Farizeové a celníci...

16. září 2010 | 09.51 |

Obrácení Celníka jménem Matouš Levi patří k velice neobyčejným biblickým příběhům. Pojďme se na něj společně podívat i my (Markovo evangelium, druhá kapitola)...

Ježíš opět vyšel podél moře a celý ten zástup k němu přicházel a on je vyučoval. Cestou uviděl Leviho, syna Alfeova, sedícího v celnici, a řekl mu: "Následuj mne." On vstal a začal ho následovat. Když Ježíš stoloval v jeho domě,mnozí celníci a hříšníci stolovali spolu s Ježíšem a jeho učedníky, neboť jich bylo mnoho a následovali ho. Když učitelé Zákona z farizeů viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí a pije s celníky a hříšníky?" Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné." Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: "Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim řekl: "Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit." "Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno se vylije a měchy se zničí. Ale mladé víno se má dávat do nových měchů!"

Jak to, že Ježíš jí s hříšníky a celníky?

Farizeové svou otázkou tak mimoděk přiznali, že oni by nikdy s celníky a hříšníky nejedli. Nikdy by se takto nesnížili, nikdy by se takto neznečistili. V jejich očích zde jsou dvě množiny lidí: Oni a ti ostatní. Tedy něco, co vidíme v podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámu. Zprávu o tom podává evangelista Lukáš v 18. kapitole. I zde farizeus děkuje, že není jako ten celník vzadu. Děkuje Bohu za svůj nový, obrácený život, děkuje Bohu za skutky, o kterých věří, že nejsou z něho, ale z Milosti Boží. Kdyby tak nevěřil neměl by motivaci za ně děkovat Bohu. Ale na jedno zapomínají, jak farizeové z našeho dnešního příběhu, tak farizeus z Lukášova evangelia: Zapomínají na vlastní hříšnost.

Ono totiž kdyby Bůh jenom na kousek vzdálil svoji ruku, svoji Milost, pak by i oni upadli do toho samého duchovního bahna, v jakém se topí celníci a hříšníci. Proto neexistují dvě množiny lidí, jedni ti spravedliví a druzí, ten zbytek. Ne. Tím, že farizeové dělí svět na tyto dvě skupiny, živí svoji vlastní pýchu, povýšenost, pocit jedinečnosti a vyjímečnosti.

Farizeové s celníkami nestolují. Stolování zosobňuje důvěrný vztah. S né každým jdeme třeba na večeři, že. Jenomže teď zde je problém: Ježíš s celníky a hříšníky stoluje. Za jedním stolem. To nebyla nějaká náhodná sešlost jako v menze nebo v jídelně, kde se sejdou plno neznámých lidí, kteří spolu nemají žádný vztah. Ne, to byla hostina. Mesiášská svatební hostina. A když farizeové odmítají jíst s celníky, pak nemohou stolovat ani s Pánem Ježíšem, neboť Pán Ježíš stoluje právě s těmito vyloučenými lidmi.

A co my? Jak to je s naším "stolováním?" Mají u "u našeho stolu" své místo bezdomovci, sociální vyloučení, nepřízpůsobiví, alkoholici, narkomané, vlastizrádci? Teď nemluvím pouze o našem fyzickém stolu. Ale o stolu naši duše. Nevytěsňujeme s našich vnitčních životů právě takovéto lidi? Necítíme se být povýšení nad nima? Že my jsme něco lepšího? Kastovnictví je živé nejenom v Indii, ono je živé i v nás.

Jenomže jestliže nestolujeme s hříšníky a celníky, pak nemůžeme stolovat ani s Pánem Ježíšem, neboť On s nimi stoluje. Když odmítáme společenství s našimi bližními, pak spolu s tím odmítáme společenství i s Pánem Ježíše Kristem. Jestliže se kastovně oddělujeme jedni od druhých, pak se tím oddělujeme i od Pána Ježíše, od Jeho Stolu. Uvědomněme si: Od Večeře s Ním. Pak i když se účastníme náboženského obřadu, mše, Památky, tak ve skutečnossti prostě nepřijímáme Tělo a Krev Páně, neboť odmítáme "stolovat" s bližními.

Na druhé straně však musíme vidět, že to je hostina Ježíše Krista. To On určuje pravidla hry. Ten, kdo nerespektuje Jeho Pravidla, ten se také z Jeho Hositny vylučuje. Odbobně jako tito farizeové. 

Druhá věc. Farizeové znali Písma stejně jako Pán Ježíš. Takže museli poznat, oč zde vlastně běží. O mesiášskou svatební hostinu. Ale oni věří, že kdyby přišel mesiáš mezi ně, tak první lidi, které by pozval ke svému stolu, by byli přece oni. Ti, kteří úzkostlivě následovali Tóru i tradici otců a dávali to velmi zřetelně najevo, aby si toho každý všimnul. Jistě, chtěli být pozitivním vzorem. Ale vedlo to v jejich očích k rozdělení židovstva na dvě množiny, na dva tábory. Oni se považovali za ty první, za ty svaté, ale teď musí vidět, že v Očích Ježíše Krista jsou až za pohrdanými celníky a farizey.

 Vážený čtenári. Představme si, že se v naší práci uvolní pozice, na kterou máme plnou kvalifikaci. Máme velkou šanci k povýšení. Naší šéfové i kolegové nám týdny možná měsíce klepají na rameno a říkají nám: Ty jsi ten hlavní favorit, ty to v podstatě máš v kapse, výběrové řízení je pouze formalitou, ta pozice je pro tebe jako vyšitá a všichni to ví a vidí. Ale pak se, za několik týdnů či měsíců stane, že na to vytoužené místo bude jmenován někdo úplně jiný. Někdo,  jehož kvalifikace nedosahuje té naší a jehož praxe ve srovnání s tou naší je poloviční. Navíc, nikdy pro firmu neodvedl tolik jako my, v podstatě se vždy jenom více méně flákal a my jsme dřeli za celé naše oddělení. Vážený příteli, čtenáři, jakbycom se v takovéto situaci cítili?

Ukřivděni? Stali by se nám naši nadřízení nepřáteli? A právě povýšený kolega terčem našich zlomyslností, nespolupráce a našich klacků házených pod jeho nohy, ve snaze dokázat vedení, že se jeho jmenováním dopustili osudového omylu? Podali bychom výpověď a šli někam jinam, kde by si nás více vážili? Anebo by to bylo pro nás zamyšlení, proč právě on a né my? Stalo by se pro nás takovéto zamyšlení zdrojem ukřivděnosti, anebo žádoucí a požehnanou zpětnou vazbou vedoucí k pokoře? Možná by to byla šance k uvědomnění si vlastních slabin, nedostatků a pracování na nich. Možná bychom uviděli třeba nedostatek ve schopnosti kolektivní práce, sdílení svých znalostí a zkušeností, možná bychom zjistili, že nám chybí vůdcovské charisma, příípadně jazykové schopnosti. A na základě těchto konkrétnícj poznatků bychom třeba mohli začít růst.

I farizeové stojí dnes před podobnou výzvou.V jejich očích by oni měli být ti první, kdo by měli zasednout s mesiášem ke stolu. Měli šanci se ptát sami sebe i Ježíše, co jim chybí k tomu, aby si mohli večeřet s Pánem. A Ježíš jim to i naznačil: Lékaře potřebují nemocní, ne zdraví. Jste vy nemocní, nebo zdraví? Ve svých vlastních očích farizeové přímo překypovali duchovním zdravým. Ale jak si vedou v Očích Pána Ježíše? Opravdu je Tento Jedinný Duchovní Lékař diagnózoval jako zdravé? Měli se příležitost ptát: Jsme my ti zdraví, co nepotřebují lékaře, odpuštění, pokání?

 Možná měli ještě další důvody, proč nechtěli sdílet obecenství stolu s hříšníky, celníky a s tím i s Pánem Ježíšem. Možná se obávali, že by tím projevili souhlas s jejich hříchy, s jejich způsobem života. A styl otázky naznačuje, že z něčeho takového obviňují i Pána Ježíše.  Avšak né, odpovídá jim Ježíš, oni potřebují lékaře. Potřebují odpuštění. Opět se na tuto hostinu můžeme dívat úhlem pohledu příběhu z Lukšova evangelia, 18. kapitoly. Kde v chrámu celník volá k Bohu: Odpusť mne, hříšnému. zde probíhá Ježíšova hostina a On stanovuje její pravdila. A to nejdůležitější pravidlo zní: Být si vědom vlastní hříšnosti. Ježíš neschvaluje jejich hříchy, naopak, stoluje s těmi, kdo sami neschvalují své hříchy. Komu je jeho vlastní já odporné. S těmi, kdo mají nutkání zvracet sami ze sebe.

Bible si nedělá servítky. Hřích a hříšnost srovnávají velmi expresivně. S pos... pokakanými šaty, se zvratky, s hnojem. Hříšnost, hřích, nečistota, to není něco, co na nás skočí jako blecha. Anebo nějaké umazání se při službě. Když se staví dům, nebo doluje uhlí, nebo maluje pokoj, tak se dělníci ušpiní. Ušpiní se proto, že pracují. Ale hříšnost, to nění něco, co přichází k nám zvnějšku. Hříšnsot vychází z našeho vnitřku. Obdobně jako zvratky, lejna, moč, pot. Lejna prostě smrdí. Před Bohem stojí v pokálených šatech a potřebujeme přebalit. 

K hluboké vodě mají odlišný přístup plavci a neplavci. Plavci se v ní rochní, libují si v ní. Avšak pro neplavce je voda nepřátelský živel, oni s ev ní topí, chytají s ekaždého stébla a jsou si vědomi toho, že potřebují plavčíka k tomu, aby je vytáhnul na břeh. Ale vážení přátelé, křesťané, když se topíme, pak nás mrtvý plavčí nezachrání, nevytáne nás z vody. Viz link.

Je to Kristus, kdo určuje pravidla hostiny. Pokrm, který dává Kristus, je jiný, než pokrm Satanův.Zlo nemlže dávat dobré dary, protože je zlem. Zlo může živit jenom jedem a smrtí. Jenom jedem, který sice může být sladký a velice chutný, ale zabíjí. Ať už okomažitě, nebo pomalu, ale zabijí. Ale Kristus dává projímadlo. Chce, abychom zvraceli z pokrmu od Satana. Chce, aby nám smrděl stejně tak, jako to smrdí jemu. Abychom za Satanovým pokrmem neviděli čokoládu, která láká, ale hovno, které smrdí, lejno, které páchna, zvratek, který bychom nikdy nepozřeli. Když nám někdo nabídne k pití sladký džus, většinou neodmítneme, ale co když nám nabídne k napití močůvku? Neodmítneme také? Ale co když, co když močůvku vlivem lži, sugesce, tomu, že jsme uvěřili satanovi, budeme v ní vidět džus. Také se nenapijeme?

Zde nepíši jenom o fyzickém pokrmu, ale o duševním a duchovním. Co jí naše duše? Co poskytujeme naši duši k snědku, skrze náš zrak, sluch,hmat, skrze naše denodenní činy, myšlenky, hříchy. Od koho pochází pokrm, kterým vyživujeme naše vnitřní já? Od Boha, nebo od Satana?

Ježíš svým stolováním tedy nevyjadřuje souhlas s hříchy, ale stoluje s tím, komu jsou vlastní hříchy a hříšnost odporná. On vyjadřuje souhlas s odporem a hnusem k vlastní tělesnosti. A oni, hříšníci a celníci, jdou za ním, protože ví, že potřebují jeho pomoc. Nikdo si nemůže sám odpustit své hříchy, byť si to mnozí křesťané myslí. K tomu potřebujeme Krista, Jeho Moc a Jeho Oprávnění. Jeho Sílu potřebujeme i v dennodenním boji s hříchem.

Ano. Občas i my, křesťané, můžeme zakopnout, spadnout, ponořit se do bahna. Ale vždy, když zavoláme Pána Ježíše, vždy nás On postaví na nohy a opět nás pošle na cestu. C.S.Lewis ve své knize: Rady zkušeného ďábla, srovnává Boha s rodičem, který chce naučit dítě chodit (t.j. bojovat s hříchem). Ale aby ho to naučil, musí holt někdy svou ruku odtáhnout. A jestliže odtáhne svou ruku, pak má radost, když dítě se samo snaží chodit, byť vratce a byť stokrát zakopne a spadne zpátky na zadek.

My jsme ty děti. Naším úkolem je jak don Quichot nasednout na svou Rozinantu a v útoku zaútočit na větrné mlýny naší tělesnosti. Jistě, ony nás mohou vyhodit ze sedla, ale my bychom neměli zůstat válet se na zemi, ale opět nasednout na Rozinantu a opět se tryskem rozjet do útoku. Ono to z vnějšku může vypadat jako marný boj. Že. Větrný mlýn stojí pevně a nám se zdá nesmyslné zaútočit na něj. Ale my, stejně jako don Quchit, musíme vidět více. Don Quichot neviděl mlýn, ale čaroděje, obra, s velkýma rukama, který sužuje okolní krajinu. I my musíme vidět vlastní hříšnost Božíma Očima. A i když nás náš mlýn vyhodí ze sedla, my se však přesto mlžeme radovat, nebýt skleslí a malomyslní, protože my víme, že vedeme vítězný boj. Možná našeho obra porazíme, svážeme a zabijeme již dnes, možná zítra, za měsíc, za rok. Možná s ním budeme bojovat až do naší smrti. Ale ne o minutu déle. Naše vítěztví je v Kristově Zmrtvýchvstání. Jestliže jsme zemřeli vlastní hříšnosti, jestliže již nepovažujeme naše staré já za naše pravé já, naší hříšnost za sladkost, ale za hnůj, lejna, zvratky, pak budeme spolu s Kristem i vzkříšení do nových, oslavených těl, těl bez větrných mlýnů, obrů a čarodějů.

 Možná, možná se farizeové báli, že budou svedení hříšností celníků a hříšníků. A tato obava může být legitimní. K ilustraci bych použil příběh o uvěřívšímu alkoholikovi, který se nechal opětovně svést svou starou partiou. Tento příběh jednou vyprávěl bratr Bartuci, babtistický evangelista ze SLovenska. Popsal jsem ho již v článku Satan jako hacker, Jestli budeš mít čtenáři zájem, přečti si ho. Jistě, křesťan by se měl znát, měl by znát své slabosti, skrze které na něho může satan zaútočit, a tak by se měl vyhýbat pokušení. Pro někoho to může být alkohol, hrací automaty, sex, a tak dále. Alkoholik by samozřejmě neměl jít svědčit do hospody, ale svůj příběh může alkoholikům vyprávět v jiném prostředí a v jiném kontextu, kde by jeho svedení nehrozilo.

U Ježíšovi hostiny, jak jsme si již popsali, stolují ti, kterým je špatně z vlastní hříšnosti. Ze svého alkoholismu, drog, automatů, sexismu. Člověk nikdy nebude svádět druhého k tomu, co je jemu samému odporné. Protože princip svádění je v tom, že svůdce jde stejnou cestou, kterou chce sváděného svést. Jde napřed a zve za sebou. Nikdo však u Kristova stolu nebude jíst to, z čeho je mu špatně, co hned vyzvrací. Proto u Kristova stolu nehrozí farizeům ani toto nebezpečí.

Dále se farizeové nechtěli od hříšníků a celníků kulticky ušpinit. Avšak ve své slepotě neviděli vlastní nečistotu. Nevidí, že sami potřebují přebalit. Kdyby to poznali, již by se nebáli nečistot toho druhého. Pokaděná je prostě pokaděná plínka a potřebuje vyprat a vyměnit, nezáleží na množství hnědého zlata, které se v plínce nachází.

Nechť Vám Bůh požehná dnešní den... 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře