VBBII: Na zemi leží mrtví...

14. listopad 2010 | 14.44 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

"Hle, váš kníže!"

Spíše než výkřik vojevůdce jakoby zakrákorála vrána. Staršina doudlebanů, povídá se o něm, že žije sto let. Za svou pravici drží Vodana, syna Chřastavova, pětadvacetiletého muže v plné síle, mohutného jako býk a krutého jak chladná zima. Podle pradávného zvyku jej představuje svým soukmenovcům, předákům, staršinům, družiníkům.

Na tato starcem zachraptěná slova se ozvalo ticho. Stařec se tedy nadechuje a zopakuje svůj pokus o zvolání:

"Hle, váš kníže!"

Opět ticho. Teď se Vodan necitelně vysmekne starci, popojde o pár kroků dobředu a sám mocně vykřikne:

"Hle váš kníže!"

Na to mu odpoví hlas vladyky Těcha:

"Ale my tě za knížete nechceme!"

A celé shromáždění potvrdí vladykova slova hlasitým řevem, nadávkami, proklínáním.

"Zrada! Stráže, zrada!"

Asi deset družiníků nastaví svá kopí davu a začne jej pomalu vytlačovat. Avšak nyní se ozve zvolání nové, velitelské:

"Dost!"

Vše se zarazí. Na konci davu, žebrák, který pozoroval scénu, shodí svůj vnější hábit. Pod ním se objevují bohaté knížecí šaty. Dav mu vytvoří uličku, na kterou on pomalu vykročí.

"Tento lid, tě, Vodane, za svého knížete nechce. Odmítá tě. Neboť místo, aby ses o něj s láskou staral jako pastýř o svěření stádce, byl jsi mu vlkem, který přichází, jenom aby loupil, zabíjel a kradl. Ujímám se pře tohoto lidu a vyzívám tě, Vodane, synu Chřastavův. Nechť Bůh rozhodne tento spor!"

"Kdo jsi, přivandrovalče, že se mne opovožuješ takto oslovovat? Přijímám výzvy jenom od sobě rovných!"

"Jsem kníže Václav, vojvoda čechů!"

Jakmile Vodan uslyší jeho jméno, vytasí meč a rozběhne se mu vstříc. K souboji však nedojde. V běhu si Vodan nevšimne chybějícího kamene v dlažbě, noha se mu zasekne do díry a on padá přímo před Václava. Jeho meč při dopadu kovově cinkne a tento zvuk jakoby se Vodanovi vysmíval. Syn Chřastavův se ještě pokusí vstát, avšak nejde to. Pravděpodobně si vymknul kotník, anebo zlomil kost. Bolestí a vztek si vynutí slzu na jeho tváři, slzu a z jeho úst se vydere neartikulovaný, zlostný výkřik.

"Odveďte ho!"

Ruce Vodanových družiníků se na rozkaz knížete Václava chápou svého bývalého velitele. Chápou se nadmíru snaživě, ale Václav si už toho nevšímá. Začíná si vychutnávat tuto chvíli. Přistoupí k němu Těch, vezme jej za pravici a zvolá:

"Hle, váš kníže!"

Radostné zaburácení mu vychází vstříc. Pak Václava bojovníci vezmou a štít a při spěvu nějaké písně jej třikrát nesou kolem nějakého prastarého vztyčeného kamene. Každý se chce Václava dotknout, každý mu chce vyjádřit svou vděčnost, že tento lid osvobodil od tyrana. Pak jej pokládají na zem. A Václav vyjde, vyjde v čele davu, směrem ke knížecímu paláci. Po několika stovkách metrů se však zastaví a na pohled, který se mu naskytne, do smrti nezapomene.

Na zemi leží mrtví. Vodan, jeho žena, jeho děti, všichni jeho bratři. Dokonce i několik předáků s celými rodinami. Václav zbledne, žaludek se mu ozve a krk se natáhne. Avšak přemůže se a zvolá:

"Čí je to práce?"

Ticho. Zaražené ticho.

"Čí je to práce?"

"Pane," ozve se Těch, "pane, vždyť jste nám říkal, že máme zabránit násilí. Hle, jsou mrtví a už nikomu neublíží..."

Václav zesiná. Rozkáže.

"Pohřběte je..."

Pak se obrátí na Buděje a Jaroslava, kteří jej doprovází. A jde dále...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře