O skleslosti ...

31. březen 2010 | 18.08 |

Každý člověk, křesťana nevyjímaje, se může dostat do situace, kdy se cítí skleslý. Skleslý na tělu, duši, duchu, kdy na něj satan útočí a Bůh se neozývá. Kdy není chuť pozvednout hlas k modlitbě, kdy jakoby ani nebylo za co děkovat. Kdy se člověk cítí sám. Kdy životu chybí smysl, směr a cíl. Kdy člověk neví, kudy kam, a nejenom neví, ale ani nechce... Domnívám se, že do podobně situace se dostal žalmista David. Výsledkem toho byl překrásný, 103 žalm

První část článku...

 život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,
po celý tvůj věk tě sytí dobrem,

Tato slova připisuje Bible králi Davidovi. Tomu králi Davidovi, který trávil dlouhé dny, týdny., měsíce a roky v osamění na pastvinách ovcí. Který byl vyslán zbabělým králem na jistou smrt proti Goliášovi, neboť se v jeho vojsku nenašel žádný odvážný, který by přijal obrovu výzvu. Ten David, kterému král Saul mnohokrát usiloval o život, při čemž nevděčně splácel to dobré, čím mu David posloužil. Mnohokrát jej poslal na jistou smrt, házel po něm oštěpem, David musel utíkat z rodné země od rodného lidu, aby se uchránil před hněvem prchlivého krále. Býval tak hladový, že jedl i chléb, který nebyl určen pro něj, ale byl posvěcen pro Hospodinovi kněze. Nejbližšího důvěrného přítele Jonatána ztratil zbytečně právě proto, že krále opustila veškerá jeho odvaha a rozvaha. Po Saulově smrti musel trpělivě bojovat o uznání.Za své hříchy byl tvrdě trestán. Zemřel mu maličký syn. A na konci života musel utíkat znovu, tentokrát před vlastním synem, který mu usiloval o život a o trůn. A přes toto všechno David vyznává: po celý věk Tě, má duše, živil dobrem. Vše, co tě v životě potkalo, bylo ke tvému dobrému. Že jsi to, má duše, neviděla? To nevadí. Elektřinu také nevidíme, ale když svítí světlo lampičky, víme, že proudí. David si přímo rozkazuje sám sobě, aby ve všem viděl Boží Péči a Boží dobrotu.Byť by se to na první první pohled nezdálo, přesto tam Boží milost byla. A David si přikazuje: Nevěř mým očím, má duše, nevěř mým myšlenkám, nevěř mým pocitům, mé bolesti, ale věř Bohu a Jeho Lásce.Vždyť ze své výšky, metr sedmdesát, metr devadesát, nemůžeme vidět za nejbližší horizont, za nejbližší kopec. Vždyť ze své mysli nemáme plný rozhled a nemůžeme chápat věci v plném celistvém kontextu, jak je chápe Bůh. Nevidíme, a přesto Mu můžeme věřit!

Hospodin zjednává spravedlnost
a právo všem utlačeným.

 Hospodin zjednává právo a spravedlnost. Zlo nebude mít poslední slovo. Že to v současném, v mém či tvém životě nejde poznat? David si přikazuje své duši: Nevěř, čemu vidíš.

Důvěřuj Hospodinu! On si shromažďuje důkazní materiál a přijde, jako přichází zloděj v noci. Tehdy, kdy  to majitel domu, majitel života, nebude čekat, přijde soudce, který drží veškeré právo a veškerou spravedlnost ve své ruce. Slíbil to a Jeho Slovo je Věrné. Pevné jako skála, která se nehne v žádné bouři. Proto již dnes dobrořeč, má duše, Hospodinu, za Jeho Soud a Spravedlnost. Bůh vyčkává, čeká, kdo z odsouzených si ještě uvědomí své odsouzení. Kdo si přizná své provinění a kdo ještě požádá o milost. Vždyť Bůh si nelibuje ve smrti toho, dko umírá, je výrok Panovníka Hospodina. A tak čekej, má duše, na Hospodina. David si to musí přikázat.Přikazuje si víru, přikazuje si dobrořečení, přikazuje si očekávání na Boží Spravedlnost. Jak to jde proti jeho přirozenosti. Proti přirozenosti člověka, proti jeho pýše, proti jeho představě spravedlnosti. Až tak moc, že si to musí přikazovat. Že si musí svou duši vázat na řetěz, aby se mu neurvala a neutekla vstříc věčné smrti.

nepovede pořád spory
nebude se hněvat věčně

Ne, nebude. Jednou zkončí doba Milosti, doba Božího Sporu. Tehdy vyleje Bůh Svůj hněv na ty, co šíří svévoli, kdo slouží a otročí Zlu, kdo si zacpávaji uši před Jeho Volání a Oči před Jeho Milosrdenství. Ne, Bůh se nebude hněvat věčně. Jednou své spravedlivé rozhořčení vyleje a ukoční dobu, kdy se každý může schovat pod Kříž Jeho Syna, který svede Boží Hněv na sebe jako hromosvod blesk do země. Jednou Bůh řekne Poslední Slovo a rozhodne Svůj Spor...

 ...Nenakládá s námi podle našich hříchů,
neodplácí nám dle našich nepravostí...

Ne. Raději je sám v osobě Ježíše Krista vezme na své záda a svou Vlastní Krví, Svým Vlastním Tělem, Svým vlastním Životem zaplatí to, co si žádá Jeho Spravedlivý hněv. Raději sám zaplatí svou pokutu, aby její tíže nemusela klesnout na nás. Přijmeme Jeho Nabídku? Přijmeme Jeho Milost a poklekneme pod Kristův Kříž? Odevzdáme se Jeho Synu, aby nás On odevzdal Svému Otci jako Sebe Sama? Předáme Svou Nepravost, své hříchy a otroctví Zlému, Pokáním, Vírou, Věrností, Důvěrou a Vyznáním,  Pánu Ježíši Kristu? Neboť jestli si je necháme na sobě, přejdeme s nimi před Boží Hněv. Před kterým stojíme nazí a nemáme se kam schovat.

...Jak vysoko nad zemí je nebe,
tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi,
kdo se Ho bojí...

Podívej se na nebe, vyzívá David svou duši. Jak veliký sloupec vzduchu a atmosféry je nad námi. Desítky, stovky kilometrů. Jak jsme pod atmosférou maličcí. Zrovna tak se nad námi klene Boží Milosrdenství.  Tolik kilometrů, desítek a stovek SI jednotek Božího milosrdenství na našich ramenou, nad našimi hlavami! Jak to, že je má duše nevidíš? Proč si smůtná, skleslá, bezmocná? Copak si slepá? Podívej se pořádně, má duše. Ne přes můj omylný zrak. Podívej se přes duševní zrak. Naslouchej duševním sluchem. A pak uvidíš, a pak uslyšíš.

I když to nevidíš fyzickým zrakem, přesto zde milosrdenství je. Tak v něj věř, má duše, přikazuje si král David. Tak v nj věř.

Kdo se Boha bojí! Kdo si uvědomuje, že Bůh je svědkem každého tvého činu, každé tvé myšlenky, každé tvé nevěrnosti. Jak by jste se cítili, moji drazí, v kině, ve kterém by promítaly všechny vaše myšlenky, které Vás napadly jenom za poslední týden?Jestli by v tom kině vedle Vás seděli Vaši rodiče, vaše děti, váš partner, manžel, manželka. Cožpak by jste ve studu nechtěli utéci? Cožpak by jste se nebáli svým blízkým podívat se do očí? Bůh vidí každou naši myšlenku, slyší každé naše slovo, každý náš záměr, náš pocit. Kde je stud před Jeho Tváří?Copak jsme tak necitliví, že nás nezraňuje bolest, kterou Bohu způsobujeme? Kdyby v tom kině seděla naše maminka, člověk, který nás hluboce miluje, zlomil by ten film jeho srdce. Bohu lámeme srdce každý den. Copak nám to není líto? Copak se v obavách nebojíme, co si o Nás pomyslí? Proč tuto Bázeň necítíme každý den našeho pozemského života? Proč Bůh nás musí posadit do toho kina, usadit vedle našich blízkých, abychom ji pocítili? Protože jsme tak vzdáleni od Boha, protože Jej nemilujeme, byť On miluje Nás?

My Bohu lámeme srdce každý den. Copak necítíme bázeň předstoupit před Jeho Tvář? Měli bychom strach předstoupit před naše rodiče, naše děti, našeho partnera. Ale ci před Bohem?

 ...jak je vzdálen východ od západu,
tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti...

Východ se nemůže doknout západu. Východ je na jedné světové straně, západ na druhé. Slunce vychází na jednom místě oblohy a zapadá na místě druhém. Ani nás by se nemohly dotknout naše nevěrnosti, kdybychom pozvali Boha, aby zaplnil prostor mezi nima a námi. A Bůh tak činí. Na Kristově kříži tak činí. Na kříži se Ježíš postavil mezi nás a naši nevěrnost. Kristuv křížzabraňuje, aby se nás dotkly, Jeho Krev jako koupel z reklamy na bělící prací prášek nás očišťuje před špínou našich vin. Jako deštník v dešti nás Kristovo tělo zahaluje, aby ani kapka z toho Radioaktivního Jedu, který jsme vypustili na svět, nedopadla na naší kůži. A jako hromosvod, který svádí blesk do země, nás Kristova Obět chrání před Božím Tresten, neboť Jej Pán vzal na svá bedra...

...Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí;
sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě...

Kdykoliv může zkončit pozemské putování naší duše. Kdykoliv. Stačí hodina, minuta, vteřina. A postavíme se před Boží Soud. Nazí. Nic naše duše nebude zakrývat. Naše duševní těla, jejichž kosti, svaly, buňky, tvoří naše myšlenky, pocity, záměry srdce, nevěrnosti. Naše Hříchy, Tělesnosti, záliby, žádostivosti. Závisti, pomlouvačností, nepřejícností.  Když kráčíme v létě v plavkách po pláži a proti nám kráčí atraktivní představitel opačného pohlaví, hned se zastydíme za každé to kilo navíc, které by nemuselo být, za všechny naše ochablé svaly a nedokonalé křivky. Jak se budeme cítit před Božím Zrakem, až se před něj postavíme v nahotě našich duševních a duchovních těl. Zjizvení, zohavení, popálení hříchem a nevěrností, obtloustlí necitlivostí, sobectvím, břichopasestvím. Kde nic nezakryjeme, kde vše bude zřejmé. Jenom plášť Ježíše Krista nás může přikrýt.

Ty se však nezarmucuj, má duše, nebuď skleslá. Obleč si plášť Pána Ježíše, obleč si ho pokáním, věrností, důvěrou v Krista jako v Pána a Spasitele. Obleč si čistý šat vypraný Jeho Životem.A tak ti přikazuji, dobrořeč, má duše, Hospodina!

Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi,
kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i  se syny synů,
s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu,
kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.

Smlouvu s námi uzavřel Pán. Sám je Touto Smlouvou. Zapečetil ji,vyryl si ji do dlaní, vpálil si ji do boku,  jako trnovou korunu si ji obepjal kolem hlavy.  Ustanovení Jeho Smlouvy jsou Jeho Slova, pamatovat na ně znamená být jim věrný. 


Hospodin si postavil trůn na nebesích,
všemu vládne svou královskou mocí.
Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé,
vy silní bohatýři,
kteří plníte, co řekne,
vždy poslušni jeho slova!

Dobrořečte Hospodinu,
všechny jeho zástupy,
vy, kdo jste v jeho službách
a plníte jeho vůli!

Dobrořečte Hospodinu,
všechna jeho díla,
na všech místech jeho vlády.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře