I Zabij kněžnu Ludmilu!

19. únor 2010 | 10.16 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Nech nás osamotě..."

Gommonův hlas rozkazuje. Ranhojič se zatřese. Nový správce Prahy nemá nikdy k hněvu daleko. I nejmenší prohrešek trestá tvrdě. Ani ty nejmenší protesty nepřipouští, naopak, často se nerozpakuje, život druhého si vůbec necení. Přesto se, s pohledem k zemi, odvažuje:

"Kněžna se pane, nesmí rozčilovat..."

"Zmizni!"

Ranhojič se nenechává déle přesvědčovat a utíká z místnosti. Gommon zůstává s vladařkou osamotě. Měří si Drahomíru chladným pohledem. V duchu se ledově usměje, přistoupí k její posteli. Poklekne, přijímá její ruku a poctí ji svým polibkem.

"Přišla jsem o dítě?"

"Ano milosti..."

Drahomíra odvrací hlavu. Tak ten pocit prázdnosti je součastí reality. Prázdné lůno, kde ještě před pár hodinami rostlo a sílilo dítě, se stáva kletbou bohů. Pád. Z pocitu štěstí z přicházejícího nemluvněte, z dennodenni péče, které po tři čtyři měsíce věnovala nenarozenému životu, zbyl jen zmar. Pomijívost, bezvýznamnost, honba za větrem.

"Nebyla to náhoda, Milosti..."

Chladný hlas bezcitně odměřuje slova. Jakoby neznámé potěšení poskytují vladykovi zprávy, které přináší.

Oči plné slz se otáčí ke Gommonovi.

Ten pokračuje:

"Máme dvě svedectví, má paní. Před několika týdny navštívili jistou čaroděnici dva muži, požádali ji o nápoj, po kterém vyjde plod z lůna matky. Jeden oslovoval druhého jménem: Tichan..."

"A druhé svědectví?"

"Jeden sluha slyšel Tichana rozmlouvat s Václavem. Prý vaše dítě ohrožuje mladého knížete a je zapotřebí se ho zbavit..."

"Né.. Ty lžeš!"

"Má paní, není nejmenší pochyb. Čarodějnice si je jista. Popsal jsem ji Tichana a ona jej poznala. Nevěřím, že by se Tichan toho činu odvážil bez Václavova svolení a vědomí... A kdo ví, kdo byl ten druhý..."

"Ty lžeš..." Opakuje Drahomíra, sama nevěříc tomu, co její ústa říkají.

"To není všechno, má paní..."

"Už dost..."

"Naše vojsko padlo v Bavorsku do léčky. Na pozvání Imricha, jestli si pamatujete onoho údajného Arnulfova posla, měli naši vojáci přespat v jednom z kamenném hradu. Večer v pochodovali dovnitř, ale ráno nikdo nevyšel... O osudu nikoho, kdo přijal Imrichovo jedovaté pozvání, se nic neví...Bohužel byl mezi nimi i váš otec..."

"I můj otec?" Drahomíra automaticky opakuje Gommonova slova. "A co Radslav?"

"Ten lest prohlédl a varoval. Ale Hořibor, Hněvsa, Dravoj a další, jakoby byli začarování,nikdo jej neposlechl..."

"Takže Radslav žije?"

"Jeho tábor v noci zrádně ovládl vladyka Mstina, jestli si na něj pamatujete, jeden z oblíbenců vašeho manžela a..."

"... a vladyky Tichana..."

"Ano paní, ti dva jsou přátelé... "

"A co je s Radslavem?"

"Posel, který dnes dorazil do Prahy, na vlastní oči viděl, jak Mstinův meč proklál Radslavovi záda... Má paní, Radslav nežije..."

To už je příliš. Kněžna už nemá ani slzy. V jedné chvíli ztrácí vše: Dítě, na které se hodně těšila, otce, který ji s láskou vychovával, a nejdražšího přítele, milence, který ji držel nad vodou v nejtěžších okamžicích jejího života, muž, kterému vděčí za mnohé.

Ne. Jakoby se veškerý kladný cit, veškerá láska zmizela z jejího srdce, z jejího nitra. Zůstává touha po pomstě. Bouře nenávistí se zmítá její duší, bouře, kterou v životě nepoznala, ničivý hurikán, spojený se zemětřesením, se ztrátou všech jistot, na který stavěla svůj život.

Co zůstává?

"Má kněžno," promlouvá Gommon, "rozkažte a zabiji Tichana. Rozkažte, a zatknu Václava. Toto je velké spiknutí, proti Vám. Jsem si jist, že vám dítě vzali oni, jsem si jist, že léčku v Bavorsku společně s Ptáčníkem také upekli oba dva. Dejte mi rozkaz a přivedu vám Tichana v poutech..."

"Ne!"

Tichan ji vzal všechno. Úplně všechno. Proč žít? Její duši svlékl do naha a její nahotu vystavil posměchu a pohrdání. Má ho snad pro to zabít? Copak je jeho smrt nějaká náplast? A co Václav? Ten had, kterého si hřála ve svém mateřském srdci? Ne. Ať trpí. Ať sami ucítí bolest, kterou ji způsobili. Koho že jí to nabízeli jako rukojmí?

"Ne! Zabij Ludmilu..."

"Co prosím?" Gommonův hlas se zachvěje. Tohle nečeká.

"Zabij Ludmilu! Václav ji miluje, Tichan k ní vzhlíží. Vratislav si k ní chodil pro babské rady. Ona sem přivádí pokřtěnce, lidi, kteří by rádi zaplavili i mou rodnou zem, aby tam vraždili, pálili, drancovali. Zabij ji, aby ucítili, co cítím já. Vezmi jim jejich radost, vezmi jim, co je drahé jejich srdci..."

Vzpomínka stará snad patnáct let se Gommonovi objevuje na mysli. Tehdy ještě jako prostý voják v jedné válce snad s Maďary zachránil život Vratislavovi. Ludmila si jej tenkrát pozvala k sobě, z vděčností mu věnovala vzácné dary, zlato, šaty. Proč si na to vzpomíná zrovna teď? Zachmuřená však Gommonova tvář nezůstane dlouho. Naopak, chladný, vítězný úsměv mu rty nakreslí na tváři. Jestliže zničí Tetín, zlomí tím nejmocnější oporu Václavovi a Tichošovi moci, zasadí smrtelný úder zdejším křesťanům. Po Pražském latinském arcijáhenství je na řadě Tetínské centrum slovanského ritu. A pak...

"Otevři truhru v rohu místnosti, Gommone," vyrušuje kněžna vladyku z jeho úvah. "Najdeš tam bílý svatební závoj. Mám jej od Ludmily. Vdávala jsem se v něj, stejně jako ona. Schovávala jsem si jej pro Boleslavovu nevěstu, ale... Přeji si, aby jsi ji uškrtil právě tímto závojem... Lidé jako Ludmila touží po tom, aby se stali mučedníky, k tomu musí krvácet pro toho svého krvácejícího bůžka. Nedopusť to. Nesmíš prolít jedinou kapku krve..."

Drahomíra necítí nic, nic kladného. Jen nenávist. Divá se, jak Gommon otvírá truhru. Ve svitu slunce procházející skrze okno protější stěny se na vladykově ruce zaleskne náramek: Had požírající svou kořist. Drahomíra se usměje, nechť démon hada, který vstoupil do Radslavového života, posíli ruku vraha. Nechť se had nasytí!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře