Poučení z dějin: Nezapomněli jsme něco důležitého?

24. květen 2010 | 04.00 |

Poučení z dějin: Nezapomněli jsme v Epyptě něco důležitého?

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli pokřtění v Mojžíše, v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům a k nezávazným hrám.‘ Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. 1. list do Korintu, 10. kapitola, od prvního verše...

Poučení z minulosti. Říká se, že kdo se nedovede poučit z minulosti, je odsouzen ji prožít znovu. A to jistě platí i v duchovní oblasti. A proto apoštol Pavel dnes obrací naši pozornost do historie. Ale nepřipomíná ji jako mrtvé události, které se nás netýkají, nestává se pouhým učitelem dějepisu, který nám přednáší něco o Zlaté bule sicilské. OK, řekneme si, Zlatá bula byla  Zlatá ve své době, ale co dneska z ní?

Pavel však připomíná dobu Mojžíšovu právě z toho důvodu, že právě tuto dobu my, křesťané, duchovně prožíváme. I my jsme vyšli z Egyptského otroctví, z otroctví hříchu, z našeho minulého života a směřujeme do zaslíbené země, do Nového Jeruzalému. Ještě jsme tam sice nedorazili, ale jsme na té Cestě, stejně, jako byli věřící vedení Mojžíšem v místě citovaném právě v Pavlem napsaném dopise.

Na počátku si však musíme povšimnout kontextu, do kterého Pavel své připomenutí dosadil. Když si přečteme kapitoly před a po dnešním úseku, uvidíme, že Pavel se zde zabývá praktickými problémy.

Denodenním životem křesťanů: Co je správné, co správné není, co se hodí, co však je nehodné křesťana. Do takovéhoto praktického oddílu Pavel  položil své poučení z minulosti.

Před čím zde Pavel varuje? V první řadě před stádností. Ne před stáTností, ale před stáDností.  Proč já osobně jdu z místa A do místa be? Z egyptského otroctví do zaslíbené země? Ze Starého života do Nového Jeruzaléma? Nejdu tam z toho důvodu, že tím směrem kráčí stádo kolem mne? Které mne bere sebou?

Bratři a sestry, vážený čtenáři, Pavel nám klade důležitou otázku. Proč jdeš tam, kam jdeš? Připomíná svým čtenářům, že před generací Mojžíšovou prakticky nemají žádnou výhodu. Tato generace byla pokřtěna v Mojžíše – to znamená, že přijala smlouvu, kterou jménem národa uzavřel Mojžíš s Bohem. Přijala její zaslíbení, ale také její zlořečení. Každý z nich osobně v Mojžíši přijal to, co Bůh s Mojžíšem uzavřel. V pozadí je tehdejší židovská představa, že lid tvoří tělo krále, který je hlavou. Obdobně jsme i my, křesťané, pokřtěni v Ježíše Krista, přijali jsme Jej za Svou smlouvu, spolu s ním, v Něm, jsme zemřeli na kříži a spolu s ním -  v něm jsme vzkříšeni k Novému životu. V něm se účastníme na Jeho Spravedlnosti, v Něm se podílíme na Jeho Oběti. V Něm jsme smířeni s Bohem.

Generace Mojžíšova byla pokřtěna v Oblaku a v Moři. Neboli se zrodila z Vody a z Ducha. Prošli tím samým, těmi samými náboženskými obřady, jako křesťané doby Pavlovy. Stejně jako oni a stejně jako my přijímali ten samý duchovní nápoj a ten samý duchovní pokrm: Tělo Kristovo, Krev Kristovu, Slovo Kristovo, Poučení Kristovo.

A přesto v nich Bůh nenašel zalíbení. Pouze dva z pokolení, které vyšlo z Egypta, vešlo do Nového Jeruzaléma. Pouze dva. Ostatní byli pobyti na poušti a jejich nepohřbená těla se vydala v plen slunci, ohni, suchu a zvěři.A připomeňme si, že "se to vše stalo nám na výstrahu." Pojdme tedy zkoumat, hledat, kde ta výstraha mluví do našich životů. Ekumeničtí to vystihují krásně a domnívám se, že i duchovně přesně: "poušť byla poseta jejich těly."  Kde zůstaly jejich duch a duše? Poušť posetá těly zobrazuje duchovní stav pokolení Mojžíšova: Z egypta vyšly jenom jejich těla, duše a duch zůstaly v Egyptě. V tamější dennodenní jistotě a zajištění, v tamnějších hrncích s masem, v tamnějším koloběhu práce, jídla a spánku.

Ale neodsuzujme je. Z Egypta vyšli do nejistoty. Dnes jim spadla mana z nebe, spadne i zítra? Proč je Bůh vede zrovna pouští, kde vládne nesnesitelné vedro, sucho, nehostinnost, proč je nevede nějakým bohatým, příjemným krajem, kde je všeho dostatek? A mana, to nebylo výživné maso. A voda, co přijímali ze Skály, to nebylo víno. Jak by se asi cítili třeba představitelé hnutí víry na takovéto poušti? Kazatelé evangelia prosperity, kdyby se místo bohatých Spojených států ocitli na poušti, s nulou na kontě a s manou, která sice dnes přišla z nebe, ale kdo ví, zda-li přijde i zítra? Kde je ta slíbená prosperita, Mojžíši?

Vidíme, jak jsou nám blízcí? Kde nechali své duše, kde nechali svého ducha? V Egyptském zajíštění, v Egyptské jistotě. Ve svém starém životě. Jejich těla se sice s Egyptem rozloučila, vždyť překročila Rudé moře, ale co jejich duše a duch? Ty si jaksi zapomněli vzít sebou. Odevzdat je Bohu do Rukou.

A jak jsme na tom my? Jak my jsme vyšli z našich starých životů? Vyšla jenom naše těla, nebo i naše duše a duch? Jak se pasujeme s požadavky, které má Bůh k našim životům? Když Bůh k nám promluví přímo, kárá nás přímo, tak to ještě sneseme. Ale co když k nám promluví skrze někoho druhého? Skrze bratra kazatele, sborové starší, naše věřící kamarády či přátelé? Přijmeme i jejich poučení za své?

Jak se cítíme, když naši nevěřící kamarádi jdou pařit, na diskotéky, do nevěstinců, na Stodolní? Nemáme chuť jít s nimi? Když se naši nevěřící chlapečtí kamarádi chlubí svými úspěchy u děvčat, nezavidíme jim trochu?

Jak jsme odešli z našeho starého života? Jak jsme se rozloučili s našim starým způsobem života? Je pro nás hřích hnusným pachem, ze kterého se nám chce blít? Anebo stále příjemnou vůní, kterou však nečiníme proto, že se to na křesťany třeba nehodí? Jdeme po cestě Boží z vlastního přesvědčení, že tato cesta je ta nejlepší, je ta jediná možná, anebo po ní kráčíme proto, že jdeme s "křesťanským" davem? Kvůli rodičům, prarodičům, sousedům, kvůli nějakého zvyku?

Všimněme si, že Pavel neříká, že si Bůh nepřeje, abychom těmi náboženskými úkony neprošli také. Že bychom se neměli nechávat pokřtít, že bychom neměli přijímat duchovní stravu a duchovní nápoj. Ne. Ale proč tím procházíme? Je to stále v nás živé? Anebo se to pro nás stalo zvykem, rutinou. Jdeme po naší křesťanské cestě stále společně s naší duší a duchem, anebo jenom s tělem? Jsme duševně i duchovně na shromážděních, anebo jsme duchovně tak trošku už mimo cesty?

Pavel nás varuje před modlářstvím. Ale s čím spojuje ono modlářství? Se zlatým býkem? S odlitými modlami? Se sochami nejrůznějších bohů, bůžků, svatých? S procesími? S uctíváním ikon? Toto vše je jistě také modlářství, ale Pavel konkrétně zde tento hřích spojuje trošku s něčím jiným:

"Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům a k nezávazným hrám"

Co je špatného na jídle? Co na pití, na tanci, na zábavě? Samo o sobě nic, avšak špatné se to stává tehdy, kdy nám z toho zmizí Bůh. Jestliže neděkujeme Bohu za jídlo a pití, tak komu za ně vděčíme? Když ne Bohu, tak pouze sobě samému. Naší práci. Já jsem si na to či ono vydělal, říkáváme, já jsem udělal to či ono, já jsem zasadil a sklidil, upekl a uvařil, přichystal a osm hodin v práci jsem na to dřel. Co se stává pramenem požehnání našich životů? Nevidíme – li Boha, pak nutně musíme vidět sebe samotného.

Také zábava, ze které zmizí Bůh, se stává zábavou, ze které se raduje satan. Neslavíme li s Bohem, pak se radujeme se satanem. Není třetí možnost. Jestliže je naše zábava, náš tanec, nesvázaný Bohem, pak svou radostí a zábavou sloužíme tomu Zlému.

A tak se jídlo a pití, tanec a zábava, může stát projevem našeho modlářství. Kdy na místo Boží, na trůn Boží, v našich životech, usedáme sami, případně je věnujeme Satanovi. Avšak ruku na srdce, neláká nás nesvázaná zábava? Když na těch zábavách s našimi spolužáky, kolegy, přáteli, není naše tělo, ještě to automaticky neznamená, že se jich neúčastní i naše duše i náš duch. To, že tělesně nejdeme na Stodolní, neznamená, že tam nezavítáme v našich duších, v našem duchu.  Rozloučili jsme se s našim minulým životem opravdu radikálně, anebo jsme z Egypta vyšli jenom tělesně? Písmo praví, že kde je náš poklad, tam je i naše srdce. Co je pokladem našeho života? Co si ceníme v našem životě? Vítězství hokejistů nad švédy či rusy? Naší práci, rodiny? Naší jistoty? Co obdivujeme, po čem toužíme, kde jsme ukryli náš poklad? Opravdu v Bohu? Anebo jsme jej zapomněli v Egyptě, v našem starém životě?

Druhé Pavlovo varování směřuje proti smilstvu: Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc...

Smilstvo v původním slova smyslu znamená zakázaný nemanželský pohlavní styk. Zákaz smilstva chrání stav manželský. Avšak každý z nás žijeme v nějakém rodinném stavu, do kterého nás povolal Bůh a nemusí to být zrovna manželství. Můžeme být dětmi našich rodičů, nebo rodičové našich dětí, můžeme být svobodní, vdovci, manželé, ale také rozvedení. Jsme v našich rodinných stavech věrní Bohu? Jsem já věrný manžel? Rozumějte, ne pouze věrný své ženě, ale jsem ve svém manželství věrný Bohu? To je klíčová otázka.

Dcero, synu, jsi věrnou dcerou, věrným synem? Ne pouze věrný, poslušný, svým rodičům, ale i Bohu. Rodiči, jste věrní rodičové? Manželé, svobodní, rozvedení, vdovci, líbí se to, jak jste věrní ve svých rodinných stavech, Bohu? Každý stojíme v nějakém stavu, do kterého nás povolal, přivedl Pán a jestliže jej svévolně opustíme, pak opouštíme také jeho Plán.  Zůstáváme v našich stavech a vztazích?

A zůstáváme tam pouze tělesně? Nejsou už naše duše a náš duch rozvedeni s našimi partnery, manžely, druhy, zatímco naše těla ještě v našich svazcích zůstávají? Bratři a sestry, to je vážná otázka. Jsme stále svobodní, když třeba spíme se svou přítelkyní, přítelem? Tělesně, papírově, na občance, stav "svobodný, ženatý, rozvedený" stále ještě může být napsán, ale co duševně a duchovně?  A tu nejde pouze o tělesný pohlavní styk, co takhle pohlavní styk duševní a duchovní?

Třetí Pavlovo varování se týká pokoušení Boha: A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí...

Kdy Kristus citoval přikázání: Nebudeš pokoušeti Hospodina, Boha svého? Bylo to ve chvíli, kdy jej satan postavil na vrchol chrámu a sváděl jej: "Jsi – li Syn Boží, vrhni se dolů, vždyť je psáno, že svým andělům vydal o tobě příkaz, aby sis při pádu ani nohu neporanil."

Co to tedy znamená, pokoušet Boha? Vědomě se vrhat se do nebezpečí s falešným spoléháním se na Boží zaslíbení. Satan nás může lákat: Jsi – li křesťan, udělej to či ono, vždyť je psáno to či ono. Promluv v jazycích, uzdravuj nemocné, vypij otrávený nápoj, pohni horou, vždyť je psáno! Věř, že se ti nic zlého nemůže stát, vždyť je psáno: Podle Tvé víry se ti staň!

Další pokoušení Boha osobně vidím v následujícím příkladu: Jdeme po cestě, o které víme z Bible, že není dobrá a říkáme si: Kdyby se to Bohu nelíbilo, jistě by nás zastavil. Omyl. Připomeňme si, co řekl Abraham bohatci, který jej žádal, aby z říše mrtvých přivedl proroka, jenž by varoval jeho rodinu. Tehdy Abraham vyslovil tuto větu: "Mají Mojžíše a proroky, ty ať poslouchají." Neboli jinak řečeno, mají bibli, tu ať čtou, tu ať poslouchají! V Bibli je mnoho příkladů, kdy Bůh nezastavil člověka jdoucího po špatné cestě. Bůh respektuje svobodu člověka. Jistě, někdy zasáhne, ale někdy ne. A právě takovéto falešné spoléhání se může paradoxně zapříčinit, že Bůh nezasáhne, aby nepodpořil člověka ve špatném postoji.

A čtvrté Pavlovo varování: ani nereptejte jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem!

Nereptejme, že nevěřící mohou to či ono a my ne. Nezáviďme. To je příznakem toho, že naše duše a náš duch zůstávají v Egyptském otroctví hříchu, satana, tohoto světa. Že jsme je zapomněli vzít sebou, když jsme procházeli Rudým mořem.

A nereptejme ani, jestliže nevěříci, anebo třeba šťastnější věřící bratr, má to či ono, co my ne, co nám chybí. Lepší auto, větší vilu, více peněz na účtě, krásnější ženu, hodnější děti. Zábavnější práci, vlivnější postavení, službu. To jenom prozrazuje, čeho si v našich životech ceníme, jestli Boha, nebo pozemských věcí. Jestli nám záleží na tom, co máme, třeba na rozdíl od oněch nevěřících, my. A to důvěrný vztah s Bohem. Jestli jsme naše srdce nevěnovali pozemským věcem místo Boží lásce. Jeslti jsme v Egyptě nezapomněli na něco důležitého.

Jsme – li věrní, pak nám Bůh zaslibuje jediné: Že nepřijde zkouška nad naše síly. Zkouška bez východiska. Byť by to východisko byla třeba smrt. Bůh neslibuje lehký život na měkkém červeném mráčku povzneseným nad veškerými pozemskými starostmi a těžkostmi. Neslibuje, že nám bude vždy hej. Občas přijde období, kdy se budeme cítit ouvej. Ale Bůh slibuje, že v takovém období to vše ponese s námi. Nemusíme spoléhat pouze na své lidské síly. A jestliže na ně nepoléháme, pak nemůže přijít nic, co by bylo nad jejich síly, neboť nespoléháme pouze na ně, ale i na Sílu a Moc Boží.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší