Pokoj pokoj! Pokoj?

11. květen 2009 | 17.10 |

Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: "Pokoj, pokoj!" Ale žádný pokoj není. Jeremjáš 6, 14

Již potřetí společně otevíráme knihu proroka Jeremjáše. Nezamýšlel jsem z těchto článků udělat seriál, vlastně ani nejdu ve svých úvahách postupně. Pravda je, že jsem se ve svém biblickém studiu v poslední době u tohoto proroka zastavil. Hodně mně jednak usvědčuje, dává náměty na přemýšlení. Jednak cítím, že zde Bůh hovoří i k naší situaci. K České republice roku 2009, řeknu - li to eufemisticky. Všichni lžou, obviňuje Bůh skrze Jeremjáše, všichni lžou a propadli chamtivosti. Ti, co mají mluvit Pravdu, lžou. Kdo jsou proroci a kněží? Církev. Proroci vyřizují Slovo od Boha, stejně tak i církev káže Slovo od Boha, které předává dnešnímu světu: Bibli. Kdo jsou kněží? Kněží přináší Bohu obět za lid. My, cíkrev, křesťané, přinášíme oběť za lid, tou obětí je Ježíš Kristus. A co říká Jeremjáš? Propadli jste chamtivosti, všichni lžou! Léčí těžkou ránu lidu lehkovážnými slovy: Pokoj, pokoj! Ale pokoj žádný není. Není toto námět pro bázeň před Bohem? Abychom v pokání a v půstu volali k Pánu: Pane, netýká se toto Slovo i nás? Dnešní církvi jednadvacátého století?

Neříkáme: "Pokoj, pokoj," tam, kde žádný pokoj v Božích Očích není? Neříkáme: "To bude dobrý", tam, kde je třeba říci: "Obrať se, odvrhni svůj hřích?" Je-li tomuto tak, pak klameme. Klameme lid, klameme Boha a mnohdy klameme sebe sama.

Kde byl hlas církve naposledy slyšet? Nemlčela církev tam, kde měla mluvit? A nemluvila církev tam, kde měla mlčet?

Jeremjášova výzva, jak na mne dnes působí, však nesměřuje jenom ven. Jenom k vztahu církev k okolnímu světu. Co u nás, v našich sborech? Neříkáme něčemu, co Bůh odmítá: To bude dobrý? Nic se neděje? Nebuďme staromódní? Neopoštíme v našich sborech, v našich církví, naše zásady, které nám Bůh dává? Nevzdáváme se své slanosti?

A co ve vztahu sami k sobě? Nelžeme si? Neříkáme tomu či onomu našemu hříchu, hříšku: "To či ono nevadí, to bude dobré, to nic není?" Jenom jednu skleničku, jednu drobnou lež, jednu nahotinku na fotce? Jsme věrní svému Bohu, své ženě, církvi, rodině? V našich slovech, činech, myšlenkách? Anebo nejsme, ale říkáme si: Pokoj, pokoj, to nic není, je to v pohodě, Novák od vedle v tom plave hůře?

Neléčíme těžkou ránu českého lidu, těžkou ránu církve, sborů, sebe samých, lehkovážnými slovy? Neberte mne prosím špatně. Já neříkám, že negativní jevy, které popisuji, třeba vidím v české církvi, u nás, nebo v sousedství. Ale, možná někdy lehkovážně předpokládáme, že je vše v pořádku. Neměli bychom častěji, v pokání a v půstu, se přímo Boha ptát, je li vše OK? Je - li všude pokoj?

Anebo tak činíme dostatečně? Ale. Je něco takového vůbec možné činit dostatečně?

Potřebujeme Moudrost od Boha. Potřebujeme pomazání Ducha Svatého. Neboť bez této moudrosti, bez tohoto pomazání, jsme slepí slepci bloudící v temnotě, které říkáme světlo, a padáme do jámy, ale říkáme si:

Pokoj, pokoj, ještě letíme, ještě lítáme, ještě jsme v pohodě, ještě jsme nedopadli...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře