I Nevolejte po spravedlnosti, žádejte o Milost...

9. březen 2010 | 08.53 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Václav stojí před "všemi čechy" a řeční. A oči všech na paloučku Žiži jsou upřeny na něj.

Obdivují se nejenom slovům, ale i Václavovu oblečení. V podstatě ho nepoznávají. Ještě nikdy na tomto asketickém hochu neviděli až tak slavnostní šat. Bohatě zdobený, vyšívaný. Nikdo však nevidí, co je pod ním. Nikdo nevidí, že pod vnějším hávem se skrývá žíněná košile. Kníže se postí, pamětliv příkazu Ježíše Krista však svůj čas pokání nechává mezi sebou a svým Bohem.

Václav hovoří o posledních měsících. O německé válce, O vraždě na Tetíně, o zatčení vlastní matky. Sdílí se se svými pocity, s tíhou srdce, kterou mu to působí. Vyjadřuje porozumění s muži, kteří, z nevědomosti, si stěžují na toto jeho rozhodnutí. Svou matku miluje a přeje si její dobro...

"Nevěřte muži," přerušuje jej hlasité zvolání, "který své vlastní lidi vydává do rukou nepříteli!"

Ano, vladyka Hněvsa se již vrátil, jak Václavovi bylo zvěstováno. Jeho ostrý protest probouzí přítomné, kteří ještě před chvíli v naprosté tichosti naslouchali vladařovu proslovu. Ozývá se mručení, připojují se další výkřiky, atmosféra houstne...

"Jindřich Ptáčník není mým nepřítelem," odpovídá Václav.

"No přávě," kontruje Hněvsa, "tvým možná není, ale naším je!"

"A k tobě osobně, vladyko Hněvso, se král Jindřich choval jako k nepříteli?"

Václavův hlas si opět sjednává respekt, přítomní utichají.

"Chceš, abych ti připoměl, jak se o tebe král staral? Poslal mi totiž účet, za tvůj pobyt a jeho náklady..."

Václav pokyne kaplanovi Pavlovi, který pomalým, monotónním hlasem začiná předčítat z listiny, kterou drží v ruce. Položka za položku, přesně vypočítáno, co Jindřicha stálo pohoštění zajatců. A opravdu, rukojmí netrpěli zrovna tísní. Dá se říci, že hodokvas střídal hodokvas, vybrané lahůdky plnili jejich bříška, kvalitní vína, vše přesně zaúčtováno. A dokonce i služby nevěstky, výslovně zminěné s Hněvsovým jménem, opět budí pohoršení. Avšak pak Sas píše o válečných škodách, které utrpěl za dlouholeté nepřátelství a boje s Čechy a shromáždění opět utichá. Sečteno podtrženo, výsledná částka, kterou tímto listem Jindřich urguje, je obrovská. Předákům vysychá hrdlo...

Václav si opět bere slovo: "To vy jste chtěli proti Sasům vést boj, ne já. Věděli jste, že s tažením nesouhlasím, a přesto jste vyrazili. To vaše vlastní zaslepenost, nenávist a bojechtivost vás přivedla do zajetí. Ale lidé už mají dost všech vojen, všech zmatků! Země touží po míru! Slyšeli jste, co všechno po nás může král Jindřich chtít uhradit. Může kvůli tomu vést další válku proti nám, může to použít jako záminku, jak nás zničit. Nic mu v nebrání. Ale král Jindřich není naším nepřítelem, jak se vám snaží někteří namluvit, naopak, mám od něho osobní svolení tento zápis před vámi zničit... Nevěří-li kdo mému slovu, může se sám přesvědčit, nechť prozkoumá pečeť, nechť si dá předčíst, co nám král vzkazuje..."

Nikdo takový se přirozeně nenachází. Naopak, mnohá zvolání slávy a vyznání důvěry v knížete Václava provází jeho slova. Pak kníže opět dá znamení kaplanovi, který přiloží pergamen k louči. Dlužní úpis obejme plamen, a sžírající vášeń ohně jej pak celý stráví.

"Propusť Drahomíru!"

Tohle zvolání patří dalšímu Hněvsovci, bratrovi uprchlého vladyku Gommona.

"Stateční mužové, slyšte, že není nic, po čem bych toužil více. Sám bych chtěl dát své matce svobodu, když..."

Dramatická přestávka, kterou Václav podbarvuje svá slova.

"když mne v jejím jménu požádáte o milost..."

Kníže se nadechuje.

"Vážení, zlo se musí nazvat zlem, zlo musí být potrestáno. Jako kníže mám povinost hájit spravedlnost. Mnozí z Vás máte dcery, vnučky, matky, babičky. Jestliže by byla vaše dcera zavražděna, copak byste sami neměli právo žádat satisfakci, byť by vrahem byl kdokoliv, třeba člen mého knížecího rodu? Spravedlnost si žádá trest, ale milost není spravedlnost. Nežádejte mne o spravedlnost pro Drahomíru, ale o milost odpuštění pro ní a v jejím jménu. Uznejte zlo, které se stalo, vyjadřete lítost nad ním a požádejte o prominutí. Jenom prominutí může mou matku propustit z vězení, ne spravedlnost!"

Hněvsovci zaraženě mlčí. Václav si od nich žádá něco, co oni nemohou podstoupit. Drahomíra v jejích očích není jen panovnice, není dokonce jenom velekněžka. Je více. Je manželkou, chotí samého Svantovíta. Co ona učiní, nedělá sama ze sebe, ale činí tak její choť, kterému je oddána, kterému patří její tělo. Se Svatnovítem je ona jedno. Sám tento bůh Slovanů jedná skrze Drahomíru. Je nemyslitelné, aby žádali o milost pro kněžnu a už vůbec ne, aby tuto prosbu adresovali křesťanovi. To by znamenalo, že by sám Svantovít poklekl před Kristem. Ne. Ne milostí, ne odpuštěním, ne prominutím, ale jen mocí a silou je třeba kněžnu osvobodit.

Vladyka Hněvsa provázen bratrem vladyky Gommona a několika dalšími velmoži, opouští sněmovní místo, odchází z hradiště. Ale většina pohanů zůstává. Na svých místech setrvávají vršovci vedení staršinou Ctihlavem, dokonce ani Těptici, rod, ze kterého pochází Hněvsa, setrvávají zde společně se svým vůdcem Tyrem, křesťanští Munici s bratry Jaroslavem a Budějem, a další zástupové, jak barbarů, tak věřících.

Václav si oddychne. Výsledek vypadá uspokojivě, nedosáhl sice všeho, co by chtěl, ale spíše všeho, co bylo v této situaci realné. Mohl sice snít o smíření s Hněvsou, avšak asi ještě nenastala vhodná doba. Nakonec, Bůh vše drží ve Svých Rukou, kníže se může o něj s důvěrou opřít. A tak pokračuje v přerušeném proslovu, přeci jenom s lehčí myslí. Hovoří o svém mládí, svých čtrnácti let, nezkušenosti, tělesne nevyzrálosti a navrhuje volbu nových regentů, mužů mající důvěru všech, aby jej zastupovali do doby jeho zletilosti.

Výkřiky nesouhlasů se ozývají sálem: "Nechceme zástupce, veď nás!"

Nadšení se stupňuje, volání ke cti a slávě knížete sílí. Václav pokyne rukou a nedbaje volání dokončuje myšlenku: "Zvolte mi k ruce moudré a zkušené bojovníky, k radě i k dílu, kteří mi pomohou s mým údělem, dokud je sám nedoženu statečností, silou a zkušeností. Navrhuji vladyku Tichana, kaplana Pavla a staršinu Ctihlava! Jestli se mnou souhlasíte, slibte těmto mým milým svou věrnost!"

Plénum opět překvapením utichá. Tohle nečekal vůbec nikdo. Ani křesťané, ani pohané. Při známe hloubce Václavovi víry, aby byl zástupce uctívačů slovanských bohů a způsobu života mezi nejbližšími spolupracovníky. Ale Václavovi jde o znovusjednocení Čechů, překonat bolestné rozdělení, které ač existovalo jistě i mnohem dříve, se naplno projevilo po smrti knížete Vratislava. Stoupenci víry otců po chvíli nadšením vykřiknou a slavnostně věrnost přísahají, pak i křesťané se váhavě připojují, maje důvěru v Pavla, Tichana i Václava.

Sborovým zpěvem písně "Hospodine, pomiluj ny" jednání končí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře