Slovo o slibu složeném pod nátlakem...

15. červen 2009 | 21.15 |

"Řekni vzpurnému domu; Což nevíte, co tyto věci znamenají? Řekni: Hle, do Jeruzaléma přitáhl babylónský král a zajal jeho krále i velmože a odvedl je k sobě do Babylóna. Vzal z královského potomstva jednoho a uzavřel s ním smlouvu, zavázal ho přísahou a zajal mocné té země, aby království bylo poníženo, aby se nepozvedlo, aby dbalo na jeho smlouvu, mělo-li obstát. Ale on se proti němu vzbouřil. Poslal své posly do Egypta, aby mu dali koně a mnoho lidu. Zdaří se to? Unikne, kdo páchá takové věci? Unikne, kdo porušuje smlouvu? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, zemře v Babylóně, v sídle toho krále, který ho ustanovil králem jehož přísahou pohrdl a jehož smlouvu porušil. Ani s velikým vojskem a s mnohými sbory nebude mu farao nic platný v bitvě, až navrší násep a zbuduje obléhací valy, aby vyhladil mnoho duší. Pohrdl přísahou, porušil smlouvu. Hle, dal na to ruku a dělá toto všechno. Neunikne." Proto praví Panovník Hospodin toto: "Jakože jsem živ, přísahu mou, kterou pohrdl, a smlouvu mou, kterou porušil, uvalím na jeho hlavu. Rozprostřu na něho svou síť a bude polapen do mé lovecké sítě. Zavedu ho do Babylóna a tam se s ním budu soudit za to, že se mi zpronevěřil... Z proroctví Ezechielova, 17. kapitola...

Velmi vážné a těžké slovo, které Hospodin vyřknul skrze Ezechiela. Podívejme se na něj společně.

Na konci sedmého století před Kristem se judské králoství dostalo jakoby mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně sousedil se slábnoucím Egyptem, vedeným v té době jedním z posledních velkých a schopných faraónů Nékem, na straně druhé sílící říše Babylonská, vedená Nebúkadnesarem, která v té dopbě plně nahradila dřívější hrozbu Asyrskou. V roce 605 se judský král Jojákím, mimochodem se na trůn dostal díky faraónu Nékemu, podrobil babylonskému Nebůkadnesarovi. Né na dlouho. Na počátku šestého století opět změnil strany a přidal se ke spiknutí vedené Nékem. V roce 597 Nebúkadnesar vtrhnul do Judska, dobyl jeruzalém, v té době hájeným králem Jojákínem, jenž nastoupil těsně před tím po smrti svého otce, výše zmíněného Jojákíma. Jojákín společně s velkou částí  judské aristokracie a i prostým obyvatelstvem byl zajat a odveden do Babylonie. Říká se tomu první deportace.

Za krále Judského pak Nebúkadnesar dosadil strýce Jojákíma, Metanjáše, který pak přijal jméno Sidkijáš. Mocí ho přinutil, aby mu odpřisáhnul věrnost a pak se vrátil do Babylonie. král Sidkijáš, mnohými neuznán, pak vládl v Jeruzalémě deset let. V roce 587 se však Sidkijáš vzbouřil, poslal do Egypta žádost o pomoc a vypověděl přísahu věrnosti. Na to přitáhnul opět Nebůkadnesar. Egyptský spojenec, jak předpovídali proroci, opět zklamal a nechal židy babylóňanům na pospas. Sidkijíš byl poražen, Jeruzalém zničen, Judsko pak definitivně a navždy ztratilo nezávislost, s vyjímkou krátkého období v době Makabejské.

V dnešní době platí, že smlouva uzavřená pod nátlakem neplatí. Je to jasné pravidlo, které chrání obyčřejného člověka před zneužívačem síly. Z lidského hlediska tedy chápeme Sidkijášův odpor. Z našeho pohledu byl naprosto legitimní. Ne tak z pohledu Božího. Sidkijáš se totiž zavázal Hospodinovým jménem. Samotného Bohasi vzal za svědka. Sidkijášova, byť legitimní, věrolomnost tedy vrhla stín na Boha. Byla zároveň vzporou proti Bohu. A On zasáhl a Sidkijáše potrestal. Hospodinovo jméno je velesvaté. Život je otázkou priorit, říkávala jedna známá reklama. Sidkijáš si za první prioritu nezvolil Pána Boha, ale sebe sama. Své hrdosti  a  pýše dal přednost před věrností Bohu. A doplatil na to.

A co mi, křesťané? Týká se nás tento příběh? Říkáte že ne? Že nám Pán Ježíš zakázal zavazovat se přísahou?

Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého. Matouš 5, 37

Když si danou pasáž podrobně procházím, osobně zjišťuji pravý opak: Že Ježíš Kristus nás zde vyzívá, abychom každé naše slovo brali stejně vážně, jako bychom činili slib Hospodinu. Jsme svědky Ježíše Krista, obrazy Božímy. To velmi, velmi zavazuje. Každé naše slovo má tedy velkou váhu a měli bychom si uvědomovat, že každým slovem jsme před světem svědectvím o Ježíši Kristu. Zachováme - li se věrolomně proti našemu vyřčenému slovu, jaké svědectví vydáváme o Našem Pánu?

Bible nás vede jedním směrem: Raději nechť utrpíme škodu, než abychom pošpinili svědectví o Kristu. Vždyť, ať už přijdeme pro Krista o cokoliv, copak nám to Pán mnohonásobně nevrátí? Sidkijáš pod nátlakem sliboval, zaštiťoval se Božím Slovem, pak však uhnul a padnul. My jsme zaštíťováním jménem Kristovým denodenně. Každý den. Vezměme si Sidkijášův osud jako velké varování a přijměme jej s pokorou pro své poučení. Amen.    

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře