Věřit v Boha "svým způsobem" neobstojí...

14. červen 2010 | 05.00 |

Zdravím Vás, vážený čtenáři těchto řádků. V jednom z minulých článků jsme si již povídali o králi jménem Jarobeám. Tento muž se vzepřel králi Šalamounovi, když nucenými pracemi příliš zatěžoval lid severních Izraelských kmenů. Při útěku do Egypta se mu dostalo zaslíbení, že Bůh odtrhne onu severní část Izraele od králů z davidovské judské dynastie a věnuje ji jemu. Po smrti krále Šalamouna se postavil do čela vzpoury proti Šalamounovu synu a nástupci, králi Rechabeámovi. Dosud jednotný židovský stát se rozpadl na dvě poloviny a Jarobeám se stal králem té větší, severní, půlky.

Potom si však Jarobeám vymyslel své vlastní náboženství. Ano, věřil stále v toho samého Jednoho Boha, ale tak nějak svým způsobem. Řekli jsme si, že se tak stalo proto, že vyměnil zdravou bázen před Bohem za strach před lidmi. Za svým postavením přestal vidět Boží prozřetelnost, přestal vděčit za svůj titul Bohu. Naopak, patrně si myslel, že se této cti zmocnil sám svou odvahou, rozhodností, umem, svými schopnosmi. Že za své kralování nevděčí ani tak vyvolení Božímu, ale volbě lidu. A kdyby  vedl lid tak, jak si přeje Bůh, podle pravého náboženství, musel by jej třikrát ročně zvát slavit svátky do Jeruzaléma. Pak by se jeho lid mohl dostat zpět pod vliv davodosvkého krále Rechabeáma a on by se dostal do nebezpečí života. Místo, aby se obával, co si o něm pomyslí Bůh, začal se strachovat o to, co si o něm myslí lidé. 

 A to ho přivedlo na myšlenku založit si náboženství své vlastní. Zabil by dvě mouchy jednou ranou: Stále by uctíval a chválil Boha, ale zároveň by se odstřihnul do nebezpečného vlivu jeruzalemského chrámu. Postavil si tedy svatyně vlastní a řekl svému lidu: Už jste si dost nachodili do Jeruzaléma. Vymyslel si svátky vlastní, sám určil, kdy a kde se bude Bůh uctívat. Nechal zhotovit obrovské modli ve tvaru býka, sám si tedy rozhodl o tom, jak Boha bude představovat druhým. Boha se vůbec neptal na Jeho Názor. Nezáleželo mu na Božím názoru. Bůh přece musí být rád, říkal si, že jej stále uctívám, stále jej ctím, chci mu obětovat své oběti. Ale k obětem, svatyním, modlám, potřeboval vlastní kněze. A tak vysvětil každého, koho si sám vyvolil. Že Bůh v Zákoně přikazuj, aby kněžskou službu vykonávali levité, jej nezajímalo. Již jej vlastně vůbec nezajímal názor Boží, ale jen a pouze názory jeho lidu.

Když Jarobeám stanul u oltáře, aby pálil kadidlo, přišel do Bét-elu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn: "Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: ‚Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.

‘" Téhož dne dal i věštecké znamení: "Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin: Hle, oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype." 1. královská 13, 1nn

Dnes nacházíme Jarobeáma uprostřed náboženských svátků, které si sám vymyslel, při obětování zvířat podle řádu, který si sám určil. Při tom, jak Boha uctívá věří v něho tak nějak "svým způsobem." Podle svého rozumu. Podle svého citu. Podle toho, jak ho ovlivnili ten či onen cizokrajný kult. Snad prozkoumal pohanské kulty a chtěl to nejlepší z nich implementovat do svého vlastního světového názoru, přesvědčení. Ale přichází k němu muž Boží s jasnou zprávou od Hospodina: "Tvé svévolné náboženství neobstojí..."

Neobstojí. Bůh nechce chválu a uctívání podle svévolného rozmaru člověka. Představme si například, že si u karikaturisty necháme udělat karikaturu svého partnera. Karikaturu, která je mému partnerovi nepříjemná. Ale měn se třeba líbí. A tak tento obrázek, proti názoru svého partnera, necháme připevnit nad futra venkovních dvěří. My si myslíme, že tím oslavujeme lásku ke svému partnerovi. Ale co on? Přijme to? Anebo se bude cítit ponížený, nevyslyšený a jeho vztah ke mně se touto mou neochotou naslouchat mu nenávratně poškodí?

Ježíš Kristus - při jedné příležitosti - vyslovil toto podobenství:

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký." (Mt 7, 24nn)

V období povodní je nám toto přirovnání ještě bližší. Jeho porozumění se nám vtiskuje pod kůži. Dům postavený na písku neobstojí. Při bouřce bývá smeten i s tím pískem do jezera. Zato dům na skále mívá bezpečné základy. Nic s ním nemůže hnout. Stojí pevně a neochvějně. A stavět duchovní dům na skále znamená stavět na Slovech Ježíše Krista. Mít je v uších, mít je v srdci, mít je však také ve svých nohou, ve svých rukou, ve svém denodenním životě. Pouze jedinná cesta vede k Bohu, a tou cestou je Ježíš Kristus. Jiná cesta neobstojí. Nejbližší bouřka jej zničí. Ano, bouřka seslaná Bohem, aby ověřila budovu našeho života. Stali je postavena na bezpečném a pevném základě, anebo na tekutých píscích.

Jarobeám nestavěl na Božím Slově, na Boží Vůli, na Božím přání. Stavěl svůj dům sám. Svévolně. Neptal se Boha ne Jeho Názor. A jeho dům před Bohem neobstál...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře