Hřivny a talenty...

9. říjen 2010 | 10.57 |

V minulém článku jsme se podívali na "matoušovskou" verzi podobenství o talentech, dnes bych Vás rád pozval k evangelistovi Lukášovi. Přečteme si, jak tento příběh vypráví on:

Řekl další podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si mysleli, že Boží království se má objevit ihned. Proto řekl: "Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby se ujal kralování a pak se vrátil. Zavolal deset svých otroků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Avšak jeho spoluobčané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se slovy: ‚Nechceme, aby nad námi tento člověk kraloval.‘ A stalo se, když se jako král vrátil, že si dal zavolat ty otroky, kterým svěřil peníze, aby se dověděl, kolik vydělali. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Výborně, dobrý otroku, protože jsi v nejmenší věci byl věrný, měj pravomoc nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Tvá hřivna, Pane, získala pět hřiven.‘ Také tomuto řekl: ‚I ty buď vládcem nad pěti městy.‘ A přišel jiný a řekl: ‚Pane, hle, tvá hřivna, kterou jsem měl uloženou v šátku, neboť jsem se tě bál, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekl mu: Podle tvých slov tě budu soudit, špatný otroku. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi nedal mé peníze na stůl směnárníkovi? A já bych si je po příchodu vybral s úrokem!‘ A těm, kteří tam stáli, řekl: ‚Vezměte od něho tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset hřiven.‘ Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. ‚Avšak ty mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘" Když to pověděl, kráčel napřed a vystupoval do Jeruzaléma.

První dva hlavní rozdíli osobně spatřuji v následujících skutečenostech: V Matoušovi služebníci dostali rozličný počet talentů a stejnou odměnu, zde zase stejný počet hřiven, ale rozdílnou odměnu. Není zde tedy tzv. Biblický rozpor? Který příběh je pravidivý?

Biblické rozpory. Někteří lidé se přímo předhánějí v tom, kdo jich najde více. A každý tzv. biblický rozpor jim slouží jako výmluva, proč se Biblí nezabývat. Proč ji odložit někam na poličku, nebo ještě lépe do antikvariátu k zastaralým věcem a žít si podle svého. Ale co když, co když k nám Bůh promlouvá právě i přes tyto tzv. rozpory? Co když tyto rozpory jsou v textu úmyslně, aby nám předali Boží poselství? Abychom se nad nimi zamysleli a ptali se: Pane, co nám tím chceš říci? Kdosi řekl, že když vnímáme dva biblické texty, že jsou v rozporu, pak správně nechápeme ani jeden z těch dvou.

Které teda z těchto dvou podání je správné a přesné? A proč by pravdivé z Boží inspirace nemohli být oba dva?

Matouš nám ukazuje, že pro každého má Bůh svůj plně individuální plán. Že není pravda, že Bůh dává všem všechno, bohatství, zdraví, zázračné dary uzdravování, proroctví či mluvení jazyky a že záleží jen na víře každého z nás, které dary přijme a které ne. Nikoliv. Bůh staví každého do individuální situace s individuálními talenty, schopnostmi a obdarování a touží po svém zisku, chutném ovoci,  po naší věrnosti Jemu, odevzdání se mu a plné důvěře Jeho Úsudku.

Zárovň Lukáš nám zde říká, že existuje něco, co dává nám všem.  Něco, co u některého vynese desetinásobný užitek, u někoho jiného užitek pětinásobný. Nepřipomíná nám to ještě nějaké podobenství? Ano, podobenství o rozsévači. Pojďme si jej připomenout.

Ve svém vyučování jim (Ježíš) říkal: "Poslouchejte! Hle, rozsévač vyšel zasít. A když rozséval, stalo se, že některé zrno padlo podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je. A jiné padlo na skalnaté místo, kde nemělo mnoho země, a hned vzešlo, protože nemělo hlubokou zem. Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné padlo do trní; trní vzešlo a udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná padla do dobré země, vzcházela, rostla a vydávala úrodu; a neslo jedno úrodu třicetinásobnou, jedno šedesátinásobnou a jedno stonásobnou." A říkal: "Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!" ... Rozsévač rozsévá Slovo. Tito pak jsou ‚podél cesty‘, kde se rozsévá Slovo: Když je uslyší, hned přichází Satan a bere Slovo do nich v jejich srdcích zaseté. A podobně tito jsou ‚na skalnatá místa‘ zaséváni: Ti, když uslyší Slovo, hned je s radostí přijímají. A nemají v sobě kořen, ale jsou nestálí. Když nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadají, se pohoršují a odpadají. A další jsou ti, kteří jsou rozséváni ‚do trní‘: To jsou ti, kteří uslyšeli Slovo, ale potom přicházejí starosti, zájmy tohoto věku, svod bohatství a žádosti po ostatních věcech a dusí Slovo, takže se stává neplodným. Ale tito jsou ‚na dobrou zem‘ zaseti: Slyší Slovo, přijímají je a nesou úrodu, jedni třicetinásobnou, jedni šedesátinásobnou a jedni stonásobnou."  Z Markova Evangelia, 4. kapitola.

Rozsévač rozsévá Slovo. I zde, v našem pdoobenství, jde o hřivny Božího Slova. Slova, která jsem vám ppověděl já, jsou Duch a jsou Život.(Jan 6, 63b), říká Pán Ježíš. Slovo, které nám Bůh svěřuje, jsou tedy Duch a Život. Duch Svatý a Věčný Život. To jsou hřivny, které se mají zakořenit v naší duši a nést užitek, úrodu,ovoce. Co to však je, ovoce?

Neboť kdo by vám dal napít číši vody ve jménu toho, že jste Kristovi, amen, pravím vám, že určitě nepřijde o svou odměnu. ... Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích... A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole pro mé jméno, vezme stokrát víc a získá, zdědí věčný život...  Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, víra, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon... Z různých částech Bible.

Ovoce, odměna, tedy je ve všem, co učiníme v Božím Jméně z Boží Vůle. I kdyby to byla sklenice vody podané žíznivému, pětikoruna žebrákovi, vzdání se mimomanželského sexuálního vztahu, všeho, co Bůh odmítá, poslušnosti, obětování. Nic, co darujeme Bohu, se neztratí. Avšak naopak: Za všechny přiznané hříchy, vyznanou hříšnost, zaplatil Kristus svou Smrtí na Golgotě. Tato oběť, praví Písmo, je dokonalá, dostatečná. Není již zapotřebí žádná další oběť, potrestání, očistec. Vše dobré se zapisuje v nebi a za to zlé zaplatil Kristus těm, kteří jsou Jeho.

Vždyť i apoštol Pavel píše: Co tedy k tomu řekneme? Je–li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!

Není nic, z čeho bychom mohli být před Bohem obviněni, když jsme to v pokánívyznali jako svůj hřích a svoji hříšnost. Když nám to smrdí jako lejno, které vyšlo  z našich útrob, když nám to chutná jako zvratek, který vyšel z našeho žaludku. Když toho upřímně litujeme, zvracíme, je nám z toho špatně a hnusně. Kdo nás z toho obviní? Vždyť sám Bůh to je, co nás, pro oběť Svého Syna, nazývá spravedlivými! Pro oběť Ježíše Krista můžeme přijímat odměnu za skutky Boží Vůle v Božím Jméně a nebýt trestáni za hřích, který v pokání  předáváme Kristu.

Proto je zde odměna různá, byť každý služebník přijímá to samé Slovo, toho samého Ducha, ten samý Věčný Život.

Když už si vyprávíme tento příběh v Lukášově podání, nemůžeme si nevšimnout zcela konkrétního kontextu, do kterého to Lukáš zasazuje. Ježíš právě přichází k Jeruzalému a mnozí se domnívají, že proto, aby obnovil Židovské království, vzbouřil se Římu a zjevil se jako pravý mesiáš tak, že to každý žid přijme. Avšak kdepak, říká Ježíš zde, čeká mne ještě daleká cesta, obtížná cesta. Přes Jeruzalém, Golgotský Kříž, vzkříšení a na nebevstoupení. A bude mnoho lidí, kteří si Jej nebudou přát za Svého Krále. A uprostřed těchto lidí nechává své učedníky, jimž svěřuje Hřivnu Svého Slova, Ducha, Života, aby v Jeho Jméně ji nesli a přinášeli zisk, užitek.  S věomím, že přijde den, kdy se vrátí  a začne účtovat. A to jak se svými otroky, služebníky, tak i s těmi, kdo Jej za krále nechtějí.

Za hřích je smrt. Kdo zemře za tvůj hřích, když si jej necháš, vážený čtenáři, u sebe? Když jej nesvěříš Kristu, aby jej odnesl na Golgotu? Aby Golgotská smrt, která již proběhla a probíhá, aby zaplatila i tvůj dluh? Kdo zaplatí Tvůj dluh, když né Ježíš, když né ten, kdo má svou nevinnost a čistotu na to, aby zaplatil Tvou Vinu a Tvou špínu? Když né Ježíš, pak každý z nás sám.

Kdo je naším králem? Naším Pánem? Naše Ego, Tělesnost, Pýcha? Pak jdeme tam, kam nás náš král vede: Do hrobu, do prachu, který se v prach obrátí. Je-li však naším králem Kristus, jestli je Kristus tím králem, kterému se poddáváme v denodenním životě a kterého následujeme, pak jdeme tam, kam kráčí Ježíš Kristus: Skrze Golgotu, vzkříšení k Otci.

Bůh Vám požehnej čtení tohot článku! Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře