Džejkoviny I: Křesťané stále obětují...

21. červen 2009 | 17.45 |

Za prvé: Když u oltáře obětují býka jako zápalnou oběť, vím, že je to libá vůně pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problémem jsou moji sousedé. Tvrdí, že je to nelibá vůně pro ně. Mám je odrovnat?

Takto zní první Jakeova (čti Džejkova) otázka. Na počátku odpovědi tedy zacitujme místo, na které Džejk naráží:

Vnitřnosti však a hnáty omyje kněz vodou a všechno obrátí na oltáři v obětní dým. To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina. (Lv 1, 9)

Hlavní premisa, kterou v otázce cítím, spočívá v předpokladu, že dnes už křesťané neobětují zvířata na oltáři tak, jak to žádá Starý zákon. Že se už vnitřnosti a hnáty neomývají vodou a neobrací se na oltáři v obětní dým. Ale to je velký omyl. Křesťané i dnes obětují a obětují oběť velmi krvavou. Podívejme se na následující citát z Písma, který v Džejkovinách budu citovat velmi často:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Mt 5, 17. 

Tento citát hlouběji rozebírám v následujících článcích: 
http://bohu-a.svetu.cz/17917-naplneni-zakona.html
http://bohu-a.svetu.cz/17987-prikazani-stare-smlouvy-stale-plati.html
http://bohu-a.svetu.cz/18293-buh-prestal-mhourit-oci.html
http://bohu-a.svetu.cz/18374-vchazeni-do-kralostvi-nebeskeho.html
http://bohu-a.svetu.cz/18648-komu-je-adresovano-uceni-na-hore.html

O tyto úvahy se budu v Džejkovinách hodně opírat. Čtenáři, který má opravdový zájem tuto problematiku prozkoumat, doporučuji, aby si tyto články v klidu prošel.

Podívejme se tedy na citát z Matouše. Kristus nepřišel zákon Zrušit, ale naplnit. Toto Kristus řekl o Starém Zákonu a platí to tedy i o Starozákonních obětech, neboť i tito oběti jsou součástí Starého zákona. Kristus naplnil Starozákonní oběti, tyto oběti jsou v Něm obsaženy. Jak to? Neboť Kristus, sám Boží Syn, Bůh v osobě Ježíše Krista, se plně obětoval za člověka. Za každý Jeho hřích. Bůh nám dal to nejdražší, co má, život toho nejlepšího. Životem toho nejlepšího splatil i naše viny, dluhy, hříchy, pohledávky, které má vůči nám.

Starozákonní oběť je obsažena v oběti Ježíše Krista na Golgotě. Odbobně, jako je pětikoruna obsažena v šeku na milion dolarů. Za rohlík lze zaplatit pětikorunou, ale i šekem na milion dolarů s tím, že zbytek je dýžko. Tím, že za rohlík zaplatím šekem na milión dolarů, poznámka - krytým šekem - neprotiřečím staršímu požadavku, který za ten samý rohlík chtěl pět korun. Naopak, naplním tento požadavek, neboť je obsažen v onom šeku.

Ke Golgotské oběti přistupujeme při slavení Večeře Páně. Tehdy se Tělo Páně, které se za nás láme, zpřítomňuje do podoby přijímaného chleba a Krev Páně, která se za nás prolévá, se zpřítomňuje do podoby přijímaného vína. Při přijímání Těla a Krve se stáváme účastni Kristovi oběti.  Při slavení Večeře Páně se stáváme účastni Golgotské oběti a v Kristu  přinášíme tuto oběť Bohu jako oběť Jemu milou. Duchovně jsme součástí tohoto děje, byť fyzicky jsme tam či onde vzdáleni x stovek a tisíců let. Dejme slovo Písmu:

Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy.  Kristus však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží a nadále jen čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou. Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. Židům 10, 11.

 Kristus tuto oběť přinesl na Golgotě a pak po vzříšení a Nanebevstoupení usedl po Pravici Boží. Při Večeři Páně se jakoby přenášíme právě do chvíle Golgoty. Tělo, které přijímáme, je právě to tělo, co v této chvíli, ve chvíli přijímání, se láme na Golgotě a krev, kterou přijímáme, je právě ta Kristova Krev, která se za nás prolévá z kříže. Bible je velmi konkrétní. Konkrétně popisuje tělo i krev, kterou přijímáme. Není to Tělo Krista jako právě narozeného novorozence, jako mladého jinocha, jako muže, jenž byl v třiceti letech povolán do služby Bohu, ani tělo oslavené, které po vzkříšení procházelo dveřmi, vstoupilo na Nebesa a usedlo po Pravici Boží. Ne. Je to tělo z toho jednoho daného okamžiku Kristova života: Z okamžiku umírání na Golgotském kříži.

Pokaždé, kdy přistupujeme k večeři Páně, přinášíme Hospodinu veškeré oběti předepsané Starým zákone, neboť veškeré tyto oběti jsou obsaženy v Golgotské oběti Ježíše Krista, které se právě stáváme součástí. Které v Kristu právě přinášíme Hospodinu.

Druhá věc, na kterou asi Džejk naráží, vystihla jedna moje kamarádka. On totiž ten dým, ta líbá vůně, to je neuvěřitelný smrad. Ze kterého se zvedá žaludek, ze kterého se dělá blujno. Copak Bůh je takový krvežíznivec, že mu z toho není špatně, že z toho nezvrací? Nebylo by lepší mu přinášet voňavé květinky? Ptala se mne...

Není však hřích také takový? Smradlavý, krvavý, odporný. Lepí se jako zaschlá krev a nejde smít, nejde umýt. Pořád jej máte před očima. Člověku se prostě ten žaludek zvedá, je mu hnusně, odporně... Anebo ne? Jaktože člověk při tom, jak hledí na hřích, anebo jak jej páchá, necítí pocity zhnusení? Ale často naopak. Jaktože člověk ze svého hříchu neblije hnusem, ale naopak, libuje si v něm?

A jestliže člověk necití smrad toho hříchu, znamená to, že jej necítí i Bůh? Naopak, myslím si, že Bůh jej cítí velmi přesně, velmi jemně. Vezměme si, jaké pocity v nás vzbuzují oběťiny zvířat, copak Bůh to necítí stejně? Nemá Bůh úplně stejný pocit z mého a z Vašeho hříchu? Copak si také neříká: Jaktože oni ten smrad necítí? Copak jsou ti lidé, tedy my, takoví necitliví sadisti?Jaktože z hříchu nejsme zhnuseni?

Hřích není krásná, voňavá květinka. Ale hnusná, smradlavá, lepkavá věc, která nejde smýt. Nejde umýt. Křičí k Bohu a usvědčuje. Hřích je zrada a zrada milované osoby, to bolí. Když Vás zradí přítel, kterého upřímně, z plného srdce milujete, kterému věříte, to bolí. To Vám chce utrhnout srdce. To cítíte strašlivou prázdnotu, právě tam, kde před tím byla láska, byl cit. A oč větší je láska Boží od lásky lidské! Jak mnohem více miluje Bůh než člověk. Čím více milujeme, tím více nás zrada zabolí. A oč více miluje Bůh člověka. A člověk? Ten si Boha zrazuje každý den, každou minutu a kašle na to, je mu to jedno. Jaktože je člověk tak necitlivý? Tak krvežíznivý?

Víte. Účel oběti není potěšit Boha. Není obdarovat Boha, způsobit mu radost. Ale zaplatit za hřích. Smysl oběti není: Tady ti Bože přináším kytičku, kterou jsem z lásky vypěstoval tobě. Smysl oběti je v pokání: Zde jsem Bože, hříšný. Uvědomují si hnus a odpornost své zrady vůči tobě a uvědomuji si, že si zasloužím smrt. Ale Bůh nechce, abyste zemřeli, abych já zemřel. Ale na druhou stranu však hřích není nic, nad čím lze mávnout rukou. Nic se nestalo, smažme to, že, říkáme si. Všimněme si, co Bohu činí u oběti potěšení. Není to krev, ani ten smrad. Bible sama popisuje, jak mnohdy se Bohu obětí zhnusí. Je to právě příjemná vůně postoje kajícího se srdce, v kterém si při oběti Bůh libuje.  Neboť jenom tehdy, když si člověk uvědomuje vážnost svého hříchu, jenom tehdy jej Bůh může povznést. Začít budovat něco jiného, něco nového. Jestliže člověk nevidí, že v tom či onom Bohu ubližuje a stále to činí, tak takový to vztah prostě fungovat nemůže. Jestliže sdílíte manželství s partnerem, který Vás každý den podvádí s jinými lidmi a ještě by na tom neviděl nic špatného a nechtěl by vidět bolest, kterou tím Vám působí, copak by se takovéto manželství mohlo pohnout dále ze stadia "peklo?"

Jestliže budete hlouběji studovat Písmo,  uvidíte důraz, který Bůh klade na to, aby obětované zvíře bylo to nejlepší ze stáda. Žádné chromé či nemocné, ze kterého už žádný užitek stejně není. Proč? Protože chce, aby člověk byl s obětí citově svázaný. To nejlepší ze stáda, to je chlouba hospodáře.Výsledek jeho péče, jeho odbornosti. Hospodář zná rodiče tohoto zvířete a i pra rodiče a s láskou se o něj staral, vložil do něj své prostředky, své city. A teď, musí pozorovat (anebo původně vlastní rukou provést), jak se toto zvíře obětuje. Jak toto zvíře trpí. Proč? Proč Bůh klade takový důraz na lásku k Ježíši Kristu?

Aby se člověk zastavil. A uvědomil si. Co je to hřích. To pachnoucí, smradlavé, lepkavé, odporné, otřesné, nic... Za hříich je smrt. Vidíš člověče, tato nevinná krev musí trpět, tato němá tvář musí prožívat bolest. Proč? Protože Bůh je krvežíznivý? Anebo protože ty, člověče, nevidíš, necítíš, nechceš si připustit hřích? Kdo je tu sadista? Masochista? Tak, jak umírá nevinná krev, si zasloužíty umírat i Vy, Vy, ale i já. Člověče, tato smrt je tvá smrt. Ale já nechci, praví Bůh, abyste Vy zemřeli. To raději ať zemře zvíře. To raději zemřu já sám, v osobě Ježíše Krista, na kříži. Proč?

Protože Bůh Miluje. Protože nechce, abyste Vy trpěli. Raději bude trpět sám. Ale ty, ty se dívej. Dívej se, jakou bolest způsobuješ. Dívej se, vyzívá Bůh, dívej se, jak mne bolí Vaše zrada, Váš hřích, který mám před očima. Viděli by jste to na voňavé květince? Možná intelektuálně ano. Možná by jste si to rozumově zdůvodnili. Ale dotklo by se to Vašeho srdce? Anebo by si Vaše srdce ničeho ani nevšimlo? Všimlo by si Vaše srdce, jak trpí Bůh tvou zradou, kdybyste  to nemohli pozorovat na vlastní oči? Kdyby jste ji neviděli v očích Ukřižovaného, korunovaného trnovou korunou? Je krvežíznivý Bůh? Je zaslepený Bůh? Je to Bůh, kdo tu necítí smrad? Komu se tu nedělá špatně?
 

A ta poznámka o odrovnání sousedů, to je pouze Džejkova špinavost.

Mějte se pěkně, pokoj s Váma.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře