XLIV: Zeptej se přímo Boha, Václave...

29. leden 2010 | 08.10 |

               Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Splašený kůň se uklidňuje až zde.

Václav nechápe, co to do něj vjelo. Jindy poslušný hřebec. Kněžic okolní krajinu nezná, nikdy zde nebyl. Nedokáže ani říci, jak dlouho neměl splašené zvíře pod kontrolou. Hodinu, dvě tři? Rychlost, kterou ryzák utíkal, zažil také poprvé.

Navíc. Co mohlo koně tak vyděsit? V jednu chvíli pokojně klusal s desítkami dalšími v průvodu krále Jindřicha, v okamžiku druhém, jako by do něj někdo práskl bičem.

Václav se rozhlídne. Všude kolem jenom únorový sníh. Viditelnost je zatím dobrá. Mládenec na okamžik seskočí. Vytasí meč a chytne jej za čepel, která společně s příčkou rukojetí tvoří kříž. Před tímto symbolem si Václav poklekne, zůstane tak několik chvil.

Po té se vyšvihne zpět do sedla, obrátí se s koněm čelem vzad a po svých vlastních stopách se zkouší vrátit zpět. Leč, potřebuje více času, než mu slunce dává. Pomalu se začíná stmívat.

Po několika desítkách minut Václav nachází dřevěný srub. Né moc velký, jaký používají lovci jako sklad či základnu pro své výpravy. V zimě by měl být obyčejně opuštěný, dnes však z komínu stoupá dým.

Václav opět seskokem opustí sedlo, vezme svého koně za oháňku a přistoupí ke dveřím. Zabuší na ně. Nic nereaguje. Zkusí ještě jednou. Opět nic. Vezme za kliku, dveře jsou odemčené. Opatrně jej otevře. Zvuk zrezavělých pantů pozdraví místnost.

"Pojď dál, Václave..."

Hlas staršího muže jako z pohádky zve kněžice v latině dál.

Václav poslechne, vstoupí.

"Koně nenechávej venku," pokračuje neznámý, "vevnitř je místa dost i pro něj..."

"Pozdraven buď Pán Ježíš Kristus..."

"Až na věky, chlapče..."

Václavův zrak si pomalu zvyká na tmu. V místnosti však nevidí nic zajímavého. Žádný stůl, žádná židle, jenom krb, kopa slámy místo postele hliněná podlaha. Žádný přepich, nic. Zvláštního.

Neznámý, oblečený v obyčejné žíněné roucho, s plnovousem dosahující pásu, působí dojmem poustevníka. Možná zběhlýmnich? Teď však nabízí Václavovi krajíc chleba a misku s nějakou kaší.

"Jez, hladovému to nemyslí tolik, jako sytému..."

Václav přijímá pokrm. Společně si sedají na zem.

"Jak víte, kdo jsem?"

Neznámý se usměje: "Nic tě nenapadá?"

Václav pokrčí rameny. Bere si do úst první sousto. Pak druhé, třetí...

"A kdo jste Vy?"

"Jmenuji se Marius, omluv mou neslušnost, již dávno jsem se nesetkal s člověkem."

"Žijete zde?"

"Ne, to bych tu umrzl. Byl jsem tu však poslán."

"Kým?"

Márius si položí prst na rty: "Prvni pojez. Všechno má určenou chvíli. Je čas mluvit i čas mlčet..."

Václav poslechne. Zvědavost ho však pálí, ale uvědomuje si, že ze svého podivného společníka nedostane víc informací, než kolik mu on bude ochoten sdělit. Strach? Ne, strach nemá. Důvěřuje Bohu. To On jej sem zavedl, na toto místo. A má k tomu svůj důvod. Staň se co má se stát.

Václav dojí svůj pokrm a vrací misku. Podivný mnich ji převezme, vrátí ji do svého vrecka. Pak se znovu posadí k Přemyslovci na zem. A mlčí.

"Co po mne chcete?"

Kněžicova otázka přerušuje mnichovo zadumání.

"Já? Po tobě? Nic. Ty jsi přišel za mnou, ne ja za tebou..."

"Nepřišel jsem však o své vůli.."

"Ne, to jsi nepřišel..."

"Přivedl mne sem Bůh..."

"Ano..."

"Co si ode mne žádá Bůh?"

"Zeptej se přímo Jeho..."

"Třeba máte pro mne nějaké proroctví, poselství..."

"To skutečně mám..."

"Řeknete mi jej?"

"Všechno má určenou chvíli, mládenče. Je čas prorokovat, je čas prorokování zanechat..."

Václav se zadurdí. To tu nemusí být...

"Nemusíš... Můžeš jít, máš li na spěch..."

Václav zbledne: "Nic jsem neřekl..."

"Ne, nic jsi neřekl..."

Čas plyne. Václav si hodí na zem rouno z medvěda, přikryje se dekou. Pak popřeje dobrou noc a zavře oči. Jedna myšlenka za druhou se mu honí v hlavě. Uspořádá si je do krátké modlitby, ve které děkuje Pánu za den, prosí za odpuštění hříchu, za milost pro den příští. Modlí se za svého podivného společníka. Vzpomene si i na svou rodinu, blízké, otce, matku, babičku, bratry, sestřičky. Na Učena a jeho schovanku. A na své ovečky, které mu jednou Pán svěří do péče...

Dobrou noc, Václave...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře