Jak se jmenujeme?Jaká jména si dáváme,jaké nosíme?

22. říjen 2010 | 20.01 |

Slova krále Lemúela, výnos, jímž ho napomínala jeho matka: Co mám říci, můj synu? Co, synu života mého? Co, synu mých slibů? Nevydávej své síly ženám a svoje cesty tomu, co ničí krále. Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji, aby nikdo z nich v opilosti nezapomněl na Boží nařízení a nepřevrátil při nikoho z utištěných. Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka.  Z knihy Přísloví, 31. kapitola, od prvního verše.

Tímto úsekem bible, se, vážený čtenáři, budeme, dá-li Pán, v následujících článcích zabývat, jestliže přijmete pozvání ke společnému Studiu Božího Slova. V minulém článku jsme si řekli něco obecného, teoretického, nut(d)ného, úrávě o knize Přísloví, dnes můžeme pokročit dále.

Překladatelé Ekumenického překladu nám zanechali poznámku, že v případě krále Lemúela se jedná o mudrce neizraelského jména, původu. Snažil jsem se vapátrat, co jeho jméno znamená, leč marně. Ono totiž jméno v biblických příbězích bývá důležité. V naší kultuře používáme pojmenování pouze ke vzájemnému odlišení. Avšak ne v tehdejší době. Tehdy jméno tak trochu předznamenávalo osud, úkol, ke kterému byl ten či onen povoláván. Jednalo se o Jeho charakteristiku. O to, co činí Venouška Venouškem, Terezku Terezkou, Janičku Janičkou. Asi tak, jako když my třeba o někom prohlásíme, když ho ve svém myšlení pojmenujeme, že je třeba "hlupák." Pak Hlupák se stává jménem, kterému ve svém vnitřním světě dáváme tomu či onomu. Dáváme i jiná jména: Darebák, vyděrač, pokrytec... Možná používáme více jmen negativních než pozitivních.

Král, o kterém se dneska povídáme, se tedy jmenoval Lemúel. Ať jeho jméno znamenalo cokoliv, žid tehdejší kultury nemohl přeslechnout koncovku "el." Tuto koncovku slyšíme i v jiných jménech, například: Daniel, Samuel, Ezechiel, Imanuel. Jednalo se o vyznání Boha. El znamená Bůh. A jméno Daniel se dá přeložit jako "Bůh je mým soudcem," a jméno Imanuel zase jako "Bůh pobývá s (mezi) námi"

Jméno krále Lemúela je tedy (pravděpodobně) tzv. vyznavačské. Vyznává Hospodina za Svého Boha.

Jaké jméno dáváme sami sobě? A to ne pouze svými slovy. Ale hlavně, hlavně svými denodenními skutky.

Jaké jméno si dáváme? Je toto naše jméno "vyznavačské?" Mohou nás v duchu nazvat ti, co nás pozorují, například jménem "Jeho Bohem je Kristus?" Jaké jméno nosíme do školy, do práce, do rodiny?Je to jméno: "Laskavost, Otevřenost, Kristus, Radost, Pomoc vždy nabídnutá a připravená?" Jsou to v podstatě naše činy, naše reakce, skutky, kterými si dáváme jména, jenž se pak odráží ve vnitřním životě našich bližních. V práci mám jednoho kolegu, pravděpodobně nevěřícího kolegu, který jakoby byl ztělesněním laskavosti, dobré nálady, otevřenosti. Nikdy nikoho nevyžene, když si k němu někdo jde pro pomoc či povzbuzení. Jakoby se jmenoval: "Láska ke kolegům." Teda, takových kolegů mám v našem týmu  více, plné tři kancly :-)

Dále čteme, že se vlastně nejedná ani tak o myšlenky krále Lemúela. Jedná se o výnos matky krále, slova, kterýma jej napomínala. Židovská kultura si vysoce cenila matek. Matky byly nositelky židovství. Víry. Ochrany rodinného kruhu. Jestli ten či onen člověk byl či nebyl žid, se (údajně) rozhodovalo podle toho, jestli židovkou byla jeho matka. Bezprostředně po tomto úseku následuje v knize Přísloví slavná "Chvála ženy statečné." A to jsitě není náhodné. Vzpomeňme třeba i na slova svatého Pavla Timoteovi, kterému tento apoštol otevřeně připomíná víru jeho matky a dokonce i víru jeho babičky.

Nikdo nemá tak intimní vztah k dítěti jako jeho matka. Vždyť ta ho nosí po devět měsícu ve svém lůnu a pak ho živí ze svých prsou. Jaký pokrm však, matky, při tom všem dávají svým dětem? Nemyslím teď pouze na tělesný pokrm. Čím však živí duši, slabou dušičku svého dítěte? Předávají matky svým dětem skrze kojení i své židovství? Křesťanskou víru?

Čím živíme naše děti? Staráme se o jejich duševní a duchovní pokrmy, nebo pouze o ty tělesné? Jakou atmosféru děti v našich rodinách nasávají? Strachu, nenávisti? Nebo důvěry, lásky, bezpečí? Sobectví, egosimus, osamění, nebo péče, víry, lásky k bližnímu?

Dnešní text nám na počátku dává dvě důležité otázky: Jak se jmenujeme, jaké jméno nosíme, jaké jméno si dáváme v našich denodenních životech, situacích, okolnostech? Je to jméno vyznávající Krista, nebo vyznávající naše sobectví, egosimus, prospěch našeho já? Obdobně jako se v dnešním textu ptá matka svého syna. Protože když se podíváme na dnešní text dále, uvidíme, že králova matka Lémuéla vyzívá, aby i on již nezosobňoval svým životem jména jako "opilec, smilník, potentát, zaslepený vládce," ale aby svými činy nosil jméno, které mu ona dala při narození, jména, vyznávající Hospodina za svého Boha.

A druhá dnešní otázka: Jaký pokrm předáváme našim dětem? Čím je kojíme?  Čím plníme žaludek jejich duše a ducha?

Tolik pro dnešní den, budeme, bude-li to vůle Nejvyššího, pokračovat zase příštím článkem. Mějte požehnaný večer!

Doplnění (22:01): Napadá mne, že podobnou myšlenku popsal Paulo Coelho v knize Pátá hora. Kniha vypráví příběh proroka Elijáše, který se však bible drží jen částečně. Po zničení a vyrabování jednoho fénického města asyrskými vojsky se v této knize prorok Elijáš postaví do čela zbytku lidu, se kterými začne toto město obnovovat. První den Elijáš vyzve ostatní přeživší, aby si dali nová jména. Někdo se tedy například pojmenoval  jménem "Naděje," jiný zase "Zkušenost".

I my přijměme každodenně Nová Jména z Božích Rukou svou vírou odrážející se do našich každodenních životů!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře