Může být Kristus křesťanům odebrán?

19. září 2010 | 05.00 |

Obrácení Celníka jménem Matouš Levi patří k velice neobyčejným biblickým příběhům. Pojďme se na něj společně podívat i my (Markovo evangelium, druhá kapitola)...

Ježíš opět vyšel podél moře a celý ten zástup k němu přicházel a on je vyučoval. Cestou uviděl Leviho, syna Alfeova, sedícího v celnici, a řekl mu: "Následuj mne." On vstal a začal ho následovat. Když Ježíš stoloval v jeho domě,mnozí celníci a hříšníci stolovali spolu s Ježíšem a jeho učedníky, neboť jich bylo mnoho a následovali ho. Když učitelé Zákona z farizeů viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí a pije s celníky a hříšníky?" Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné."Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: "Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim řekl: "Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit." "Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno se vylije a měchy se zničí. Ale mladé víno se má dávat do nových měchů!"

Múže být Kristus křesťanům odebrán? Tak takováto otázka mne nejvíce trápila, když jsem si chystal slovíčko, jehož výsledkem jsou tyto články o obrácení celníka Matouše Lévyho. Může být Kristus odebrán?

Jistě. Kristus zde hovoří o svém ukřižování, zmrtvýchvzkříšení a nanebevzetí. Tak to zcela zřetekně vyplívá, podíváme - li se na náš text prvním pohledem, pohledem obecným v kontextu dějin celého křesťanstva. Ale již jsme si několikrát ukázali, že "se vyplatí", když jednotlivé biblické příběhy vztáhneme na naše životy. Když se my staneme přímými účastníky děje. Kdy hledáme asociace, styčné body, které má daný příběh společného s naším životem a tím když daný příběh uchopíme a vezmeme si poučení do dalších dnů.

Oběma těmito způsoby jsme v této sérii články vykládali tento biblický text. Buďme tedy odvážní a zkonkrétizujme si i dnešní Ježíšova slova do našich konkrétních životů. Mlže být Kristus odebrán z křesťanova života?

Osobně se domnívám, že může. A to v okamžiku konkrétního hříchu.

Vše, co v té či oné chvíli vykonáme, vyplívá z toho, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Komu a čemu důvěřujeme. Jestliže důvěřujeme Kristu jako Svému Pánu a Spasiteli, jestliže věříme Jeho Slovům, pak v dané situaci nezhřešíme, neselžeme. Jestliže mu však nedůvěřujeme, pak Jeho Rozkaz, rozkaz našeho Pána a Spasitele, v dané chvíli neposlechneme. Pak Ježíš Kristus v oné osudné chvíli není "naší hlavou" a my nejsme součástí Kristova těla. Naší hlavou je někdo docela jiný, ten, jehož našeptávání jsme v té dané chvíli poslechli. Ve chvíli hříchu nejsme spaseni, nehledě na to, zda - li jsme před tím vyznávali Ježíše, či ne, neboť mzdou hříchu je smrt. Ne věčný život, ale smrt. Ve chvíli našeho hříchu je nám Kristus vzat. 

 Proto se musíme vrátit a stále vracet ke Kristu. A cestu návratu nazýváme pokání.

Apoštol Pavel píše Římanům v osmé kapitole: Dát se vést tělem znamená smrt, dát se vést Duchem znamená život a pokoj...

Duch Svatý nás nikdy nepovede do hříchu. V okamžiku hříchu nejsme vedeni Duchem svatým, ale naším tělem, což znamená smrt. Opak života. Život a pokoj, to je ovoce vedení Duchem Svatým. Tělo nás však nemůže vést jinam, než kam jde samo: Do hrobu. Do zničení. Do prachu. Do neexistence. V okamžiku hříchu jsme vedení tělem, zatracení, byť bychom se stokrát nazývali křesťany. Kdo učí, že i tehdy, když křesťan hřeší, má věčný život, pak lže, nemluví pravdu. Nemusí lhát svou lež, ale lež, kterou mu od úst a do srdce dal někdo jiný. Takové je jiné evangelium, které je biblicky prokleto. Pavel dokonce píše: I kdyby jsme my, nebo sám anděl z nebe hlásal jiné evangelium, než to, co jsme Vám předali, je prokletý.

V okamžiku hříchu jsme mrtvi. Zatraceni a ztraceni. Svedeni naším tělem. A musíme se vrátit. Jestli nám Duch Svatý ukáže náš hřích či naší hříšnost a vyzve nás k pokání, pak jestliže poslechneme Jeho Hlas a budeme se jím nechat vést, pak opět se nám vrátí život a pokoj. Ne pokoj, který dává svět, ale pokoj Kristův. Neboť tělo nás nikdy do pokání nepovede. Naše tělo nám nikdy neukáže náš hřích či naši hříšnost.

Nevím, kde se vzala ta pověra, ale říká se, že Duch Svatý ukazuje konkrétní hřích. Ale obvinění z obecné hříšnosti prý není práce Ducha Svatého, ale satana. Vážení přátelé, není to pravda. Nalistujme si Lukášovo evangelia,  18. kapitolu. A přečtěme si modlitbu celníka, který vyšel z chrámu očištěn. Nenajdeme tam vyznání z žádného konkrétního hříchu. Farizeus mluví konkrétně: Děkuji, že jsem takový a makový, že jsem činím to či ono. Překládá Bohu dlouhý seznam svých konkrétních svatých skutků. Za to celník, celník hovoří zcela obecně a zcela ze srdce: Odpusť mi, pane, hříšnému. Nic konkrétního tam nenajdeme. Náhoda? Nemyslím si, žádné slovo v Bibli uvedené není náhodné. Stejně tak žádné slovo v Bibli neuvedené není neuvedené jen tak náhodně.

Duch Svatý vede k pokání. K lítosti nad svými konkrétnímu hříchy, ale i nad svou obecnou hříšností. K uvědomnění si, že si nemohu odpustit sám, že potřebuji Oběť, že potřebuji Spasitele. Pokání je hluboké zarmoucení se nad sebou samým. Ano. Také změna smýšlení. Kdy o sobě samém nesmýšlím tak, jak smýšlí mé tělo, ale tak, jak smýšlí Bůh. Duch Svatý říká, že jsme hříšníci, naše odpověď by měla být: Ano Pane, máš pravdu, amen, jsem hříšník.

Změna smýšlení. To, co se mi líbilo, to, co mi chutnalo, sladkost hříchu, se stává něčím odporným. Močůvkou. Lejnem. Zvratky. Něčím, co smrdí tak odporně, že semi zvedá žaludek. Změna smýšlení. V pokání by nám mělo být zle z toho, z čeho je zle Bohu. Měli bychom zvracet z toho, z čeho zvrací i Bůh. Hřích by pro nás již neměl být něčím libovým. Nemůžeme Bohu vyznávat své hříchy a při tom se usmívat, jak sladce nám v tom hříchu bylo. Takováto zpověď je prázdná a hříšná, a mělo by nám z ní být špatně a vyznávat ji jako svůj hřích.

Vyznávat svou hříšnost. Čteme, že se celník a farizeus modlili v chrámu. V naší době již není chrámem budova, ať sebevíce vysvěcená. V době nové smlouvy chrámem je Církev Boha Živého, ne instituce, ne budova, ale církev jako Kristovo Tělo složené z kednotlivých údů, křesťanů. A také chrámem Ducha Svatého jsou naše vlastní těla. Z našeho tělo vystoupíme leda v okamžiku smrti. Vrátit se do svého domu pak znamená zemřít, tělesnou smrt.

My musíme zlstávat v postoji celníka celý život. Každý den. Pane, odpusť mi, hříšnému. Každý den, co jsme v chrámu. K tomu nás vede Duch Svatý. Naše tělo nás nikdy neobviní z hříchu. Naopak. dej si ještě jednu cigaretku, vypij si ještě jednu kávičku, rozčil se stejně tak, jako pokaždé, vyspi se ještě s tamtou kráskou, když jsi sexoval už s těmi předchozími. Máš snad zábrany, tak se podívej na tvé kamarády, frajery, kterým ve skrytu duše závidíš. K tomu nás vede a vyzívá naše tělo. Do smrti. Do hrobu. Do prachu, věčného oddělení od Boha.

Nechme se vést Duchem Svatým. V dennodenních životních situacích, v dennodenních okamžicích, ale také v dennodenním pokáním.

Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře