlého Božího Soudu a Hněvu,  porušené Boží smlouvy uzavřené s Adamem a jeho potomky.

Čtyřicet dva měsíce: Časové období především v knize Zjevení. Nepředstavujme si absolutní hodnotu konkrétního časového údaje, ale symbolickou hodnotu vyjadřující obsah děje. Čtyřicet dva měsíce neboli tři a půl roku respektivě dvanáct set sedmdesát dní je doba, po kterou vládl nad Izraelem tyran Antichos Epifan. Tento panovník se silou mocí snažil prosadit helénistický kult. Jeho počínání vyprovokovalo makabejské povstání. Jedná se tedy o dobu nejtvrdšího pronásledování pro víru.

Čtyřicet let Abšolónových: Čtyřicet let (absolutního nebo symbolického) věku dosáhl syn Davidův Abšalón, když povstal proti vládě svého otce. Tento muž si snažil získat podporu lidu tím, že všem sliboval vše. Byl však Davidem poražen a jeho vojáky zabit. Viz více heslo Abšolón (http://bohu-a.svetu.cz/674-rejstrik-krestanskych-jmen-pismenko-a.html).

Čtyřicel let Davidovy vlády: Čtyřicet let vládnul David (1010 až 970 př. n. l.) nad Izraelem, prvních sedm a půl roku pouze nad Judou, po porážce Iš-Bošéta i nad celým Izraelem. Opět otázkou je, jestli tento biblický časový údaj je absolutní, anebo zaokrouhlený, symbolický, viz význam čísla čtyřicet. Zde by čtyřícítka vyjadřovala plnost Božího požhenání a Smlouvy s Davidem.

Čtyřicet let na poušti: Čtyřicet let putoval Izrael po svém vyjítí z Egypta pouští, neboť odmítl vstoupit do vyvolené země a dobýt ji. Lid se totiž zalekl zpráv zvědů, kteří hlásili, že kenaanský lid je silný, mocný, bojeschopný a jeho města a hrady pevně opevněny. Nedověřili Božímu zaslíbení, tomu, že Bůh vydal tento lid Izraeli do rukou jako klatý (hříšný - hřích=smrt; viz i heslo - dá-li Pán - Stará smlouva). Generace, která toto odmítla učinit, tedy již neměla do vyvolené země vstoupit. Čtyřicet let putování tedy znamená výměnu generací.Mělo vyrůst pokolení, které nezažilo egyptské otroctví, ale za to denodenní závilost na Boží milosti. Po čtyřicet let se totiž židé denodenně živili pouze zázračným pokrmem: Manou. Tato mana nikdy nevydržela do druhého dne, nešlo ji sbírat do zásoby. Pouze v pátek ji padlo dvojnásobné množství a vydrželo dvojnásobně dlouho, aby lid mohl oslavit sabbat odpočinkem. Tato nová generace se tedy naučila denodenní důvěry Bohu, závislosti na jeho milosti, ale okusila i Boží Milost, jeho dennodenní věrnost a spolehlivost. Toto pokolení pak již směle vyšlo a dobylo zaslíbenou zemi. Z původní generace vyšlé z Egypta se toho dožili pouze dva lidé - zvědové, kteří na počátku prosazovali, aby se lid nebál, důvěřoval Bohu a zemi obsadil. Byli to Káleb a Mojžíšův nástupce Jozue (t.j. Jehošua neboli Ježíš).

Čtyřicel let vlády Saulovi: Čtyřicet (absolutních nebo symbolicky zaokrouhlených?) let nad Izraelem vládnul i Saul (přibližně v letech 1050 až 1010). Saulova vláda tedy ovlivnila jednu celou generaci. Všimněme si, že Saul vládnul i v době, kdy Bůh sám za krále nad Izraelem uznával Davida. Přesto se však David svévolně vlády nezmocnil  (byť byl za krále uznáván samotným Bohem), ale věrně a trpělivě čekal na Boží Soud nad Saulem, i když ten tak dlouhou dobu nepřicházel a nepřícházel).

Čtyřicet let Šalamounový vlády: Čtyřicet let vládnul i Šalamoun, syn Davidův (cca 970-930), stavitel chrámu, autor biblických knih (Písně písní, Přísloví, možná i Kazatele), který však na konci svého života odpadl od Boha k modlám svých manželek, milenek a ženin. Pro tento hřích pak Bůh dopustil, aby se Šalamounovo (a Davidovo) království rozpadlo na dvě části: Na severní Izrael (deset kmenů) pod vládou Šalamounova služebníka Jarobeáma a jižní Judy (dva kmeny, vedle Judy ještě Benjamín), kde vládnul Šalamounův syn Rechabeám. Pouze Jižní Juda zůstávala pod vládou Jišajova - Davdova rodu, do kterého se narodil i Ježíš Kristus. O rozpadu království pojednává článek tohoto blogu: O bázni před Hospodinem - http://bohu-a.svetu.cz/18628-o-bazni-pred-bohem-kral-jarobeam.html.

Čtyřicetiletá období Mojžíšova života: Mojžíš se dožil podle biblického svědectví sto dvaceti let, tři krát čtyřicet. Prvních čtyřicet let žil na dvoře egyptského faraóna jako člen vládnoucí dynastie, jako egyptský (byť adoptovaný) princ, druhých čtyřicet let jako vrah, uprchlík před spravedlností, pasák ovcí v poušti v žoldu svého tchána Jitra, s jehož dcerou Siporou se Mojžíš oženil a čtyřicet let pak vedl Izrael z vyjítí Egypta a putováním pouští. Jistě, nemusí to být čísla absolutní, ale i symbolicky zaokrouhlená, i tak by se ale  Mojžíš dožil cca 115 až 125 let.

Čtyřista let: Tolik let přožil Izrael v Egyptě, zpočátku jako vážený host, potom (pravděpodobně po pádu vládnoucí dynastie - Hyksósů??) jako bezprávní a zneužívání otroci. Číslo čtyři sta a egyptské otroctví jsou pak symbolem lidské tělesné hříšnosti, starého života bez Boha, bez naděje, bez budoucnosti, bez vyhlídek, bez spásy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře