XLIX: Vojsko samo o sobě není nebezpečné...

3. únor 2010 | 18.27 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Pojď dál, synu..."

Tak Jindřich Ptáčník Václava ještě nikdy neoslovil. Kněžic pochopí, co to znamená. Zpráva, kterou již několik dní zná a očekává, tedý dorazila již na saský královský dvůr.

Vratislavův syn vstoupí do místnosti. Prohlédne si všechny přítomné: Biskup z Magdeburgu, biskup Tuto, vladyka Ctirad, vladyka Tichan a několik dalších saských velmožů.

"Přijel posel z Prahy..."

Jindřich nemusí pokrčovat, Václav ví své:

"Můj otec zemřel?"

"Ano synu..."

"Jak to zvládá babička?"

Ptáčník se podívá na Tichana, ten otázku zodpoví:

"Těžce. To víš Václave, kněžna Ludmila přežila všechny své děti, to pro matku nikdy není jednoduché. Ale má u sebe Svatopluka, ten ji hodně drží nad vodou..."

"A co matka?"

Jindřich skočí Tichanovi do řeči:

"Tvá matka moc slz neuronila, právě ovládla Prahu. Musíš se vrátit Václave. Mohu ti okamžitě dát k dispozici tři sta můžů, vladyka Tichan slíbil dalších dvě stě. Pět set mužů, to už je na české poměry slušná síla. S tím ovládneme Čechy..."

"Chcete, abych svou první válku vedl proti vlastní matce? Ženě, která mne porodila?"

Do dramatické pauzy se Václav podívá přítommným do očí. Ptáčník i Tuto sklopí zrak, biskup z Magdeburgu nikoliv.

"To nikdy, pánové..."

Jindřich se rozzuří a zakřičí:

"Drahomíra se chce spojit s Arnulfem proti mne! To je ti jedno?"

"Vojsko samo o sobě není nebezpečné," odpovídá Václav, "zvlášť, když je zavedeno do léčky..."

Ptáčník si vymění pohled s Tichanem. A pak se zasměje:

"Ten chlapec má vlastně pravdu. Co říkáš, Tichane? Ten se neztratí..."

Pak se král obrátí zpět na kněžice a zeptá se jej přímo:

"Co si přeješ ty? Chceš se vrátit?"

"Ano Milosti. Vrátím se. Češi mne potřebují. Ale vrátím se sám, nechci bojovat s matkou... Nad vaše vojáky si cením vašeho přátelství, budu jej ještě hodně potřebovat..."

"Mé přátelství máš. Každopádně ti na cestu poskytnu nějaké zásoby, přidám ti desítky hřiven stříbra, aby jsi měl s čím živit a šatit své družiníky. Mohu li pro tebe ještě něco udělat, rád tak učiním..."

"Milosti," ozývá se Tuto, "kněžic Václav se jistě sám neodváží. Ale mne se jednou svěřil, že by tě rád požádal o rámě svatého Víta z magdeburského biskupského pokladu..."

Jindřich se opět srdečně zasměje:

"To je něco, co v životě nepochopím. Místo živých vojáků dá někdo přednost mrtvé kosti! Je tvá, Václave, nechť je ti k užitku..."

"Děkuji Milosti," odpovídá Václav, "dá li Pán, jedno mrtvé rámě mírumilovného dítěte vykoná více, než tisíc živých, krvelačných..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře