Pozor na ruce, Jarobeáme!

17. červen 2010 | 19.23 |

Už ve dvou článcích jsme si povídali o králi jménem Jarobeám. V předchozím článku jsme si přiblížili, jak si Jarobeám vymyslel své vlastní náboženství. Sám si rozhodl, kdy chce uctívat Boha, jakým způsobem chce uctívat Boha, jak jej bude představovat lidu, svévolně rozhodoval, kdo bude v rámci jeho kultu sloužit kněžskou službou Bohu. Krále jsme opustili ve chvíli, kdy se chystal pálit kadidlo. Zrovna tehdy jej vyhledal "muž Boží," aby mu vyřídil Hospodinův vzkaz: Že Jarobeámova víra "takovým vlastním způsobem" neobstojí. Co se však dělo dále?

Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bét-elu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil: "Chopte se ho!" Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. 1 Královská 13, 4n.

Král vztáhnul proti Muži Božímu ruku.  A tím nezaútočil pouze na Muže Božího, ale na samotného Boha. Víra "svým způsobem", svévolná víra, není víra k Boží Chvále. Není to víra, ze která by se Bůh radoval, která by mu byla příjemná. Která by před Hospodinem obstála. A v konečném důsledku dnes můžeme vidět, že takováto víra se protiví Bohu. Bojuje s Ním, je Bohu nepřítelská. Tato skutečnost se musí stát další výstrahou pro nás, věřící, kteří uznáváme, že "něco nad námi" existuje. Náboženství, které si tvoříme sami, bojují s Bohem. Neuctívají jej. Můžeme si stokrát říkat, že je jedno, jak věříme, že hlavní věc spočívá v tom, že věříme. Toto tvrdí například hinduisté, například z hnutí Haré Kršna. Když si s nimi budete povídat, zjistíte, že oni Vás vůbec nebudou  chtít "převést" na svou víru. Zakladatel tohoto hnutí, tak zvaný Praphupáda, říkal, že je jedno v kterého boha se věří, uctívá, důležité je, aby to bylo upřímné, a abychom byli dobrými lidmi.

Přátelé, čtenáři, návštěvníci. Toto není pravda. Nelze sloužit dvěma pánům, nelze si nasadit dvoje jha.  A napříkad i tento příběh zcela jasně svědčí proti takovéto filozofii. Jestliže varování tohoto příběhu neposlechneme, pak neposlechneme svědectví Boží, Slovo Boha do našeho života. Bůh sám nám říká, že důležité není pouze "věřit v něco", že věříme v Boha, důležité je, jak věříme. Aby naše víra Bohu voněla, chutnala, líbila se mu, aby se On z ní radoval. Aby to nebyla víra svévolná, kdy moje Já je naše největší autorita - kdy já si určuji, kdy se budu modlit, jaké svátky budu ctí, jak budu Bohu obětovat a jak Mu sloužit, - ale aby to byla víra poslušná.

Král Jarobeám vztáhnul na Božího Vyslance ruku, tím ji vlastně vztáhnul na samotného Boha.

A ta ruka mu uschla, umřela. Jak chápat tuto skutečnost? Byl bych rád, kdybychom za touto historickou události viděli hlubší poslání, hlubší rozměr. Králi uschla ruka, která se vzepřela Bohu. Již ji neovládal. Pravděpodobně to byla ruka, kterou běžmě používal pro svou práci: byl li to pravák, asi to byla pravá ruka, byl li levák, pak to možná byla ruka levá. Protože když na někoho ukazujeme, častěji to bývá ta naše "hlavná ruka." Spolu s tou rukou tedy uschla i králova šikovnost, jeho talent,to, co mu sloužilo v tom jeho náboženství.

Můžeme v tom vidět i duševní ruku. Nemáme pouze tělo fyzocké, kterým hmatáme fyzicky, chodíme po tomto světě, vidíme hmotné věci. Ale existuje i tělo duševní, které se skládá z našich myšlenek, citů, pocitů, emocí, reakcí. A tento příběh můžema aplikovat i na naši duševní ruku: Na chuť k práci, dovednost k práci.Umění ke službě.  S mrtvou duševní rukou nemůžeme pracovat, nemůžeme nic udělat, nic učinit. Nic vykonat. Jarobeámovi uschla ruka, která se postavila proti Bohu. Ruka, která měla Bohu sloužit. O takovouto ruku zde Jarobeám přichází. Stává se nezpůsobilým. K vládě, k práci, ke službě. Jestli by v takovémto stavu zůstal, byla by to Jarobeámova zkáza.

Uvažujme však dále.  V té době panovala mezi židy jedna představa. Že lid tvoří tělo svého krále. Tato představa předobrazuje Tělo Krále - Ježíše Krista - které se skládá z Jeho Věrných - Z jeho církve. A zde usychá, umírá, Jarobeámovi ruka. I my dnes o někom říkáme, že ten či onen je "pravá ruka" toho či onoho. Jarobeám zde z tohoto úhlu pohledu tvoří hlavu a jeho lid tělo. Pak ruka, kterou posílá vztáhnout proti Bohu, nemusí být pouze ruka fyzická, nebo duševní. Múže se zde jednat i o některého z jeho služebníků, vojáků, knězů, rádců. Může se zde jednat o "jeho pravou ruku." Člověka, který mu stojí poblíž, který mu pomáhá, kterého třeba často úkoluje nějakými ůkoly. Kancléř, tajemník, důvěrník. V nesmrtelné tragedii Hamlet od Shakespeara byl takovou královou rukou intrikán Polonius.

Avšak i my se můžeme stát takovouto pravou rukou, kterou někdo ovládá. Třeba nějaký náš přítel, kamarád, soused, někdo, kdo "ví, jak na nás." Někdo, kdo nás manipuluje. Anebo třeba šéf v práci, či dokonce vláda našeho státu, parlament. A nemusí to být jenom mocnost tohoto světa. Ale i ze světa duchovního. Jste si jistí, vážený čtenáři, že Vás satan neúkoluje? Že Vám neříká, jdi tam či onam a udělej to či ono? Vážený čtenáři, toto je vážná otázka. Proč?

Protože Jarobeámovi ruka usychá, umírá. Necháme-li se svést, ať už přítelem, sousedem, známým, čí vládou, parlamentem, anebo dokonce satanem, antikristem či jiným zlým démonem ke vzpouře proti Bohu, k "vztáhnutí" ruky proti Hospodinu, ke svévolnému činu, tak Bůh bude volat k odpovědnosti nás. I my se můžeme stát takovouto rukou, která usychá a umírá. Avšak jak poznat, rozlišit, zda - li nejsme svedeni? Zda - li nás někdo nezneužívá ke své vzpouře? Nevěříme - li "svévolnou" vírou?

Je pouze jediná cesta: Porovnat naše cesty s Biblickým poselstvím. Vyzkoušet se, prozkoušet se. Neschovávat se jako Adam ve fíkovníku. Nechat Ducha Svatého, aby  skze Písmo odhalil naši nahotu a zakryl ji Pravou obětí, Pravým Oblečením: Obětí Pána Ježíše Krista, Oblečením Boží Zbroje, obléknutím si Pána Ježíše Krista...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře