O bázní před Bohem - král Jarobeám

16. květen 2010 | 14.45 |

Jeden profesor na střední nám říkával: Rodiče musí být svým dětem příkladem - ať už dobrým, nebo špatným... :-)

Obdobně to můžeme říci i o historických osobnostech. Biblické nevyjímaje, ba právě naopak. U biblických musíme toto konstatování dvakrát podtrhnout. Každá postava, o které nám Bůh předává svědectví v Bibli, nás má něco naučit, o něčem poučit. Někdy se máme poučít na jejich přednostech, na její víře, jindy zase na jejich chybách a nevíře. Kdo se nedokáže poučit z chyb druhých, bude se muset učit na chybách vlastních. 

Dneska se společně podívejme na příběh prvního krále severního Izraele, který se jmenoval Jarobeám. Na jeho životě si přiblížíme, co to znamená "bázeň před Hospodinem," ke které nás Bible tak často vyzívá. O králi Jarobeámovi se dočteme v první knize Královské, v 11. až 14.kapitole

Budoucí král Jarobeám se narodil někdy mezi léty 970 a 960 před Kristem. O jeho rodině nic nevíme. Jeho otec se jmenoval Nebata. Pravděpodobně se jednalo o šlechtice, lépe řečeno družiníka krále Šalamouna. I Jarobeám brzy začal sloužit v králevoě družině a poměrně záhy na sebe upozornil odvahou, udatností, organizačními a vůůdcovskými schopnostmi. Mladíka si tak všimnul také samotný král Šalomoun a pověřil jej zodpovědným úřadem: Měl dohlížet nad nucenými pracemi, které král uvrhnul na pokolení Josefova.

Šalomoun v té době již nebyl onen moudrý král, který měl blízko k Bohu. Jeho ženy, a že jich měl požehnaně (Bible hovoří o tisícovce), odvedly jeho srdce k cizím bohům. Třeba se před svými nalželkami styděl za jednoduchý židovský kult Boha Hospodina, případně se k nim chtěl přiblížit, poznat je hlouběji skrze to, co věřili. Anebo jednoduše chtěl mít doma svůj klid. Možná chtěl mít pokoj od toho množství stěbetavých dívěk a žen všeho věku, které se s ním hádaly pro drahou stavbu Hospodinova chrámu. Kdo ví. Každipádně v době, o které mluvíme, bylo srdce Šalomounovo již zcela tvrdé a bezcitné. Když později předáci mluví o jeho vládě v tomto pozdním období, používají slovo "jho." Tento pojem se většinou vztahoval k cizí nadvládě, k otročení cizímu národu. Šalomoun se svému lidu, aspoň severním deseti kmenům, zcela odcizil, již ho nepokládali za svého krále.

A Jarobeám to ze svého úřadu musel poznat. Slyšel nářky zneužívaných lidí, pravděpodobně jeho mladé srdce zjihlo soucitem s utlačovanými. Nevíme. Každopádně jeho důvěra ke králi Šalomounovi se záhy zcela nabourala. Můžeme spekulovat a domýšlet se, že těchto několik let Jarobeám strávil duchovním zápasem mezi věrností ke svému králi a ke svému lidu.

 Jednoho dne, když se vracel z Jeruzaléma, jej potkal prorok Achijáš Šiloský. A ten k němu promluvil. Ukázal mu svůj nový, drahý, plášť, který položil na zem a rozřezal jej na dvanáct dílů.

Pak vyzval Jarobeáma, aby si deset odřízků vzal pro sebe. Když tak Jarobeám učnil, řekl me Achijáš, že Bůh se rozhodl vzít Šalamounovi pro jeho hříchy severních deset kmenů a nechat mu - pro přátelství s jeho otcem, slavným Davidem - jedinný. S Jarobeámem pak Bůh skrze tohoto proroka uzavřel smlouvu - totožnou, jako před tím s Davidem: Tebe si  vezmu, abys kraloval nade vším, po čem tvá duše touží. Ty budeš králem nad Izraelem. Budeš-li poslušný ve všem, co ti přikážu, a budeš-li chodit po mých cestách a řídit se tím, co je správné v mých očích, a dodržovat má nařízení a má přikázání, jak to činil můj služebník David, budu s tebou a vybuduji ti trvalý dům, jako jsem vybudoval Davidovi, a dám ti Izraele. 1 Kr. 11, 37n

Jarobeámovi se rozsvítilo. V prorokově poselství viděl Boží odpověď  na svou otázku. Třeba se před tím modlil, aby mu Bůh ukázal, kudy se má vydat a On mu poslal do cesty proroka, aby s ním uzavřel stejnou smlouvu jako s Davidem. A teď již věděl, co má dělat. Teda, myslel si to, že ví. Ve skutečnosti však postupoval naprosto obráceně, než David.

Když král David dostal zaslíbení, že bude kralovat, byl ještě na vrcholu sil král Saul. A David se varoval jakékoliv akce proti němu. Čekal trpělivě na Hospodina. A ať Saul intrikoval mocně proti Davidovi a několikrát se jej pokusil zabít, David neoplácel Saulovi stejnou mincí. Saulův život mu byl jakožto život Hospodinovu zasvěcenci a pomazanému posvátný. A ač měl příležitost, Saulovi nezkřivil ani jediný vlásek na hlavě.

Něco jiného však čteme o Jaribeámovi. Ten "pozdvihl ruku proti králi Šalamounovi." Opět, Bible je zde skoupá na informace, můžeme si jen domýšlet a zaspekulovat si, co se stalo. Osobně se domnívám, že Jarobeám se pokusil o povstání proti Šalamounovi, které však bylo potlačeno a Jarobeám musel utéct do Egypta.

 V Egyptě pravděpodobně prožil katarzi. Nedovedl pochopit, proč prohrál, když mu Bůh zaslíbil vítězství, anebo se domníval, že zaslíbil. Zde se pravděpodobně odklonil od Boha a začal spoléhat sám na sebe, na své vlastní síli, na svou vlastní rozumnost.

O několik let později král Šalamoun umírá, na jeho místo nastupuje jeho syn Rechabeám. Tehdy bylo zvykem, že lid se shromažďuje, aby ustanovil následníka králem. V Judsku nový král neměl problém, narazil však u severních deseti kmenů. Rechabeám svolal slavnostní shromáždění do - pro židy nesmírně důležitého a symbolického - města Šékemu. Právě zde Bůh před staletím zaslíbil Abrahamovi, že jeho potomci dostanou tuto zem za věčné dědictví. Předáci pochopili, že se naskytla jedinečná šance promluvit si s králem ohledně jejich postavení v říši. Poslali do Egypta pro svého nejznámějšího mlůvčího - našeho Jarobeáma.

Jarobeám jménem lidu předstoupil před nového krále a žádal uvolnění poměrů, zejména nucených prací, kterými byl severní lid zatížen již od Šalamounových dob. Zde použili ono slovo "jho," které mělo Rechabeáma varovat. Rechabeám shromáždění přerušil na tři dny a nechal si poradit. Neradil se však s Hospodinem, ale se dvěmi skupinami lidí: Se starci, kteří stáli při jeho otci Šalamounovi, a s mladíky, se kterými vyrůstal. Starci radili k umírněnosti, mladíci volali po tvrdosti. A Rechabeám, kterému hovořili jeho druzi z duše, se přiklonil rád a ochtoně na jejich stranu.

Nucené práce nezmírnil, naopak, ještě jim přidal dávek, poviností a zpřísnil tresty. Následovalo mohutné povstání, které Rachobeáma div že nestálo život. Zázrakem však vyváznul, utekl do Jeruzaléma, aby zde shromáždil veliké vojsko, které by potrestalo odbojníky. Ale zasáhnul Hospodin. Skrze své proroky zakázal Rachabeámovi jakoukoliv akci proti severnímu Izraeli. Ve vojsku se rozpadla morálka a Rachabeám byl nucen uznat vznik nového státu - osamostatnění Severního Izraele.

Jarobeám se ocitnul na vrcholu moci. Lid si ho zvolil za svého krále, dosáhnul toho, po čem toužil. Ale vyvstal nový problém. Náboženství. Judaismus vyžadoval poutě do Jeruzaléma a zakazoval oběti kdekoliv jinde, mimo chrám. Co s tím?

Jarobeám si v srdci řekl: "Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi." Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu : "Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!" Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu. Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bét-elu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bét-elu kněze posvátných návrší, která nadělal. .. 1Kr 12, 26nn.

Všimněme si: Jarobeám se obával lidu. Zajímalo jej, co si lid myslí. Zde jde jasně vidět, komu byl Jarobeám vděčný za své postavení. Na kom Jarobeám závisel. Za svým povýšením na královský trůn neviděl Jarobeám ruku Hospodinovu, ačkoliv již před mnoha lety mu to předpověděl prorok, ale pouze své schopnosti, svou odvahu, udatnost, pouze volbu Izraelského lidu. Hospodin mi mé postavení nedal, jakoby si říkal v duchu, to vše jsem získal svými schopnostmi a volbou lidu. Proto musí dále spoléhat na své schopnosti a na vrtkavou podporu lidu. Neobával se toho, že by jej přestal podporovat Bůh, obával se toho, že by jej přestal podporovat lid.

Lid, né Bůh. Boha opustil pravděpodobně již v Egyptě, kde mu mohl po celou dobu exilu vyčítat neúspěch povstání proti Šalamounovi. Kdyby viděl za svým povýšením splněné Boží Sliby, kdyby si vzpomněl na smlouvu, kterou s ním osobně sám Bůh uzavřel, pak by mu bylo jedno, co si myslí lid. Naopak, dbal by  na to, co si myslí Bůh. Dbal by na to, aby jeho stezky byly stezkami Božími. Toužil by být věrný Bohu. Vůbec by mu nevadilo, aby se lid chodil klonit Bohu do Jeruzaléma, neboť by se klonil tomu, kdo mu daroval trůn. To ho přece nemohlo ohrozit!

On se však bál. Bál se lidu a bál se vlivu, který by na jeho lid získal Rachobeám. Naprosto nepočítal s Hospodinem.

Víte, když milujeme blízkého člověka, prožíváme jistou bázeň. Ne strach, ale bázeň. Bázeň před tím, co si náš partner o nás pomyslí. Jestli si o nás náš milovaný člověk myslí něco špatného, tak nás to zabolí. Stejně tak, jestli uděláme něco, čím našemu blízkému ublížíme. Tak nás to bolí o to více, než kdyby bylo ubliženo nám.  Jarobeám tuto bázeň pred Bohem neprožívá. Již s ním nemá žádný vztah. Bylo mu naprosto jedno, co si Bůh o něm pomyslí. Vždyť z Jeho ruky nis nedostal, myslí si. Jeho moc nestojí na Boží Milosti, ale na lidské volbě, která může být vrtkavá.

A tak si dal svou hlavu dohromady se svými rádci a vycumlal si z prstu nové náboženství. Nechal odlít dva býčky a řekl o nich: Můj lide, to jsou bozi, kteří vás vyvedli z Egypta. Všimněte si: Zásluhy Hospodinově přiřknul modlám, které vlastním rozkazem nechal vytvořit. Vykašlal se na přikázání poutě do Jeruzaléma a řekl lidu: Dost jste se nachodili. Lidé vždycky raději slyší to, co odpovídá  jednoduššímu řešení. Dost jste se namáhali, dost jste se nachodil do Jeruzaléma, do Bét-elu a do Danu vede kratší cesta. Mojžíšův zákon přikazoval, že kněžskou službu mohli být pověřeni pouze lévité, potomci Jákobova syna Léviho. Avšak za Jarobeámem žádní lévijci nešli. A když už porušil příkaz: V jednoho Boha budeš věřit a přikázání o poutích a obětech, tak proč by neporušil i ustanovení o kněžích. Povolával kněze, jak sám chtěl, nehledě na Boha. 

Toto jednání nechť se pro nás stane příkladem, co to znamená: Bázeň před Hospodinem. Tak, jak se Jarobeám bál lidí, měl se bát Boha. Místo, aby vděčil  Bohu, vděčil lidu za vše, co v životě dostal. "Osvobodil" se od Boha, aby se stal otrokem lidu. Již nevládnul, ale nechal si vládnout. Tím vším porušil smlouvu, kterou s Bohem uzavřel. Smlouvu, na které mu vůbec nezáleželo. Neboť Bůh ji, v jeho očích, nenaplnil tak, jak si on přál, jak to on očekával. Místo aby měl vše hned, musel utéci do Egypta, musel projít protivenstvím, utrpením, "ztratit" roky v exilu.  Bůh pro něj nic neudělal, myslel si, to jen a pouze on, jeho schopnosti a lid, který si ho zvolil.A tak nešel Hospodinovou cestou, ale cestou, kterou si sám vymyslel. Nedbal na to, co říká Bůh, on má svou vlastní hlavu, svůj vlastní rozum. On přece ví nejlépe, co je pro něho dobré: Aby lid nechodil za Rachobeámem, aby lid proti němu nepovstal, aby v prvé řadě potřeby lidu byly naplněny.  

Také si můžeme všimnout, že sám Jarobeám považoval svou akci za nelegitimní. Za pána svého lidu stále označuje Rechabeáma. Připadal si jako zloděj, který ukradnul něco, co mu nepatřilo. A jak by za krádeží mohl vidět Boží Milost?   A Jarobeám  se bál, že to lid v Jeruzalému pochopí: Ať by mu to řekl Rechabeám, nebo sám Bůh. Už úplně zapomněl na to, že to byl Bůh, co vzal těch deset severních kmenů rodu Davidova a věnoval je jemu.  Hospodin jako Bůh a vlastník Svého Lidu má přece plné právo vyměnit správce, když se neosvědčí. Zapomněl na to, protože tu akci pokládal za svou vlastní.  Jenom sám sebe, své schopnosti, um a volbu lidu viděl za svým povýšením.   A vědomí své viny Jarobeámovi také zabraňuje, aby přistupoval k Bohu, a to jej motivuje, aby k tomutéž bránil i svému lidu. Příliš lpěl na tom, co podle svého soudu ukradnul a nechtěl to ztratit, neboť se bál, že spolu s tím ztratí i svůj život.

Střezme se cokoliv získat nečestně. Naše nečestnost nám pak bude bránit jít za Bohem. To, co může přinést krátkodobý prospěch - ať už je to cokoliv, nás v dlouhodobém hledisku zotročí a odevzdá do rukou satanova. Proto nezáleží jenom na cíli, ale i na cestě, která k tomu cíli vede. Jestli je naše cesta totožná s cestou Kristovou. Jak Kristus o sobě řekl: Já jssem ta Cesta. Musíme se ptát, jestli ta či ona naše cesta je v souladu s Božím Slovem. Naše svévolná cesta nás může zavést do situace, kdy na výsledku svého nečestného jednání se staneme závislí a nebudeme mít odvahu se od toho odpoutat, podobně jako Jarobeám. Jestliže se takto ztotožníme se svým hříchem, jsme ztraceni.Neboť nebudeme mít odvahu tento hřích odhodit pryč. Budeme si říkat, že by nás to stalo příliš krve, příliš bolesti, příliš peněz. Větší bázeň budeme mít z života bez důsledků naši nečestnosti než z života bez Boha. Pak jedině bázeň žít bez Boha nás může osvobodit od závislostí na poutech, které si neseme z naší minulosti.

Můžeme vidět, že Jarobeám vlastně Boha ani neznal, ani jej nechápal. Jeho dar pokládal za něco, co si vzal sám, co ukradnul., co mu dala vrtkavá přízeň lidu. A nechtěl o tom s Bohem mluvit. Bůh jej zklamal a on už s Ním nepočítal. Nebál se života bez Boží přízně, bez Božího požehnání, pomazání, bál se života bez přízně lidu. bez požehnání lidí, bez lidského pomázání.  Místo aby toužil smířit se s Bohem, hledat Jej, Jeho Pravdu a Jeho Odpuštění, Jeho Světlo, raději hledal tmu, která by zakryla jeho nejistotu.   Chraňme se jeho příkladu. Buďme Bohu vděční, za vše, co přichází z Jeho Ruky.  Nemějme bázeň před lidmi, z toho, co si pomyslí, ale jen a pouze z Boha.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře