Muži Boží, nic tam nejez ani nic nepij!

21. červen 2010 | 11.36 |

Tento blog už nějakou dobu hostí vzácnou návštěvu: Krále Jarobeáma a muže Božího. Král Jarobeám nám na svém životě ukazuje, co rozhodně neznamená žít životem v bázni Boží,  posléze jsme se od něho nechali poučit, že věřit v Boha takovým svým svévolným způsobem neobstojí. Do třetice jsme byli upozorněni, ať si dáváme pozor na své ruce, a v minulém článku jsme společně zatoužili po usmíření s Bohem. A čím nás naši hosté překvapí dneska? 

Muž Boží prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil: "Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar." Muž Boží králi odvětil: "I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem: ‚Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.‘" Muž Boží pak odešel jinou cestou a nevracel se cestou, po níž do Bét-elu přišel. 1. Královská, 13. kapitola, od 6. verše... 

 Král Jarobeám ucítil úlevu. Ruka, kterou vztánul proti bohu, se mu uzdravila. Pocítil velkou vděčnost a chtěl se odvděčit. Avšak nečtene zde, že by byl vděčný Bohu. Že by klesl na kolena a vzdával díky Nejvyššímu. Nic takového. Jakoby trpěl nějakou duchovní slepotou. Cítí úlevu a ulehčení, ale nespojuje se ji s Bohem. Ještě včera jsme jej pochválili, že touží udobřit se s Hospodinem, ale již dnes Hospodina začíná zase zcela poklidně ignorovat. Veškerou svou vděčnost chce věnovat muži Božímu. A zce jej na večeři.

Pojez se mnou, odpočiň si před další cestou a já tě ještě obdaruji.Muž Boží však odmítá. Odvolává se na Boží příkaz: Nebudeš jíst ani pít na tomto místě, dokud se nevrátíš cestou zpět.

Na této situaci si můžeme všimnout několika věcí, které si společně dnes proberem. Nejdříve si povšimněme, že úkol muže Božího nespočívá pouze ve vyřízení vzkazu. My bychom si mohli říci, že prorok řekl, co měl říci, takže své si vykonal, své poslání splnil, můžeme si jej odfajfkovat. Ne tak však Bůh. Před Bohem úkol proroka nespočívá pouze ve vyřízení vzkazu, ale už i v cestě na místo a v cestě zpět domů. Dokud se prorok nevrátí domů, nemůže si říci, že splnil svůj úkol.

Jak to pochopit? Cesta v Bibli představuje život. Způsob života. Podobné to je v angličtině. Tam slovo "Way" také nese více významů. American way můžeme přeložit jako americkou cestu, anebo jako americký způsob života. Bohu záleží na cestách, po kterých chodíme. Na cestách fyzických, duševních a duchovních. Je málo kázat vodu, když pijeme víno.  Naším úkolem není  kázat vodu pouze svými slovy, ale i svým životem. Svatý František z Assissi jednou prohlásil: Kaž Krista, kamkoliv přijdeš, bude - li to nezbytgně nutné, pak použij i slova. Naše evangelizace, kázání Krista, není v prvé řadě o slovech, ale o činech, O denodenních činech. Svědčit o Kristu slovy je vcelku jednoduché. Stačí se naučit pár vět a pak jimi v periodických cyklech bombardovat své okolí. Svědčit však o Kristu svým životem, svým zájmem o druhé, svou láskou, svou bezpodmínečnou pomocí. Nastavením druhé tváře. Odpouštěním. To už je horší...

Druhá věc, která není patrná na první pohled, ale z kontextu, jak příběh bude pokračovat, ji uvidíme zřetelně: Muž Boží tento Boží příkaz nevzal za svůj. Jistě, zde Boha poslechnul a nenechal se pozvat na jídlo. Ale né z toho důvodu, že by to pokládal za dobré pro sebe, pro svůj život, pro Boží plán, ale jen a pouze z toho důvodu, že mu to Bůh zakázal. I v tom vidím nebezpečí pro nás, věřící. Protože je velký rozdíl nenechat se pozvat králem Jarobeámem ze svého vnitřního přesvědčení, nechtít z jeho stolu jíst a pít, a mít na tyto vybrané královské pouchotky chuť  a nejít jenom pro to, že to máme zakázané.

Co náš postoj ke hříchu? Máme někdy chuť vedomně si zahřešit a neuděláme to jenom proto, že nám to či ono Bůh v Bibli zakazuje? Anebo vnitřně přijmeme Boží přikázáné za své a uznáme jej jako dobré? Jeden duchovní spisovatel, již nevím, kdo jsem to četl či slyšel,  říkal, že při evangelizaci děláváme tu chybu, že chceme po lidí, aby se vzdali toho, co milují (alkohol, diskotéky, drogy, nezávazný sex) a chceme po nich to, co je nudí (modlit se, číst si Bibli). Avšak pokání, metanoia, není jenom o tomto.  Pravé pokání znamená i změnu ve smýšlení. Že to, co jsem kdysi miloval, dnes je mi odporné, hnusně, na zvracení. A to, co by mě kdysi nudilo, v tom nacházím naopak zalíbení, či dokonce, nebojím se napsat, "rozkoš." Takováto změna smýšlení je ovocem obrácení se ke Kristu. Nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby jednali podle Božího Zákona. V tom chybuje třeba Korán a muslimský zákoník. První se člověk musí znovuzrodit, ztotožnit se s Kristem, s Bohem, aby mu byli odporné ty věci, které jsou odporné Bohu.

Třetí věc, co musíme vidět, je nepříjemnost. Nejíst a nepít v teplém podnebí Izraele, to není nic příjemného či snadného. V křesťanství existují falešné učení, které tvrdí, že  následovat Krista sebou automaticky přináší uspokojení všech potřeb. Dokonce mi jeden křesťan s vážnou tváří říkal, že podle toho se pozná živá církev od mrtvé. Že prý v živé církvi jsou potřeby jejich členů plně naplňovány Bohem. Ale to není pravda. Podívejme se na muže Božího: Ze srdce slouží Bohu a přitom má hlad a žízeň. A v bibli existuje spousta podobných míst. Kdy služebníci Boží trpěli hladem a žízní. Například Eliáš, když utíkal od krále Achaba. Bůh jej nezavedl, aby se ukryl v domě nějakého bohatého měšťana, aby tam popíjel víno a jedl pečené holuby, kuřátka či kachničky. Ne. Zavedl ho k jednomu potůčku, kde mu potravu přinášeli havrani. A přestavme si, čím se živí havrani. Rozhodně mezi jeich potravou není nic pečeného či grilovaného. Jsou to dešťovky, housenky, nejrůznější hmyz, bezobratlí. A po nějakém čase ten potůček, co mu dával trošku vody, dokonce uschnul a Bůh neroztrhl mraky, nespustil lijavec, ani nějakým jiným zázrakem nezpůsobil, aby se potůček opět probudil k životu, ale řekl Eliášovi, aby šel úplně jinam. Druhý příklad jsou samotní apoštolové Krista. Ti byli často tak hladoví, že z cizího pole si braly klasy a z nich přijímali suché obilí. Tedy žádný chleba z pekárny, ale sotva nějakou tu mouku. Paběrkovat na poli, to bylo právo bezdomovců, vdov a sirotků. Apoštolové Krista nejezdili v mercedesech a nežili ve velkolepých vilách a zámcích, ale v postavení bezdomovců si žmoulali trochu paběrkovaného obilí!

 Bůh zakázal muži Božímu u Jarobeáma jíst a pít. Co pod tím vidět? Je i tam nějaké poučení pro nás? Jíst a pít. Nevidějme tu pouze tělesný pokrm. Neživíme pouze naše fyzické tělo.Ale živíme i naši duši. Naše duševní tělo. To, oč tu jde, to není pouze tělesný pokrm, ale i pokrm duševní a duchovní. Král Jarobeám nebyl služebnkem Božím. Jeho pokrm není porkmem od Boha. Ale je ovocem svévole. Je mzdou hříchu. Jestliže Jarobeám nebyl služebníkem Božím, znamená to, že byl otrokem satanovým. Otroci jsou živeni tím, co jim dá jejich pán. A Zlo nikdy nedává dobré dary. Zlo nemůže dát dobrý pokrm. Ale vždy jen a pouze pokrm v konečném důsledku otrávený.

Od koho přijímáme náš fyzický pokrm? To, co jde našimi ústy do našeho těla? Přijímáme to od Boha, nebo od Zlého? A co náš duševní pokrm. To, čím vyživujeme naše srdce. Od koho to pochází? Od koho pochází například hudba, kterou posloucháme? Názory, které slyšíme a přijímáme za své? Kdo živí naše duše? Naše srdce, naše pocity, přesvědčení, názory. Kdo má na nás vliv? A kdo ovlivňuje toho, kdo ovlivňuje nás? Kdo živí a šatí naše duše?

A co duchovní pokrm? Čím živíme našeho Ducha? Je to Slovo Boží? Bible? Anebo si pochutnáváme na koránu, šrímad bhagavatam, Strážné věži? Vybrané lahůdky ze stanské bible?  Například v rádiích s ozývají reklamy narůzné okultní služby astrologů, čarodějnic, čtenářů karet, hvězd, kávových sedlin. Živíme tím našeho ducha?

Kdo nás živí? Kdo nás šatí? Bůh? Naše svévole? Satan? Přijímáme pokrm od Boha, anebo pokrm naší tělesnosti? Po čem se nám zbíhají sliny? Například po písničce: "Že jsem svatý, nepředstírám?" Kdo nás ovlivňuje? Kdo má na nás vliv? Naše rodina, přátelé? Manžel, manželka, druh družka, milenec, má holka se kterou chodím, můj kluk? A od koho pochází pokrm, který přijímáme od našich blízkých? Duševní a duchovní pokrm? Kým jsou živeni ti, co živí nás? A co nápoj, který nám nalévají? Není v něm trocha duchovního či duševního jedu? Nemusí tento nápoj otrávit zrovna naši blízcí, ale co ten, komu náš blízký slouží?

Nejez a nepij nic na tom místě, tak zněl Boží příkaz muži Božímu, který přinesl vzkaz králi Jarobeámovi. Tento zákaz je i varováním pro nás, abychom se zastavili a zeptali jsme se: Od koho pochází ten duševní a duchovní pokrm, na kterém si zrovna pochutnávám? Opravdu od Boha? A co ten duchovní nápoj, který je mi zde náléván? Není otráven satanovou lží? Polopravdou? Léčkou?

Dobrou chuť přeji!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře