Nevydávej nás v pokušení...

31. červenec 2010 | 16.09 |

...A nevydej nás do zkoušek a pokušení, ale vysvoboď nás od zlého... Mt 6, 13.

Touto prosbou končí Ježíš Kristus svou modlitbu, pro kterou se vžil název "Otčenáš." Tvoří ji vlastně seznam základních potřeb člověka. Potřeby, za které má prosit, které má žádat, volat k nebi. Toužit po nich.

Když srovnáme Ježíšovu modlitbu s jinými liturgickými judaistickými té doby, upozorní nás toto srovnání na dvě zvláštnosti. Za prvé bychom si všimli, jak je Otčenáš stručný. Žádné květnaté obraty. Prostota, jasná slova, stručnost. Tím Ježíš prakticky dokládá, na co své učedníky upozorňoval chvíli před tím. Druhou věcí hodnou povšimnutí můžeme spatřit v tom, že Kristus nezmiňuje Izrael. Žádná prosba o požehnání Izraele, ani také žádná kletba na adresu Izraelových nepřátel. Kristova Slova jsou kosmopolitní. Kristus zde nevystupuje jako příslušník jednoho národa, jedné rasy, ale učí své učedníky jako Spasitel Světa. Modlitba je místem sjednocení, ne rozdělení. Modlitba má sjednocovat národy a kultury v úctě a v bázni před Boží Slávou a ne rozdělovat bratry na přátele a nepřátele. Láska k vlasti lidstvo rozděluje a drolí je do stále menších a menších jednotek: Národů, státečků, vlastenců. Láska k Bohu a k bližnímu naopak má vést učedníky Kristovi k jednotě.

V ostatních modlitbách té doby se židé povyšují nad ostatní národy. A nejenom nad ně. Ale i jeden nad druhým. Muži se například povyšují nad ženami. V Otčenáši však není ani ten nejmenší prostor pro pýchu. Člověk je veden k uvědomnění si na jedné straně Boží Slávy a velikosti, na straně druhé vlastní hříšnosti, slabosti a bezbrannosti. Připomíná se nám zde, že potřebujeme Boží odpuštění. Modlitebník zde nestojí jako ten, kdo Bohu něco nařizuje nebo rozkazuje, ale jako ten, kdo se pokořuje. Podřizuje, odevzdává se do Boží Vůle.

Připomínkou Boží Svrchovanosti a Lidské slabosti. České pojmy "pokušení" a "zkouška" sdílí v řečtině jedno společné slovo. A to není náhodou. Pisatel textu tedy ve své řeči nerozděloval pokušení a zkoušku. Ale protože má Písmo k pokušení / zkoušce trošku dvojaký postoj, odrazila se tato dvojakost (nejneom) do naší češtiny. A dnešní čtenář stojí před pojmy dva. 

Ale zde se však píše o pojmu jednom: Pokušení / zkouška.  Na jedné straně píše Jakub o radosti ze zkoušek (Jk 1,2), o pár veršů dál říká, že to není Bůh, kdo pokouší.  Vysvětlení nám může pokytnout příběh o Jobovi, kdy Bůh vydává tohoto muže satanu, aby vyzkoušel jeho víru. Obdobně i Ježíše Krista, po křtu, to byl právě Duch Svatý, který Pána vyvedl na poušt, aby ho Satan mohl pokoušet.

Dnes nás Ježíš učí k pokoře před zkouškama a pokušením, uvědomění si vlastní slabosti a nemohoucnosti.

Máme volet k Bohu, aby nás do nich nevydával.Nemáme jej tedy ani sami vyhledávat, abychom si dokázali, jací jsme machři. Máme - li slabost pro alkohol, tak nechoďme s kamarády z "mokré čtvrti"  do hospody. Máme - li slabost pro opačné pohlaví, tak nechoďme například na přehrady, pláže, koupaliště, kde chodí lidé oblékani méně, než třeba bývá nuné na ulici. Pavel nám sice zaslibuje v . listu do Korintu, 10. katpiole, že Bůh nedopustí, abychom byli vystaveni zkoušce nad naše síly. Což však neznamená, že takovýmto zkouškám se často sami a dobrovolně vystavujeme.

Zkoušky a pokušení, to není nic,co bychom měli sami vyhledávat. Naopak. Hlavní postava filmu "Muž do každého počasí, (Man for all Seasons)", sir Thomas More, říká, že přirozeným lidským úkolem je útěk, únik. Útěk před zkouškami, ůtěk před pokušením. Jenom ve zkouškách, z nichž není uniku, kterých se nelze vyhnout, jenom v takových máme stát jako hrdinové. Protože takové zkoušky jsou právě ty, do kterých nás staví Pán, ve kterých chce, abychom obstáli a ukázali svou víru a důvěru. Našim přiřozeným úkolem však zůstává a musí být: Únik. Škoda, na youtube jsem tu scénu nenašel.

Bůh nedopustí zkoušku nad naše síly. Jaké jsou však naše síly? Slabé. Já věřím, že když Bůh na nás dopustí zkoušku, pak nám dá i sílu v té zkoušce obstát. Jestliže však jdeme do zkoušek a pokušení sami, sami v ní i zůstaneme. Dále Pavel píše, že s každou zkouškou nám Bůh připravuje i východisko z ní. Avšak to východisko, to může být i smrt. I opuštění tohoto světa, lehnutí si na máry a do stříbrné rakve. I toto může oslavit Boha.

Neboť oslava, chvála Bohu, to není otázkou pouze slov či písní. Při shromáždění si zaspíváme pár písní a pak si řekneme, jak jsme to pěkně Boha pochválili. Ty naše hlasy skoro andělské a ta hudební choreografie, eňo ňuňo, Bůh si musel pochutnat že. Avšak chvála Bohu, to je celistvý život. Člověk nechválí Boha ústy, ale svým životem. Chvála písněmi, za kterými nestojí život a srdce, je lež. Jak říká apoštol Jan ve své první epištole. Lež.

A tak, bratři a sestry, nelžeme. Ježíš Kristus nás učí, po čem máme toužit, oč máme v modlitbách Pána Boha prosit a zač usilovat v duchovním boji. Mějte požehnaný čas!

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře