Příběh lidské duše: O vnějším životě

25. červenec 2010 | 05.00 |

Počátek knihy Genesis zaznamenává výpověď o stvořerní nebe, země, rostlin, člověka i zvířat. Tento příběh známe - pokud se nemýlím - více méně všichni. Třeba i díky jednomu kouzelnému animovanému filmu, jenž nádherně namluvil Jan Werich. Nedávno (no nedávno, pěkných pár měsíců už to bude) jsem si tyto řádky přečetl opět a promluvily ke mně úplně jiným způsobem. Já poznal sám sebe, svůj příběh, příběh mé duše. Rád bych se s Vámi, vážený čtenáři, o tento příběh lidské duše podělil. Není to událost, která by se odehrála někdy v minulosti a pak sbohem. Ne. Jsou to skutečnosti denodenního života. Života mého, ale i života Vašeho, milý čtenáři. Již počtvrté Vás tedy zvu, abyste toto dobrodružství prožívali spolu se mnou... 

...I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré...

V minulém článku jsme si ukazovali, že existují "vody" (t.j. učení, názory, filozofie, představy, myšlenky, pocity...), které do "nebe" (t.j. do lidské duše, do našeho vnitřního světa) nepatří. Protože jsou otrávené jedem. Jedem vedoucí do smrti.  Světu tento jed chutná, používá jej jako "sladidlo" své "vody." Nevidí totiž příznaky otravy. Tyto příznaky považuje za zcela přirozený jev a stav. Protože nezná ani nevěří, že může existovat svět, který tyto příznaky nemá (smrt, stárnutí, přežívání silnějších na úkor slabších, smilstva, nečitoty, atd...)

Dnes nás biblický příběh, který používáme jako osnovu, vyzívá, abychom se podívali na "zemi." Do našeho každodenního vnějšího života. Protože i zde existují hranice stanovené Bohem. Hranice mezi "souší" a mořem. Pro starověkého žida bylo moře sídlem protiBožských chaotických sil. Které se vzbouřili a bojují proti Nejvyššímu. Jedná se o svět nepřátelský Bohu. A Bůh zde vytyčuje hranice. Svazuje moře a určuje mu pevné místo, kde má přebývat. Odděluje souš od moře.

Taktéž v našem každodenním vnějším životě jsou určené tyto hranice. Zde jsou nashromážděmé vody v moře a zde je souš. Zde se pohybujeme na místě nepřátelské Bohu a zde na místě, které nám Bůh vytyčil, abychom zde žili. Nás dnešní text vyzívá, abychom žili, chodili, pohybovali se po místech, které pro Nás připravil Bůh.

 Je málo očistit svůj vnitřní svět, svou duši, své srdce, od vod, které tam nepatří. Totéž musíme učinit i s naším vnějším, tělesným, fyzickým životem. Pravda je, že obě je spolu svázané, závislé jeden od druhého. Všimněme si, že tento náš "dnešní" den, den očisty vnějšího života, následuje po dnu "včerejším," t.j. po očistě člověka vnitřního.

To není nějaké dny, nějaké týdny, který probehly kdesi v minulosti. Ne, to jsou děje, které by měli probíhat nyní.

Bůh v Bibli jasně zjevuje, kde je "souš" našeho každodenního vnějšího života a kde leží naše moře. Proto musíme upřímně Bibli studovat. Prosit Boha, aby nám posílal moudrost a porozumění biblickému textu. Přijmout je do sebe. 

Tato očista je, řekl bych, dvojího druhu: Před-činná a Po-činná.

Před-činná znamená očista před tím, než učiníme "čin." Zastavení se na křižovatce, zastavení se před každým krokem našeho života a zeptání se: Chce Bůh po mne, abych udělal to či ono? Udělal by to na mém místě Ježíš? Směřuje Ježíš ke stejnému cíli jako tento můj krok? A nejenom ke stejnému cíli, ale použil by i stejný prostředek k tomu cíli?

 Avšak když se takto zastavíme již úřed samotným činem, často bývá pozdě. My se musíme dopředu rozhodnout, jak se zachováme za těch či oněch okolností. A musíme prosit Boha jednak za moudrost v každodenních situacích, tak i za sílu, abychom měli moc, trpělivost a chuť držet se našich předsevzetích. Držet se toho, co nám Bůh skrze Bibli, nebo skrze jiné, starší (ale mnohdy i mladší) křesťany ve víře sděluje a ukazuje. Síla je stejně důležitá jako moudrost, neboť k čemu by nám bylo poznání, kdybychom jej v praxi neuměli uplatnit?

Proto apoštol Pavel píše ve svém listě Timoteovi, svému synu ve víře: ...Cvič se ve zbožnosti. Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí... (1. Tim 4,8 p.)..

 Kdo necvičí tělo, toho tělo nemá žádnou sílu. O naší duší a duchu platí to samé. Na co je mít silné tělo, když naše duše je slabá? Když naše zbožnost je selhávající? Je třeba cvičit se ve zbožnosti. Určité terapeutické metody spočívají v tom, přivést pacienta do situací, kde selhává a tam ho "opakováním" naučit správným vzorcům jednání. Neboť naše jednání pramení z našich zvyků. A my musíme proměnit naše zvyky, abychom proměnili naše chování. A naše zvyky změníme tak, když si budeme zvykat v určitých situacích se zachovávat jinak, než jsme zvyklý dosud.

My všichni dobře známe, nebo bychom měli znát, v jakých situacích stále selháváme.  A právě v těchto situacích bychom se měli "cvičit ve zbožnosti." Rozhodnout se dopředu, jak se zachováme. Prosit Boha o moudrost a o sílu v těchto situacích jednat podle jeho vůle. A procvičovat si to. V duchu, před spaním, si přehrávat situace, ve kterých padáme, s koncem, jaký si přeje Bůh. A cítit tu Boží i naší radost, že jsem se tentokrát, byť pouze v duchu, zachovali správně. Pěstovat si správné návyky a zvyky. I to je modlitba k Bohu. Bože, příště bych se chtěl zachovat tak a tak, ve shodě se tvou zjevenou vůli, dávej mi k tomu moudrost a posilu. 

To nebývá snadné. To nebývá otázkou krátkédoby. To bývá otázkou dlouhodobých duchovních bojů. Náměty dlouhodobých bolestných modliteb k Bohu.Ve kterých si uvědomujeme, jak moc nám na tom či onom záleží. Pokud se vzdáme po prvních neúspěších, dáváme tím zřetelně najevo, že nám na naši očistě moc nezáleží. Čím je pro nás to či ono důležitější, tím větší vytrvalost nám tento pocit důležitosti dává.

Proto Petr píše: A právě proto vynaložte všechno úsilí a doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním, 6poznání sebeovládáním, sebeovládání vytrvalostí (trpělivostí), vytrvalost (trpělivost) zbožností, zbožnost bratrskou náklonností, bratrskou náklonnost láskou. Máte–li totiž tyto vlastnosti  a rozhojňují–li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. (2. Petr 1,5, KMS)

A apoštol Jakub zase: Pokládejte za velikou, veškerou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných zkoušek. Víte, že přezkoušení vaší víry přináší vytrvalost. A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, své dílo v tom, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo. (Jakub 1,2, KMS)

A po-činná očista? To jsou otevřené dveře, pozvání, k návratu, když opustíme Bohem určenou cestu. Když si "zaplaveme" v "moři." Když opět selžeme a upadneme do bahna hříchu. Bůh nechce, abychom si mysleli, že nad námi zlomil hůl pro další náš pád. Vždyť proto zemřel pán Ježíš, abychom my, já a Vy, měli otevřené dveře k návratu. Tyto dveře, tuto cestu zpět k Bohu, nazýváme pokáním.

Pokání je životně důležité, neboť v nevyznaný hřích nás stahuje do smrti. Jako lano, které (jsa nahnilé) neudrží horolezce v pádu do propasti. Do pekle. Hřích "nahnívá" naší víru, náš propast, která nás drží nad peklem. Proto je životně důležité pokání: Upřímná lítost nad hříchem, vyznání hříšnosti Bohu, změnění náhledu, názoru na hřích. Ze sladké a přitažlivé vody nechť se pro nás hřích stává vodou otrávenou našimi vlastními výkaly, ze které se zvedá žaludek. Dejte obsah (svého nebo ještě lépe cizího) záchodu (po dnech nespláchnutí) do sklenice: Budete mít chuť obsah sklenice vypít? 

Nevěřím tomu. Spíše se Vám zvedne žaludek. Pokání znamená zvracení. Zvracení nad vlastní zkažeností a hříšností.Je to "postojcelníka.."

A všimněme si, co v našem příběhu následuje: ...Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré...

Až teď, po prvním, druhém, na sklonku třetího dne může Bůh použít zemi, t.j. náš život, k tomu, aby vydala plody Bohu milé a Bohem žádané. Až teď. Až se rozsvitne světlo touhy po Bohu v našich duších, až se rozhodneme jít po "té cestě", cestě Světla, Dne, Ježíše Krista, až očistíme naši duši od vod, co tam nepatří a až i v našem vnějším životě spatříme hranici, oddělení, moře od souše, až teď si nís Bůh může začít používat. Ažzde se stáváme Božím nástrojem v Jeho Ruce.

Tyto dny, to nejsou historické události, které se jednou staly kdesi v minulosti. Tyto dny se musí stát dny dnešního dne naší duše.

...byl večer a bylo jitro...

Poznámka: V této sérii článku jsem využíval český ekumenický překlad s přihlédnutím ke světskému překladu pořízeném p. Vladimírem Šrámkem, není-li to uvedeno jinak.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře