Město na hoře...

7. květen 2009 | 16.33 |

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Matouš 5, 14...

Po trošku delší odmlce, opět se mi trošku nahromadily pracovní i jiné povinnosti, opět společně otevřeme Bibli, na místě, které zaznamenává Kristův proslov všeobecně nazývaný jako kázání na hoře. V nedávné minulosti a částečně i v současnosti žije v evangelikálních kruzích otázka, zda-li se jako církev máme nechat registrovat před státním orgánem, anebo ne. Zvlášť kontroverzně tato otázka vyznívala v padesátých letech minulého století, kdy komunistický režim vydal nový církevní zákoník, který toto v podstatě nařizoval.Církev stála před mravním dilematem. Mnozí pokládali (a stále ještě pokládají) církevní registraci za poddání se světu, satanu. Před toto rozhodování byla postavena i má denonimace, tehdy se nazývala Jednotou českobratrskou. Jednota si za první republiky velmi zakládala na nezávislosti na státu. Nakonec se přiklonila k názoru se požadavku nového církevního zákona podřídit. A já osobně jsem velmi rád za toto rozhodnutí, pokládam je za správné, i na základě našeho dnešního verše...

Když si čtu tento verš, dýchá na mne atmosféra dětství. Moji rodiče vlastní rekreační chatku na Čeladné, na svazích hory, respektive kopečku, který se jmenuje Smrček, jedná se o jakési předhůři druhé nejvyšší hory Beskyd, hory Smrk. K chatě, a potom dále a výše až k hospůdce a pak směr na Ostravici, vede cesta, ze které je krásný výhled dolů na Frýdlant nad Ostravicí. Často jsem se po ní po setmění procházel, buď sám, s naším pejskem, nebo i s rodiči, s babičkou a díval se dolů. Nejenom jak západ Slunce malebně objímal protější kopec, Ondřejník. Ale i jak Frýdlant po té svítil do noci. Nezůstalo skryto město v údolí, naopak, zářilo a říkalo světu:Tu jsem...

Stejně patrná, jak jsme zde Kristem vyzívání, by měla být přítomnost křesťanské církve ve společnosti. Jestliže ve městě ab se schází dlouhodobě křesťanský sbor a svět si toho nevšímá, pak je prostě něco špatně. Samozřejmě, teď nemluvím o dobách pronásledování, kdy vyznávat Ježíše Krista znamená provinit se hrdelním zločinem. A také nemám na mysli neustále akce typu pouliční evangelizace. Křesťanský sbor je voláný né k tomu, aby se uzavřel ve své modlitebně, ve své sborovně či kostelu, kde se jednou týdně setkává, ale aby sloužil společnosti. A to né službou nějakou chlubivou, typu velké mediální akce: podívejte se, zde jsme přispěli na to či na ono. Ale skromnou, denodenní prací, která si nevyřaduje povšimnutí si. 

Jistě si všimáte tohoto drobného protikladu: Máme být známí svou neznámostí. Ale pevně věřím tomu, že právě takováto známost pro neznámost je jediná zdravá. Evangelikálové mnohdy pokládají za známku  zdraví sboru jeho neustálí růst. Ale mnohdy zapomínají na tuto oblast církevního života: Je náš sbor známý pro svou neviditelnou službu společnosti? Ví svět, že když potřebuje pomoc, může se obrátit na křestanské společenství? A ví to né na základě nějaké reklamní mediální kampaně, ale na základě našeho denodenního života? A co já osobně.

Jsem já osobně takovýmto světlem?

My, evangelikálové, často tento verš chápeme jen jako výzvu k evangelizaci. Světlem zde rozumíme dobrou zprávu, zvěst o Kristu. Ale zde se jedná spíše o světlo dobra konaného neviditelně.

Druhý motiv, který cítím v námi probíraném verši, je důraz na to, že církev nemá co tajit. Stejně jako město na hoře svým světlem netají svou přítomnost. Církev nené Kristem svolána k tomu, aby jako se jako spolek spoiklenců setkával a plánoval, jak vytvořit lepší svět. Křesťanství, to není revolucionářství. Křesťané nejsou volání k tomu, aby bořili světové řády a nahrazovali jej nějakými lepšími. Apoštol Pavel, a nejenom on, často zdůrazňoval, aby se křesťané poddávali světské moci. Zamysleme se na chvíli nad tím, jaký řád vládnul v době, ve které žil. Jednalo se o antickou Římskou říši, Římskou říši Tiberia, Caliguly a Nerona, masových vrahů, kteří křesťanstí pronásledovali a topili jej v krvi. Věříci byli kamenování (jako například Štěpán), stětí mečem (jako apoštol Jakub Zebedeus), křižování (hlavou dolů jako svatý Petr). Sám Pavel zažíval mnohé pronásledování, nejenom ze strany židů. Byl římany dlouhodobě vězněn a nakonec i sťat. A přesto vyzívá nás: Podřizujte se vládní moci. A to Antický Řím byl v mnohém horší než komunistický socialismu, který v naší zemi vládnul od padesátých let do sametové revoluci. 

Křesťané nejsou volání k tomu, aby kuli pikle proti caesarovi. Aby plánovali puče, převraty, revoluce. Není důvod se tedy skrývat před caesarem, naopak, nechť i on ví, že tu křesťanské církve jsou. A že nemají co tajit. Jestliže tedy caesar zákonem žádá registraci církví, požaduje, aby měli nějaké své stanovi, řád, vyznání, ústředí, se kterým by mohl komunikovat, pak není nejmenší důvod mu nevyjít vstříc. Samozřejmě, že podřizení se caesarovi má své hranice. Když si žádá něco, co je v rozporu s tím, k čemu jsme volání v bibli, pak se sluší poslechnout Boha a né lidi. Minulý režim se například snažil bránit evangelizaci, práci s mládeží atd. To byly oblasti života, kde se Jednota i za cenu osobní oběti v podobě dlouholetých těžkých vězení nepodřizovala komunistickým požadavkům, i když samozřejmě byla situace sbor od sboru jiná. Také musím zmínit, že jsou doby, kdy církev musí jít do ilegality. Jsme voláni k mučednictví, ne k sebevraždám. Ale to není doba dnešní, demokratické společnosti, kdy tu vládne svoboda vyznání. A také to nebyla doba minulá, doba komunistického režimu.

Modleme se tedy, aby naše sbory, naše církve, zářili do temnoty jako město ležící na hoře. Amen...

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře